„Hloupé, že?“
Drowí dívka byla bystrá. Sharlarra zahlédla, jak se jí zablesklo v očích, když pochopila význam, a zamyšlený svit, jakmile o tom přemýšlela.
„Elfské umění a magie už je na světě velice dlouho,“ pokračovala zlodějka. „Slyšela jsem, že jsi navštívila ruiny Ascarle. Elfové, kteří ho postavili, byli poraženi před staletími a magie, jež přetrvala, byla změněna, aby posloužila temnějším záměrům. V podstatě stejné je to v Myth Drannoru. Pradávný mythal stále existuje a mnozí hledají způsob, jak jej překroutit.“
„Mimo jiné i moji lidé,“ dodala Liriel. Sharlarra viděla, jak se drowí dívka smutně pousmála, a věděla, že tato informace zapadla na místo. Neochotně se zvedla k odchodu a s leknutím si uvědomila, že se s drowkou doopravdy nebučí. Zdálo se, že už mezi nimi vzniklo pouto, nenucený sesterský vztah, jenž byl stejně podmanivý jako nečekaný.
„Jde po vás lovec,“ řekla bez obalu. „Vysoká elfka, která si říká Trn. Je to bojovnice Eilistraee, což znamená, že zbraně dokáže podpořit i kouzly. Dávejte si pozor.“
„Kousek se s tebou projdu,“ nabídl se Fjodor.
Sharlarra odvázala koně a zamířila s ním zpátky k prameni. Na mýtině se zastavili. Rašemenec zaklonil hlavu a dlouze a pomalu se nadechl.
„Ve vzduchuje cítit zima,“ poznamenal. „Listí už červená a zláme. Do deseti dnů hodně opadá.“
Zlodějka přikývla. O lese toho věděla dost, aby si uvědomila, jak těžké bude nenápadně projít mezi obnaženými stromy. Cesty budou ucpané karavanami, které vezly zboží do dalekých měst a vesnic a připravovaly se na poslední trhy a dlouhou zimu, jež bude následovat.
Z důvodů, které nedokázala pojmenovat, v ní představa Rašemenu něco probudila. Její pohled se téměř neodolatelně stáčel na východ. Zamyšleně se podívala na Rašemence.
„Moje nabídka, že otevřu bránu do Vysokého hvozdu, stále trvá.“
„Je to riskantní,“ namítl Fjodor.
„A co není, když cestuješ s drowkou?“
Rašemenec se zašklebil a přikývl. „Dokonale to chápeš. Chtěl jsem si s tebou promluvit mezi čtyřma očima ještě i z jiného důvodu. Ta elfka, o které jsi mluvila, Trn. Je to Měsíční lovec, a není to Liriel, koho pronásleduje. Poslaly ji za mnou rašemenské Čarodějnice. Když padnu v boji, odnese mě domů.“
Sharlarra zamyšleně přikývla. „Mí lidé pokládají za velice důležité spočinout mezi kořeny stromů v rodné zemi. Díky, žes mi to řekl.“
„Kdo jsou tví lidé?“
Ačkoli to byla rozumná otázka, zahnala Sharlarru opět do defenzivy. „Však víš. Lid. Elfové,“ řekla zlehka.
Fjodor se jen usmál. „Moje nabídka taky platí. Pojď do Rašemenu a poslechni si legendy o elfích dívkách s ametystovýma očima.“
Její oči, podobné drahokamům, vypadaly čím dál zamyšleněji, ale neodpověděla.
Sledoval, jak elfka rychlými pohyby splétá kouzlo. Objevil se jasný magický ovál. Fjodor si všiml, že stromy za ním jsou skrz portál mamě vidět. Připadalo mu to jako zázrak, že by mohli projít tímto závojem a vynořit se někde daleko.
Tato myšlenka přivolala další. „A co koně?“
Sharlarra lítostivě zavrtěla hlavou. „Dva lidé, ne víc. Nic lepšího nedokážu.“
„Nevadí. Stejně bychom museli koně většinu cesty lesem vést. Vrátila bys je majitelům a poděkovala jim za mě?“
„Jak víš, že nejsou moji?“
Rašemenec jen povytáhl obočí. Elfka se zazubila a vyhoupla se do sedla. Odcválala pryč a zbylé dva koně vedla za sebou.
Fjodor narovnal ramena v očekávání bitvy a vrátil se do tábora. K jeho překvapení se s ním Liriel nedohadovala. Rychle si posbírala věci a následovala jej na mýtinu.
Prošli bránou, hrající duhovými barvami – a do ležení drowích žen.
Temné elfky zareagovaly jako hejno vyplašených ptáků. Ty, které vypadaly, že spí, byly v okamžiku na nohou a se zbraněmi v ruce. Tanečnice v šatech barvy měsíčního světla se vrhly pro meče. Kolem obou společníků se vytvořil těsný kruh a za ním další.
Drowí ženy si zajatce dlouho měřily pohledem. „Que‘ irrerar stafir la temon?“ zeptala se jedna z nich.
Jazyk se podobal drowí řeči, jíž Liriel mluvila od narození, ale intonace byla jiná – měkčí, plynulejší, s jemnými trylky spíše než s tvrdými mlaskavými zvuky. Podle jejich oblečení Liriel soudila, že jsou to kněžky Temné panny. Zavrtěla hlavou na znamení toho, že nerozumí, a sundala si medailon, který jí dala Qilué.
Jedna z drowek, vysoká žena oděná v průsvitném rouchu, vykročila vpřed a vzala ho do ruky.
„Koho jsi zabila, abys ten amulet získala?“ dožadovala se odpovědi obecnou řečí.
Liriel se při tom obvinění naježila. „Nikoho,“ zavrčela. „A teď se mě zeptej, koho jsem ochotná zabít, abych si ho udržela.“
Vůdkyně přejela pohledem své řady. Všechny až na jednu ustoupily. Ta, která zůstala, podala ženě meč.
Fjodor vyrazil vpřed. Zastavil jej tucet stříbrných čepelí – a výboj magie, který jej zmrazil stejně jako dech bílého draka. Vůdkyně zjevně měla v úmyslu vzít Lirielinu poznámku jako výzvu a nehodlala trpět žádné zasahování ani rozptylování. Fjodor bezmocně sledoval, jak jeho přítelkyně tasí meč a staví se do střehu.
„Dolor,“ vyrazila ze sebe žena podle drowích zvyků své jméno.
„Liriel.“
Po kněžčině tváři přeběhl zvláštní výraz a její meč nepatrně klesl. Liriel vycítila výhodu, již zcela nechápala, a učinila výpad.
Žena prudce a zlehka jako chmýří uhnula stranou a odpověděla bleskovým protiútokem. Liriel vyskočila nad čepel a využila schopnost levitace, aby se vznesla do dostatečné výšky.
Mezi shromážděnými ženami proběhlo překvapené mumlání, které rychle získalo hněvivý nádech. Fjodorovi pokleslo srdce. Tento prostý, pro Liriel tak přirozený čin ji nevyhnutelně označil za drowku z Temných říší. Jen málokterý drow dokázal vrozenou magii přinést na povrch, natož si ji nějakou dobu udržet.
Kněžka neměla v úmyslu prohrát. Namířila mečem na Liriel a volnou ruku vymrštila k měsíci. Mezi stromy pronikl tenký, ostře zkosený proud světla a dopadl na kněžčiny holé nohy. Žena s napřaženým mečem sklouzla po měsíčním paprsku k Liriel.
Liriel zrušila levitační kouzlo a klesla dolů mimo dosah. Její protivnice také seskočila na zem. Přikrčila se jako kočka a vrhla se na menší drowku. Liriel klesla k zemi a odvalila se stranou. Rychlým plynulým pohybem vstala a učinila výpad vpřed. Druhá drowka ránu odrazila.
Měsíc na obloze vystoupil vysoko a tiché hvězdy pozorovaly pokračující smrtelný tanec. Liriel bojovala, jak nejlépe uměla, ale její soupeřka byla vyšší, silnější a zkušenější. Nějaký instinkt, kterému Fjodor nerozuměl, kněžku ponoukal, aby útočila rychle a zuřivě – příliš rychle na to, aby Liriel stačila vytáhnout některou z mnoha vrhacích zbraní. Protože byla neustále nucena reagovat, nedokázala bitvu ovládnout.
Necitlivost ve Fjodorově ruce ustoupila bolestivému brnění. S námahou se mu podařilo posunout ji nepatrně blíž k meči. Drowí ženy v kruhu kolem něj se předklonily a kůži na krku mu propíchly hroty tuctu mečů.
„Ještě jednou se pohni a zemřeš,“ zavrčela jedna z nich.
Liriel hrozbu zaslechla. Zalétla k němu pohledem a velké oči měla vytřeštěné úzkostí a odmítáním.
Jediný okamžik nepozornosti byl vše, co kněžka potřebovala. Provedla výpad a její meč skřípal o Lirielin, dokud se jílce nesetkaly a nezaklesly.
Liriel sáhla po noži. Druhá drowka jí sevřela zápěstí. Rychlým zakroucením Liriel odzbrojila a dívčina zbraň odlétla pryč. Dalším zakroucením ji kněžka donutila klesnout na kolena. Pak přemožené drowce položila ostří meče na krk.