Vyčkávavé ticho bylo přerušené hrdelním zavrčením a na mýtině se objevila vysoká černovlasá žena. Jediným pohledem posoudila situaci a pak se vrhla na Lirielinu přemožitelku.
Převalily se. Liriel rychle ucouvla z dosahu boje k odhozenému meči. Elfka s bledou kůži Eilistraeeinu kněžku rychle přemohla, ačkoli se Fjodorovi zdálo, že ta nekladla příliš velký odpor.
Liriel popadla meč a přikrčila se do střehu. „Ty a já, Trn,“ řekla a pohybem ruky k sobě elfku přivolávala.
Elfí žena ohrnula nos a obrátila se zpět ke kněžce. „Oceňuju tvoji starost, Dolor, ale na tuhle drowku dozírám já.“
„Chráníš ji?“ zeptala se kněžka nevěřícně.
„Dozírám na ni,“ zopakovala elfka pevně. „Jestliže bude třeba ji zabít – a já nejsem přesvědčená, že k tomu nedojde – bude to můj úkol.“
8.
Nepříjemné pravdy, nebezpečné lži
Cestou zpátky do sídla rodu Hunzrin kráčela Shakti nezakrytě a vítězně. Matrona Triel Baenre ji poctila svou přízní. Ať se Gromf Baenre doslechl cokoli, neodváží se proti ní podniknout kroky.
Přinejmenším ne teď.
Osamělá kněžka přecházela po nádvoří sídla Hunzrin a každých několik kroků zalétla pohledem k bráně. Shakti zahlédla svou matku a usmála se.
Stráže u brány ji hned nepoznaly. Ukázala jim rodový odznak a zamračeně na ně vyvalila oči. Dali si to do souvislostí a uvedli ji dovnitř.
Přistoupila k matce a poklekla na jedno koleno. „Matrono Kintuere,“ pronesla formálně.
Starší žena si ji prohlížela přimhouřenýma očima. „Co má tahle tvá dlouhá nepřítomnost znamenat? Odešla jsi z akademie, dokonce i z města, bez mého svolení! A teď se o tvém návratu musím dozvědět z řečí a klepů sloužících?“
Shakti vstala, rovněž bez matčina svolení. „Triel Baenre mne odeslala z akademie a poslala na tajnou misi.“
Kintuere se ušklíbla. „No nejsme my důležití? Copak to bylo za tajemství? Nakupování chovných samců rothe, aby se vylepšilo stádo? Pátrání po nových druzích hub?“
„Quenthel Baenre byla vzkříšena k životu. To je vše, co vám mohu říct,“ odvětila Shakti klidně.
Matrona vytřeštila oči a pak zalétla pohledem k biči s hadími hlavami na Shaktině opasku. Byl to jen nepatrný, ale výmluvný pohyb. Pochopila, že její dcera a dědička je mocnější než ona, a v této vědomosti spatřila vlastní smrt.
Takové byly způsoby drowů a Shakti byla na okamžik v pokušení domoci se dědictví tady a teď.
„Ještě nejsem připravená obléci si plášť Matrony,“ řekla starší ženě. „Musím se věnovat jiným úkolům. Vládněte dobře, matko, a budete vládnout dlouho.“
Odkráčela, aniž vyčkala propuštění, a vydala se ke svým starým komnatám. Když míjela sloužící a stráže, zdravili ji uctivěji než kdykoli předtím. Možná se rozšířila novina o jejím přijetí u Triel Baenre. Možná jen zaznamenali přesun moci, k němuž došlo na nádvoří, a podle toho přizpůsobili své chování.
Poté co se vykoupala a oblékla si čisté šaty, propustila Shakti otroky a vytáhla ze skrýše v úzké spáře mezi dvěma kameny stránku pergamenu. Byla to stránka, kterou před nějakou dobou získala z jedné z Lirieliných knih.
Vydala se k Narbondelu, teplem naplněnému sloupu, který ukazoval běh času, a čekala, až nastane půlnoc a dorazí arcimág Menzoberranzanu.
U paty sloupu se náhle objevil Gromf Baenre, velkolepý v třpytivém piwafwi a vybraném rouchu. Shakti sledovala, jak na magické hodiny dramatickým hlasem a gesty sesílá kouzlo, které opět rozdmýchá jejich žár.
Do té doby vždy viděla pouze obřad a moc. Nyní chápala, čím tento obřad doopravdy je – krátkým řetězem, který arcimága připoutával k městu.
Gromf Baenre dokončil zaklínání a obrátil se k odchodu. Rozhodla se podstoupit ohromné riziko, zahalila se piwafwi a vyrovnala s ním krok.
Vím, že jste tady, oznámil jí medový hlas, který promlouval přímo do její mysli. Proč neřeknete to, co jste přišla říct, a neskoncujete s tím?
„Můj pane…“
TIŠE! zahřměl Gromfův hlas. Myslete si slova, která chcete říct. Uslyším je dostatečně zřetelně.
Shakti přikývla a ani na okamžik nezapochybovala, že mocný arcimág to gesto viděl. Liriel je mrtvá. Amulet, který nosila, se vrací rašemenským Čarodějnicím.
Na Gromfově tváři nebylo znát žádné emoce, dokonce ani reakci na ztrátu nadané dcery.
Přál jste si, abych vám ji vrátila, neboť její kouzelnické schopnosti by byly velice cenné. Nedokázala jsem to, ale místo ní nabízím sebe.
V Shaktině mysli se zamihotal tichý zatrpklý smích. Stala se z vás kouzelnice?
Jsem to, co jsem byla vždy, můj pane Gromfe. Kněžka Lloth.
V Menzoberranzanu netrpíme nedostatkem kněžek, poznamenal.
To je pravda, ale kolik z nich vám tajně naslouchá a hlásí vám, co vědí?
Gromf se zamračeně podíval jejím směrem. Mezi nimi se ocitl koboldí otrok, který se domníval, že se kouzelník mračí na něj, a vyděšeně zapištěl. Kouzelník nedbale mávl k prchajícímu otrokovi rukou a koboldova tunika vzplála. Nešťastné stvoření si s divokým vřískotem strhlo zrádný kus oblečení a odhodilo ho na zem, bosýma nohama se snažilo udupat plameny a při každém dupnutí kvičelo bolestí. Oba drowové bez zastavení pokračovali v chůzi.
To, co navrhujete, je nemožné. Absurdní! Triel by vám myšlenky na zradu vyrvala z mysli dřív, než by se stačily napůl zformovat.
To byjistě udělala, kdybych neměla jiné štíty než ty, které mi darovala Lloth, ale Vhaeraunovu masku je těžké postřehnout.
Arcimág se zatvářil naprosto bezvýrazně. Nemám tušení, o čem mluvíte.
Chcete to zjistit?
Jedinou odpovědí bylo naprosté ticho v její mysli. Shakti si dovolila kradmý úsměv a vedle arcimágových mentálních štítů vztyčila i jeden vlastní.
Po chvíli po ní Gromf vrhl zuřivý pohled. Pokračujte, ale pamatujte, že vaše slova vás zničí dávno předtím, než mi dokáži ublížit. Jestliže si přejete znát mé myšlenky, vezměte si je.
Gromf na tu nestoudnou ženu upřel naprosto nevěřícný pohled. V jantarových očích mu plála zuřivost, ale když mu začínal docházet význam jejích slov, plamen pohasl.
Dokážete mi zabránit vstoupit do mysli. Mně! užasl.
Shakti sklonila hlavu. Z milosti boží mohu. Víte, co si od této nové moci přeji nejvíce?
Po arcimágově tváři přeběhl kyselý výraz. Předpokládám, že to, co obvykle – předčasnou smrt své Matrony matky a hladké nástupnictví, vzestup vlastního rodu, místo v Radě osmi, temné radosti moci.
„Chci přežít,“ řekla Shakti tiše, avšak zřetelně. „Chci třímat moc, to ano, ale znám tohle město a vím, čeho mám naději dosáhnout. Nechci se nechat dohnat k šílenství omezeními moci, která je mi dosažitelná. Kdo toto umění ovládá lépe než vy?“
Gromf se pomalu otočil a podíval se jí přímo do tváře. Nepokáral ji za to, že promluvila nahlas, nebo za domýšlivost, ukrytou v jejích slovech. Bylo to poprvé, co v jeho jantarových očích vzplála jiskřička zájmu. Po chvíli se odvrátil.