Několik kněžek se na elfku zlobně zahledělo, ale žádná z nich její prohlášení nezpochybnila. Bojovnici Eilistraee měly v úctě všechny Střípky měsíce. Tyto rozptýlené skupiny následovníků Temné panny tak byly pojmenovány podle nebeských úlomků, které následovaly měsíc při jeho cestě noční oblohou – nepatrné body světla, roztroušené v temnotě, oddělené, avšak přesto sjednocené svým uctíváním Božské lovkyně.
„Jak se lady Qilué ke svému zármutku dozvěděla, není možné tyto poutníky přemístit prostřednictvím měsíční magie,“ upozornila jedna z nich, „a pěšky je to do Rašemenu daleko.“
„Ne zeměmi mého lidu,“ řekla Trn.
Kněžky zůstaly zcela zticha. Několik okamžiků ohromeně zíraly na elfku.
„To bys udělala?“ žasla Dolor. „Proč, když ještě nikomu – dokonce ani Ysolde nebo Qilué – nebylo dovoleno tvůj domov spatřit?“
Elfka vstala. „Jednou vám o tom Liriel možná poví. Samozřejmě je pravděpodobnější, že to udělá, když mi pomůžete zajistit, aby cestu přežila.“
Jedna z kněžek na to reagovala krátkým výbuchem trpkého smíchu. „Takže máme bojovat za šlechtičnu z Temných říší, za kněžku Lloth. Předpokládám, že tví lidé se k nám připojí?“ řekla jedovatě.
„Požádám je o to.“
Ticho, které po této odpovědi následovalo, bylo dokonce ještě hlubší a pronikavější než to předchozí. Ty, kdo byly povahou laskavé, předpokládaly, že kněžčina otázka byla pouze řečnická. Ty méně velkorysé v tom správněji rozpoznaly zlovolné rýpnutí. Nikdo od bojovnice ve skutečnosti neočekával žádnou odezvu, a už vůbec ne tuto!
Trn vstala. „Zadujte na rohy. Pošlete zprávu Ysolde a Sabatu zpěněné vody, že zítra, dřív než se rozplyne ranní mlha, budeme my tři – drowka, Rašemenec a lovec – kráčet pod jejich stromy.“
Zamířila k místu, kde Liriel a Rašemenec čekali na rozsudek. Mladá drowka netrpělivě odstrčila jednu ze strážkyň stranou. Bojechtivě udělala krok vpřed a do cesty se jí postavily dva zkřížené meče.
„Trvalo vám dlouho rozhodnout se, jestli je mě třeba zabít,“ zavrčela Liriel a vmetla tak Trn do tváře její vlastní nedávná slova. Ve zdánlivém úsměvu odhalila zuby. „Jestli si myslíš, že tohle byla nějaká práce, jen počkej, až se pokusíš to rozhodnutí provést.“
Elfka přelétla Liriel pohledem a zastavila se na Fjodorově ostražité tváři. „My tři teď vyrazíme. Zavedu vás až k Ašanskému jezeru.“
„Hranice Rašemenu,“ poznamenal toužebným hlasem. Dlouho si vysokou elfku prohlížel. „Bojovala jsi za Liriel, když jsem já nemohl. Za to ti děkuji.“
„Pro šedého elfa je to až moc zdvořilostí,“ řekla Liriel, která si vzpomněla na Sharlařiny rady ohledně urážení povrchových elfů.
Fjodor se zatvářil zděšeně. „Malá vráno, tohle je Měsíční lovec!“
Drowka místo odpovědi ukázala na oblohu na klesající měsíc. „Támhle je. Když jsem jí ho teď našla, můžeme vyrazit?“
Elfka jen ohrnula nos. „A kam bys šla? Ano, do Rašemenu, ale znáš cestu?“
Liriel se vyčkávavě podívala na Fjodora. Ten si po chvíli povzdechl a zavrtěl hlavou. „Bolí mě to přiznat, ale nedokázal bych na mapě označit naši polohu, ani kdybys mi dala nůž na krk. Kde jsme teď?“ zeptal se Trn. „Kolik dní cesty od Rašemenu?“
„Pěšky byste se tam nedostali dřív, než naplno udeří zima. Pojďte se mnou a spatříš rodnou zemi zítra večer.“
Zamyslel se nad tím. „O cestování pomocí kouzel toho moc nevím, ale nejsou brány jako dveře? Člověk překročí práh a okamžitě se octne někde daleko. Přesto mluvíš o dni cesty.“
„Někde daleko,“ zopakovala Trn. „Říká se, že Rašemenci na dajemmě jsou neohrožení cestovatelé. Je to pravda?“
Liriel, která tomu všemu naslouchala neobvykle tiše, se krátce zasmála. „Cestuje se mnou,“ zdůraznila.
„Dobře řečeno,“ odvětila Trn chladně. Obrátila pozornost zpět k člověku. „Půjdeme zemí mého lidu,“ řekla jim.
Fjodor sebou překvapeně trhl. Trn zaznamenala náhlý záblesk porozumění a to, jak úžasem rozevřel oči. Tento muž zjevně pozorně naslouchal starým rašemenským příběhům. A co bylo důležitější, věřil jim.
„Vyhnanství, nebo mlčení,“ připomněla mu.
„Tvé tajemství a má čest,“ odpřísáhl a zvedl dva propletené prsty.
Liriel si dala ruce se zaťatými pěstmi v bok a obrátila se k příteli. „Co se to tu, u Devíti pekel, zrovna stalo?“
Trn se náhle široce rozmáchla a udeřila Liriel do tváře. Překvapené drowce se nicméně podařilo zvednout obě ruce zkřížené v zápěstích, aby ránu zastavila. Elfčina pěst dopadla přímo na kryt a s omračující silou vrazila Liriel spojené ruce do obličeje. Dívka obrátila jantarové oči v sloup a zhroutila se na zem.
Fjodor jediným plynulým pohybem tasil meč a postavil se mezi elfku a padlou přítelkyni. „Dokud jsem naživu, nikdo Liriel neublíží,“ řekl tiše.
Elfka zvedla jedno ebenově černé obočí. „Kdybych ji chtěla zabít, nechala bych Dolor, ať to dokončí.“
„Proč tedy?“ dožadoval se odpovědi a kývl k omráčené dívce.
„Víš, kdo jsem,“ řekla Trn, „a proto by ses neměl potřebovat ptát. Nejsi jako tahle drowka, která mluví o povrchových nebo šedých elfech. Jsi Rašemenec a slýchal jsi příběhy o zemích, kterými musíme projít. Země mého lidu jsou i nejsou na tomto světě. Nevím jistě, zda nás tam oči drowí bohyně mohou sledovat. Viděla jsem Lloth hledět Lirielinýma očima. Nebudu to riskovat.“
Rašemenec sebou při těchto slovech trhl a vzdychl. „Liriel nebude spát dlouho. Už teď se hýbe,“ upozornil.
Elfka vytáhla z váčku na opasku sušený výhonek nějaké byliny. „Tohle je z mé vlasti. Má velice silnou vůni a udrží ji v hlubokém spánku.“
„Nemohla jsi to zmínit předtím?“ chtěl vědět Fjodor.
„Někoho to udrží ve spánku,“ zdůraznila. „Množství potřebné k tomu, aby někoho do hlubokého spánku dostalo, je mnohem větší a může být nebezpečné. Kdybys tohle věděl, zvolil bys bylinu?“
Probouzející se drowí dívka slabě zasténala. Fjodor zastrčil meč. Sehnul se a vzal Liriel do náruče. Pak se zvedl a podíval se Trn do očí.
„Nebyla to moje volba,“ řekl tiše, „a ani tvoje. Nepřeješ si pozvat do své země Pavoučí bohyni. Chápu, proč jsi to udělala, ale nelíbí se mi to. Až příště dojdeme na křižovatku, řekni nám o cestách, kterými se můžeme dát, a nech Liriel zvolit tu, po níž půjde.“
„Rozumná řeč.“
Elfka propletla stonek rostliny tkanivem Lirielina pláště tak, aby se sušená bylina opírala o dívčinu tvář. Liriel ve Fjodorově náruči okamžitě povadla.
„Neublíží jí to,“ řekla Trn podrážděně, když v Rašemencových očích zahlédla záblesk obav. „Ani kvůli tomu nebudeš ospalý nebo zapomnětlivý. Vezmi rozum do hrsti a pojď.“
Obrátila se a vešla do lesa. Fjodor šel za ní s drowí dívkou v náručí a modré oči mu svítily vzrušením a očekáváním. Zítra se bude muset s Liriel vypořádat, ale v jeho srdci hořela rašemenská nedočkavá dychtivost vidět a vědět.
Všichni mladí lidé v jeho zemi, muži i ženy, strávili rok nebo i více na pouti zvané dajemma. Žádnému z nich nebylo nikdy dovoleno spatřit místo, na něž jej Trn slíbila vzít – nebo přesněji, těch několik, kteří nechtěně vešli do její země, se už nikdy nevrátilo. Nebo se možná někteří vrátili, ale místa, která navštívili, ani zázraky, jež spatřili, si nepamatovali. Byliny Měsíčních lovců byly skutečně silné.