Náhle jej přepadly pochybnosti. Co když navzdory opatřením, která Trn podnikla, dosáhne moc Lloth až do dalekých míst? Pochyboval o tom, ale i Qilué a její kněžky vpád Pavoučí královny překvapil. Co když je pravda, že kamkoli Liriel jde, ať už při vědomí, nebo ne, Lloth ji bude následovat?
Je-li tomu tak, není pravděpodobné, že ještě někdy spatří Rašemen. Trn a její lid jsou nelítostní. Neodpustí nikomu, kdo ohrozil jejich domov.
A pokud jde o to, co Fjodorovi lidé? Co jim přináší a jak na to oni odpoví?
Najdi Poutníka, řekla mu othlor Sofie. Přines ji zpět. Ona bude svazovat a lámat, uzdravovat a ničit.
Fjodor hleděl na dívku ve své náruči. Poprvé plně pochopil, proč Čarodějnice mluvila o amuletu jako o „ní“. Někdy v průběhu cesty se jeho úkol změnil. Přinese starodávný artefakt zpět do Rašemenu, ale nějakým záhadným, avšak důležitým způsobem to už nebyl Poutník z legend. Byla to Liriel.
Díky Zraku, který byl jeho dědictvím i prokletím, Sofiin vnuk věděl, že je tomu tak.
Po tváři mu přelétl smutný úsměv. Bylo požehnáním, že přes všechnu svou moc Liriel netušila, jaký osud před ní leží.
Uplynul den a blížil se soumrak, když Sharlarra zastavila u shluku kamenných domků, určených k ubytování pocestných, které stály jeden den ostré jízdy od Hlubiny. Seskočila z koně a znechuceně se ušklíbla nad nejnovější sbírkou lebek vystavených na kamenném podstavci před správcovou boudou. Úšklebek byl vzápětí vystřídán úsměvem, když se ven vyhrnul stařík s křivýma nohama, aby ji přivítal.
Ke správcově hlavě se lepilo pár matných pramenů kdysi rudých vlasů a jeho houpavá chůze připomínala námořníka na palubě lodi zmítané bouří. Meč, zavěšený na stále mohutném rameni, se leskl ve slábnoucím světle a pečlivě vystavené ostatky neúspěšných banditů a zlodějů koní poskytovaly pochmurné svědectví o starcově schopnosti ubránit stanoviště.
Elfčin hostitel na ni chvíli mžoural. Pak se uslzené modré oči radostně rozsvítily.
„No jestli tohle není paní Judita, která přijela navštívit svojeho starého učitele šermu! Pojď dál, děvče, srdečně tě tady vítám.“
Sharlaře chvilku trvalo, než její uši přivykly silnému hrdelnímu přízvuku severní Měsíčniny. Shaymius Azur býval učitelem šermu v rodině Thannů. Pamatoval si Juditiny zlatorudé vlasy, což bylo vše, co dokázal rozeznat ze zastřených obrysů, na něž se lidé podle všeho změnili. Co se Shaymia týkalo, byl šťastný, že si lady Judita starého učitele pamatuje. Stárnoucího muže tyto návštěvy tak těšily, že Sharlarra neměla srdce ho o tuto milou představu připravit.
Vzpomněla si na něco, o čem se jí Danilo zmínil na posledním večírku u Galindy Havranostromé, a řekla: „Měla tudy projet karavana ze Západní Brány. Věřím, že všechno proběhlo v pořádku a že jsi dostal krabici s vínem a dožínkové koláče?“
Shaymius se spokojeně poplácal po břiše. „Dostal. Medovina byla hladká jako zadek elfí holky. Ve vzduchu už je cítit noční mrazík a nic nezazené zimní bolesti líp než džbánek horké kořeněné medoviny. Koně samo sebou přijdou na řadu jako první, ale dáš si džbánek?“
„Jestli nám koně nějaký nechají, tak určitě.“
„Nebuď hloupá, děvče. Koně ne…“ Stařec zmlkl, když mu došlo, že to byl žert, a obrátil oči v sloup. Z opasku sundal škrabku na kopyta o hodil ji elfce. „Za to mi pomůžeš tyhle tři hezké hřebečky uložit ke spánku. Když už o tom mluvíme, na co potřebuješ tři koně? Podle toho, jak vypadají, jsi nejela tak rychle, abys potřebovala měnit koně?“
Sharlarra zvedla přední nohu a začala z kopyta seškrabávat kousky rozdrcených žaludů, které se na ně lepily. „Klisny na venkovských statcích jsou v říji.“ Až potud to byla pravda a Shaymius si z toho vyvodí vlastní závěry.
Starý muž souhlasně zabručel a poplácal koně, na němž Liriel odjela z Hlubiny, po lesklém černém boku. „Jo, tohle jsou dobře vybraní samci. Lady Kassandra se teda pořád stará o plemenné knihy?“
„To by mě vůbec nepřekvapilo.“ Matriarcha rodu Thann řídila všechny stránky rodinných obchodů a podle toho, co Sharlarra pozorovala, se o totéž pokoušela i u všech jednotlivých členů rodiny. Lady Kassandra měla tak silnou vůli, až Sharlarra věřila, že všichni hřebci na odlehlých statcích Thannů by v této záležitosti instinktivně očekávali její radu, ať už má plemenné knihy, nebo ne.
„Skvělá dáma, tvoje matka,“ řekl Shaymius a upíral na Sharlarru pohled, jako by ji vyzýval, ať se mu odváží odporovat. „Má dobré oko na obchody.“
„Nechat tě pracovat tady byla tedy určitě dobře odvedená práce,“ přešla elfka přímo k jádru věci. „Koně by si nikde nemohli přát lepší péči než u tebe a žádný z kupců, který kdy spal pod touhle střechou, si jediným slovem nestěžoval.“
Správce spokojeně přikývl. Třebaže je starý, jeho zaměstnavatelé jsou spokojení a má své místo jisté. Dal se do čištění černého hřebce a naštěstí si vůbec nebyl vědom skutečných okolností současného postavení.
Sharlarra samozřejmě řeči zaslechla. To byla jedna z výhod toho být učednicí ve věži Černá hůl. O hrdinských činech mladého Shaymia Azura se skládaly balady a lady Kassandra ochotně zaplatila vysokou cenu, aby lesk jeho staré slávy dopadl na jejího prvorozeného syna. Nějakou dobu dokonce přehlížela i správcovy pravidelné ranní výlety do rváčského doupěte, cely ve vězení v Hlubinském paláci, určené těm, v nichž pití probouzelo bojechtivost. Cena Shaymiovy svobody, vyplácené několikrát do měsíce, však byla brzy větší než jeho výplata. Tato skutečnost, společně se stupňující se šeptandou, učinila celé záležitosti přítrž. Dědice titulu a majetku rodu Thannů se nesmí dotknout žádný špinavý skandál.
Byl to Danilo, kdo správce přesvědčil, aby Shaymia ještě naposledy vykoupil na svobodu a nabídl mu toto nové zaměstnání. Starý válečník, kterého život ve městě stále více nudil a který toužil po dobrodružstvích, jež už nikdy znovu nepřijdou, nový úkol nevnímal jako trest vyhnansrví za rvačky, ale jako ocenění svých schopností, které tak běžně stavěl na odiv. Pokud šlo o Dana, Shaymius Azur si podle něj zasloužil této příjemné lži věřit až do smrti.
V tom s ním Sharlarra mohla jen souhlasit.
Jakmile byli koně nakrmeni a bylo o ně postaráno, usadili se stařec s elfkou u krbu ve správcově domku, aby džbánky kořeněné medoviny zalévali příběhy a písně o zašlé slávě. Přestože měla Sharlarra tyto vzácné chvilky se starým válečníkem ráda, ulevilo se jí, když Shaymiovy historky konečně vystřídalo mlčení. Jen pro jistotu zazpívala ještě jednu baladu a pokračovala dál, dokud zpěv nepřerušilo starcovo pronikavé chrápání.
Odplížila se od ohniště a ven z boudy a zamířila na mýtinu za stájemi. Z vaku vytáhla velký safír a lahvičku Arunsunova kouzelného prášku, kterou ukradla Danilovi. Než se uloží ke spánku, musí splnit ještě jeden úkol ve prospěch jiné ztracené existence, která se pokouší najít místo v tak často matoucím světě.
V Hlubině zůstal mořský elf, jenž čekal na pomoc při své snaze stát se kouzelníkem. Ačkoli Sharlarra dosud nenašla vhodného učitele, chtěla elfa ujistit, že na něj nezapomněla – a když už bude u toho, vzít si zpátky váček s drahokamy, který Xzorshovi nechala v zástavě. Poté co opustila Liriel a Fjodora, Sharlarru napadlo, že když společně s Khelbenem dokázali drowí dívku vystopovat pomocí věcí, jež předtím vlastnila, jiní pravděpodobně dokáží totéž. Xzorsh měl v blanitých rukou bohatství, ale nebezpečné bohatství.