„Souhlasím,“ prohlásila Matrona Triel. „Nejrozumnější by bylo kupce vyhledat a zničit. Tajemství se nesmí dostat mimo zdi téhle místnosti.“
„A co samotná Liriel?“
Matroně chvíli trvalo, než odpověděla. „Jestli to půjde, přiveď ji zpátky, když ne, zabij ji. Ze všeho nejdůležitější je získat Poutníka. Jestliže vyvolal tak hlubokou změnu, kdo ví, co dalšího by mohl dokázat?“
Nečekané objevení se lidského kouzelníka a jeho proklatého světla způsobilo, že měl Gorlist skutečně mizernou náladu. Mlčky se plížil zpátky k ležení Dračího pokladu. Brindlor nic neříkal, především proto, že zlověstné zamračené pohledy, které po něm Gorlist čas od času vrhal, jej upozorňovaly, aby se vyvaroval jakéhokoli srovnání s Merdrithem.
Gorlist se zastavil na okraji průrvy. Brindlor se uvážlivě držel krok za ním. Ze špinavé vody se zvedal zápach městských splašků a rozkládajících se těl a pěvec smrti netoužil do této nechutnosti přidat i ostatky vlastního smrtelného těla. Válečník vytáhl z Lirielina měšce několik drahokamů a hodil je do kalu.
„Pochopitelné,“ poznamenal Brindlor, „ale stejně je to škoda.“
Válečník k němu rychle obrátil pohled. „Neboj se. Nejvybranější kámen jsem schoval pro tebe.“
Sáhl do tajné kapsy a vytáhl velký rudý drahokam. Položil jej Brindlorovi do dlaně. Než stačil pěvec smrti ustoupit, Gorlist mu prudce ohnul zápěstí, srazil jej na kolena a zkroutil mu ruku za záda. Znovu si drahokam vzal a odhodlaně jej přiblížil k pěvcově obličeji.
Brindlor se zmítal, když se mu špičatý kámen přitiskl na čelo. Rubín zazářil jasným rudým světlem a začal si propalovat cestu do Brindlorovy lebky.
Brindlor se probral na pryčně, ačkoli si nevzpomínal, jak se tam dostal. Stejně tak nedokázal odhadnout, jak dlouho byl v bezvědomí. Vlastně si nebyl jistý vůbec ničím kromě pulzující pálivé bolesti těsně nad očima.
Opatrně se dotkl čela a ucítil tvrdý hladký povrch rubínu, který tam měl zasazený.
Drahokam na jeho dotek zareagoval zábleskem spalujícího horka. V mysli se mu vynořil živý obraz: drowí kněžka s hranatou krutou tváří a smyslnými plnými rty. Pozorně hleděla před sebe a její karmínové oči se pohybovaly, jako by si prohlížela místnost.
Nisstyre? zeptala se. Slova zněla v pěvcově bolestí otupené mysli jako vyzvánění zvonů.
„Mluvte potichu, nebo mě rovnou zabijte,“ zamumlal Brindlor.
„Vida, pěvec smrti i rubín se už probudili,“ ozval se Gorlist s náramným uspokojením. Vstoupil do Brindlorova zorného pole a chytil ho za tuniku. Hrubě ho vytáhl do sedu a opřel o stěnu. Když byl hotov, dřepl si, aby si byli tváří v tvář, a pozorně se pěvci smrti zahleděl do obličeje.
„Jenom opakuj, co říká. Ona moje slova dobře uslyší.“
Nisstyre? zeptala se kněžka znovu, důrazněji. Brindlor, stále omámený, otázku zopakoval.
„Je mrtvý. Dračímu pokladu nyní velí jeho syn Gorlist.“
Ten Gorlist asi budeš ty, je to tak?
Brindlor přetlumočil slova, když už ne jízlivou intonaci, jež byla pro drowí ženy typická.
Kdo je novým hostitelem kamene?
Brindlor usoudil, že je na čase, aby promluvil sám za sebe. „Jsem Brindlor Zidorion z Ched Násadu, pěvec smrti proslavený písněmi o temné slávě.“
„Bude zpívat o pádu a smrti Liriel Baenre,“ dodal Gorlist. Odmlčel se a pak mírně a zdráhavě sklonil hlavu. „Pokud si to stále přejete.“
Tvé a mé záměry jsou v souladu.
Brindlor odpověď zopakoval. Gorlist se usmál. „Myslel jsem si to.“
Přiveď všechny své muže do trolích jeskyni poblíž Jeskyně zářícího drakostěje. Tam se s vámi setkám.
Jakmile Gorlist uslyšel pokyny, třpyt v jeho očích prudce pohasl. „Vy se k nám připojíte? Není třeba, abyste se vystavovala nebezpečí dlouhé cesty tunely, natož Noci nad zemí! Rubín vám umožní vše vidět pěvcovýma očima.“
Časem mi možná tento pohled bude připadat užitečný nebo přinejmenším zábavný. Do té doby budete oba dělat, co vám řeknu. Sám Gromf Baenre dohlédne na to, aby vám dobře zaplatili.
V rubínu vzplálo spalující horko a pak se bolestivá přítomnost ztratila.
„Je pryč,“ řekl s úlevou Brindlor, který konečně promluvil sám za sebe. Obrátil ke Gorlistovi zuřivý pohled. „Co to má znamenat? Tenhle drahokam, ta ženská? Arcimág? Mám zpívat píseň o smrti princezny Baenre jejím vlastním příbuzným? Proč jsi mi neřekl, že pracujeme pro Gromfa Baenre? Mohl jsem si podříznout krk sám a ušetřit velkého arcimága potíží se zakrvácenou dýkou.“
„Až doteď jsem o zájmu Gromfa Baenre neměl tušení,“ řekl Gorlist. „A pokud jde o druhou věc, ta žena, Shakti Hunzrin, dala drahokam mému otci, kouzelníkovi Nisstyremu. Spolupracovali až do jeho smrti. Úkol mého otce je nyní můj.“
„Dal bych přednost tomu, kdyby drahokam tvého otce byl nyní tvůj,“ zavrčel Brindlor.
Válečník pokrčil rameny. „Rozhodl ses stát bardem. Neříká se, že všechno velké umění se rodí z utrpení?“
11.
Hraniční země
Merdrith stál v docích v Krontu a hleděl přes klamně klidné vody Ašanského jezera. Pár kroků od něj postávali místní malí podsadití rybáři a zkoumavě jej pozorovali. Navzdory tomu, že mu vlněná kápě zakrývala tetování na hlavě, rudé vousy měl začerněné sazemi a na sobě měl hrubý dřevorubecký oděv, vypadal Merdrith jako příslušník thayské kouzelnické šlechty. Rudé mágy v Rašemenu zabíjeli na potkání a ani v okolních zemích nebyli příliš vítaní.
„Cestujete sám?“ zeptal se muž.
„Jedno místo,“ potvrdil Merdrith.
„To vás přijde draho. Neměl jsem v plánu v Rašemenu zakotvit ani se přibližovat k žádnému přístavu. Můžu vás vysadit na břeh na okraji Jasanového lesa, asi den chůze na jih od Imilmaru. Nic víc pro vás udělat nemůžu,“ řekl obranným tónem.
Kouzelník tomu naprosto rozuměl. Přestože rybář nechtěl přijít o možný výdělek, nechtěl ani riskovat hněv mocných sousedů. Ten ubožák nepochybně zamýšlel zůstat přes noc v Imilmaru. Může prodat dnešní úlovek a varovat místního fyrru před podezřelým cizincem, kterého viděl kráčet podél pobřeží na sever. Jak se ukázalo, navrhované místo určení jeho záměrům dokonale vyhovovalo.
„Teskenské zlato může být?“ zeptal se a ukázal malý měšec z jelenice.
Rybář hrabivě vyvalil oči. Popadl nabízené peníze a ukázal řídké zuby v širokém úsměvu. „Brunzel vám uloží věci. Posaďte se a vemte si nepromokavý plášť. Touhle roční dobou by vítr z jezera zmrazil na kost i bílého draka.“
To už Merdrith věděl. Naposledy stál na březích Ašanského jezera uprostřed zimy, kdy patřil ke skupině Rudých mágů, pověřené sebevražedným úkolem zaútočit na strážní věž Čarodějnic a zaměstnat strážkyně na tak dlouho, aby to odvedlo jejich pozornost od hlavní části invazní armády. Navzdory očekávání magie těch několika málo Rudých mágů porazila tu, jíž vládly Čarodějnice z věže.
Třebaže neměla.
Tento nečekaný úspěch Merdritha stále fascinoval a mátl. Podnítil jej k tomu, aby se poprvé v životě zachoval skutečně impulzivně. Zabil ostatní mágy, kteří byli s ním, a přivlastnil si poklady z věže. Samozřejmě to byla velezrada, ale pokud se mu podaří uspět s tím, co měl v úmyslu, může se triumfálně vrátit do své vlasti a žádat pocty.