Připadalo mu zcela jasné, že jedinečná duchovní magie Rašemenu zeslábla. To bylo jediné možné vysvětlení vítězství. Kdyby dokázal odhalit zdroj nové slabosti a způsob, jak jej využít, Thay by měl konečně dobytí Rašemenu a zničení jeho nenáviděných Čarodějnic na dosah. Konkrétně o této věži se říkalo, že je pokladnicí kouzel a učených knih. Merdrith nebyl zklamán a z věže odcházel přesvědčený, že nalezne odpovědi, které hledá.
Jeho kořist zahrnovala čarodějnickou hůl, přesněji řečeno hůl přání ze složitě vyřezávaného ebenového dřeva. S ní zajistil jeden z nejmocnějších a nejlépe střežených úkrytů v celém Rašemenu, místo, kde ukrýval vlastní poklady a tajemství. Touhle dobou už by měl sedět v radě s nejmocnějšími thayskými mágy.
Pak se objevily dvě nečekané komplikace: tlupa drowích zlodějů a rašemenský válečník, který do všeho strkal nos. Drowové narazili na Merdrithovu skrýš – proslulou kouzelnou chaloupku – právě když byl v lese a hledal tam hovorné duchy. Temní elfové vybojovali bitvu s Merdrithovými gnolími válečníky, všetečným Rašemencem i samotnou chýší. Merdrith se z bloudění po lese vrátil právě včas, aby zahlédl poslední vlnu boje, když byl berserkr zahalen ledovým příkrovem. Rašemenci se podařilo z vězení uniknout a pošetile prošel kouzelnou bránou za drowem. Zraněná chýše také zmizela, přesně jak k tomu v případě zranění mělo dojít. Nikdo nevěděl, kam v takových případech chodí, ale podle tradice se sama uzdraví a o příští podzimní rovnodennosti se vrátí, aby opět obcházela rašemenskými lesy.
Merdrith, který měl před sebou téměř rok čekání, přišel o svůj cíl, magii i vlast. Pokud se do Thaye vrátí bez tajemství, po nichž pátral, popraví jej jako zrádce a zběha. Protože ho nic lepšího nenapadlo, uprchl na západ a začal žít jako poustevník ve Vysokém hvozdu, místě neblaze proslulém velkým množstvím bran do Temných říší.
Jeho první pokusy o navázání kontaktu s drowími nájezdníky skončily katastrofálně. Ve Vysokém hvozdu žily malé skupiny temných elfek, pokryteckých kněžek válečnic, jejichž bohyně očividně měla o Merdrithově charakteru a pohnutkách pochybnosti. Jednu z těch otravných černých děvek zabil a z rozhovoru s jejím duchem se dozvěděl o bitvě v podzemí Přístavu Lebek mezi bandou drowích zlodějů známou jako Dračí poklad a další skupinou drowích žen. Jednu z těch žen doprovázel rašemenský válečník a říkalo se o ní, že vlastní artefakt známý jako Poutník.
Merdrith se tedy vydal do Přístavu Lebek, aby tam pátral po drowí ženě, Rašemenci a té zlodějské tlupě. První dva byli dávno pryč, ale nový vůdce Dračího pokladu ochotně souhlasil s uzavřením spojenectví.
Všechno probíhalo hladce. Možná až příliš hladce. Podle Merdritha tkvěl problém v tom najít způsob, jak zabránit tomu, aby se Poutníka zmocnili dřív, než jeho současní strážcové dorazí do Rašemenu.
Neboť zde, a pouze zde, mohl amulet uvolnit veškerou moc.
Rybářská loď zamířila přímo ke břehu. Kapitán vyslal malý člun s jedním veslařem, aby cestujícího dovezl na souš. Merdrith se muži u vesla za námahu odměnil stříbrnou mincí, poslušně zamířil na sever a pečlivě se vzdálil od kraje jezera. Jakmile však rybářská loď zmizela z dohledu, obrátil se do stínů Jasanového lesa.
Našel malou mýtinu a z opasku vytáhl váček s ptačím zobem. Ten rozsypal v širokém kruhu a při tom zpíval starou rašemenskou písničku, kterou vymámil z ducha zabitého berserkra. V Rašemenu byla spousta duchů, kteří stále metali urážky a vedli pověrčivé řeči. Někteří z nich však nechtěně napomohli jeho pátrání.
Šustění listí a praskání ohýbaných větví ohlásily, že Merdrithovo volání bylo úspěšné. Zacouval zpět do úkrytu v porostu a čekal.
Na mýtinu opatrně vkráčela rašemenská chýše na nohách podobných nohám obrovského kuřete. Kromě překvapivé schopnosti hýbat se vypadalo stavení obyčejně – tmavé dřevo, stěny z propletených větví pomazané hlínou, došková střecha a zářivě natřené okenice. Ty byly zavřené, což bylo jen dalším důkazem, že proslulá obyvatelka chaloupky není doma.
Chýše došla doprostřed kruhu z ptačího zobu a několikrát se otočila kolem dokola, snad proto, aby prozkoumala okolní les, nebo možná v rituálu podobném tomu, jaký předvádějí ospalí psi. Ať už byl důvod jakýkoli, vypadala, že ji to uspokojilo. Mohutné nohy se složily a kouzelné obydlí se usadilo jako slepice sedící na vejcích.
Merdrith začal zpívat píseň, která se před řadou měsíců ukázala tak účinná.
U dveří bylo vidět pohyb v místě, kde přes nízké dveře visel malý kobereček, sešitý z pestrobarevných odsťrižků. Okraj koberce se zvedl do vzduchu a rychle se třepotal, jakoby rozechvělý silným větrem. Mýtina se naplnila dunivým pfffff!
Odpověď chýše strašidelně připomínala dítě, které se vysmívá menšímu kamarádovi. Merdrith se zamračil a sáhl pro hůlku.
Okenice se rozlétly a z otevřeného okna vylétl cínový talíř. Narazil do Merdrithovy ruky, roztříštil kost a vyrazil mu hůlku ze sevření, až odlétla pryč. Zatímco Merdrith poskakoval a klel, jedna mohutná noha s pařáty se natáhla, popadla hůlku a vtáhla ji pod chýši. Pak se chaloupka znovu usadila a čekala, jako by jej vyzývala, ať předvede, co umí.
Kouzelník už viděl dost. I předtím se pokusil prolomit obranu chýše pomocí všech kouzel, která ovládal. Nakonec mu vstup zajistila hůlka přání, již získal od Čarodějnice, ve spojení s dětskou písní. Nemá-li podporu rašemenské magie, nikdy neprojde dveřmi.
Toto vědomí jen posílilo jeho odhodlání dostat Poutníka. Dokonce i když to jeho pyšní thayští bratři odmítali přiznat, jediný způsob, jak Rašemen a jeho Čarodějnice porazit, byl pomocí jejich vlastní magie.
Brindlor byl poslední, kdo se vrátil do skrytého ležení Dračího pokladu, jeskyně, v níž byl stále cítit pižmový zápach gobra, kterého drowové násilím vypudili. Našel svého současného pána, jak se rozhořčeně dohaduje s Merdrithem, jejich lidským kouzelníkem. Půl tuctu drowů posedávalo u protější stěny a brousilo zbraně či hrálo v kostky, zatímco čekali na výsledek. Jak bylo jeho zvykem, Brindlor zůstával z dohledu, naslouchal a pozoroval.
Merdrith nebyl příliš vysoký, ačkoli byl přinejmenším o dlaň vyšší než Gorlist. Na holé lebce měl vytetované zářivě červené obrazce a řídký spletený vous nabarvený stejně křiklavou červenou barvou. V tuto chvíli jeho rozcuchané vousy ještě zdůrazňovalo cosi, co pravděpodobně byly saze, které se kouzelník poněkud nedbale pokusil odstranit. Místo kouzelnického roucha měl Merdrith na sobě kazajku ze srnčiny, nahodile opatřenou kapsami, a volné kožené krátké kalhoty, které mu jako zubaté krápníky visely kolem bot, sahajících až ke kolenům. Jednu ruku měl v hrubé dlaze a ovázanou kusem hadru. Na první pohled ten člověk vypadal jen jako výstřední poustevník. Gorlist věřil, že je tomu jinak. Brindlor doufal, že má válečník pravdu.
„Měli bychom se vydat přímo do Rašemenu,“ trval kouzelník na svém. „Drowka a její rašemenský společník míří tím směrem. Tvoji bojovníci si na ně můžou počíhat bez obav, že se jim do toho kněžky z Promenádního chrámu zase připletou.“