Gorlist se ještě víc zamračil. Neměl rád, když mu někdo připomínal minulé prohry. „Znám tu oblast a tunely mezi oběma místy. Je to hodně daleko.“
„Předpokládal jsem, že proto sis najal kouzelníka,“ poukázal Merdrith.
„Ty nejsi nic než nástroj,“ řekl temný elf chladně. „Neopovažuj se poučovat drowího válečníka o bojové strategii. Jakmile bude rozhodnuto, co podnikneme dál, použiješ magii, abychom to provedli.“
„Co je to za strategii, kterou má tvůj pěvec smrti zvěčnit v písni?“
„Použij drahokam. Najdi tu ženu. Až ji najdeme, zabijeme ji.“
„Ach ano,“ prohlásil Merdrith kousavě. „Proslavená mazanost temných elfu.“
Do Gorlistovy ruky vlétl nůž a bojovník jeho hrot přitiskl kouzelníkovi mezi oči. „Udělej kouzlo, starce, nebo ti seškrábu tetování i s kůží!“
Kouzelník pokrčil rameny a natáhl zdravou ruku. Gorlist si z opasku strhl váček s drahokamy a dva z nich vysypal člověku do dlaně.
Merdrith hodil kameny do mělké zahnívající louže. Zelená voda zavířila, zvedla se z ní pára a pak hladina kaluže získala křišťálově modrý lesk jako vyleštěné sklo. Merdrith se naklonil nad věštecké jezírko. Po chvíli se mu rty zkroutily v trpkém úsměvu.
„Kolik jsem toho v poslední době nacestoval, a kde je najdu? U zadních dveří,“ zamumlal.
Jeden z válečníků, mladý muž jménem Ansith, zvedl oči od brousku a zašklebil se. „Celé dny cesty. Další ztráta času.“
„Následujeme kouzelníka,“ připomněl mu Gorlist, „a děláme to co on.“
Tázavě se na Merdritha zadíval. Člověk místo odpovědi ukázal na kaluž. Gorlist přikývl a pak zalétl pohledem k drowům, kteří je sledovali. „Ansithe, Chissi, Taenflyrre, pojďte se mnou. Ty taky, Brindlore.“
S těmito slovy skočil do věšteckého jezírka. Klidný modrý kruh jej bez jediného šplouchnutí či zavlnění pohltil.
Brindlor, na něhož to udělalo dojem, vyšel ze svého „úkrytu“ a následoval bojovníky branou. Krátce padal temnotou a pak v podřepu přistál na lesní půdě.
Pěvec smrti si pozorně prohlédl okolí, všiml si, že měsíc už sestupuje z oblohy a někde poblíž teče řeka. Ve stejný okamžik jej napadlo, že zpěv řeky je osamocený.
Noc byla až příliš tichá. Neozývalo se vrčení dravců ani volání nočních ptáků. Utichl dokonce i sbor nočního hmyzu, který se obvykle halasně loučil s odcházejícím létem.
Ostatní ďrowové už zmizeli v lesních stínech. Brindlor se odplížil od téměř nepostřehnutelné brány a opatrně zamířil do vysokého kapraďového porostu.
Jeho pohled upoutal zelený svit, světlo tak slabé, že snadno splývalo se strakatou hrou měsíčních paprsků a lesních stínů. Jeho zdrojem byl Gorlist, který se krčil za padlým kmenem stromu, porostlým mechem. Dračí tetování na jeho tváři zářilo stěží patrným zeleným světlem.
Brindlora zalila vlna radostného vzrušení. Konečně dojde k bitvě, a se zeleným drakem! To bude píseň!
Gorlist se přísně zahleděl na mohutný, popínavými rostlinami zarostlý strom a trojici válečníků, která se ukrývala ve stínech. Prsty se mu zakmitaly v drowí znakové řeči a zjevně je varoval, aby se drželi stranou.
Po zastíněných tvářích válečníků přeběhl úžas, hněv a potlačovaná vzpoura. Brindlor tyto pocity dobře poznal, neboť přesně odrážely jeho.
Copak Gorlist nevidí, že jeho drowí společníci jsou neklidní a touží po boji? Nebylo pro ně přirozené strávit tak dlouhý čas bez toho, aby smočili ruce v krvi!
K Brindlorovu překvapení však mladí drowové vůdce poslechli a zůstali na místech. Brindlor toužebně sledoval, jak drak – nedospělý, kterého by nebylo úplně snadné ulovit, ale poskytl by jim noční zábavu – klouže hlubokou tmou.
Jeho dlouhé, vlnící se tělo nacházelo cesty hustým lesem, které by možná přehlédl i elf, a zářivě zelené šupiny se leskly v měsíčním světle. Tichý šepot pohybujícího se těla volal na Brindlora, stejně jako by noční vánek vábil milence. V pěvcových žilách krvežíznivě vřela krev, zuřivý instinkt, který hnal dravce za kořistí.
Jen s velkou námahou se Brindlor přinutil zůstat na místě a tiše ještě dlouho poté, co drak zmizel. Znovu se ozvalo váhavé cvrkání rozprchlých cvrčků a přeměnilo se na rovnoměrný sbor.
Ansith se vymrštil z úkrytu, znechuceně máchl mečem a přeťal hrst úponků. Rozhořčeně vyrazil k místu, kde ležel ukrytý jeho vůdce, a zuřivě kopl do kusu dřeva.
Gorlist už byl na nohou a o několik kroků dál. Tasil meč a přivítal drowův prudký útok obratným úkrokem stranou, následovaným rychlou otočkou a protiútokem na protivníkovy podkolenní šlachy. Ansith se napůl obrátil zpátky k němu a švihl mečem dolů, aby útok odrazil. Dokončil otočku a vykopl vysoko nad spojené čepele.
Když se Gorlist odkláněl, Ansith se po něm tvrdě ohnal druhou rukou, v níž držel zakřivený nůž.
Velitel sevřel vzpurnému drowovi zápěstí a se zuřivou silou jím škubl, avšak Ansith využil svou váhu jako zbraň a vrhl se na Gorlista. Společně spadli, vymanili se jeden druhému a jako kočky vyskočili na nohy. Kroužili kolem sebe a čekali na vhodnou příležitost.
Gorlist předstíral prudké bodnutí a přiměl protivníka k vysokému krytu. Než se meče dotkly, přikrčil se a znovu udeřil, tvrději a níž. Špička meče se vnořila mezi šněrování Ansithovy vesty a dotkla se vlnících se svalů, které mladý drow tak pyšně stavěl na odiv. Stejně rychle pak stáhl meč zpátky a vzhůru a smetl Ansithovu zbraň stranou dřív, než se kryt mohl změnit v útok. Byla to ohromující ukázka rychlosti: tři útoky proti jediné odezvě.
Gorlist s arogantním úsměvem na tváři ustoupil a meč držel téměř nedbale v nízkém obranném postoji. „Řekni mi, proč bych tě neměl zabít.“
„Protože nemůžeš,“ řekl bez obalu voják, jehož nekrvavý kousek, který velitel právě předvedl, ani trochu nezastrašil. Pyšně a vyzývavě zvedl hlavu. „Tyhle paže ani tohle tělo nehyzdí jediná jizva. Nikdy mě v boji nikdo neporazil. Jak říkala ta zrzavá elfka, ty něco takového tvrdit nemůžeš.“
Gorlistův úsměv pohasl a drow se se zuřivým vztekem vrhl na mladšího válečníka. Oba muži se do sebe zuřivě pustili meči. Ostatní se shlukli kolem a s výrazy zvráceného potěšení je sledovali.
„Temné oko ve vířící bouři oceli,“ zamumlal Brindlor, který drowa uznale sledoval. Zamyslel se nad tím slovním obratem a přikývl. Hodil se do celkové nálady a vyznění příběhu, který už v jeho mysli nabíral tvar.
Ansith si dlouho dokázal držet smrt od těla. Než mohl ochabnout, připojil se k boji jeho bratr Chiss – Brindlor tušil, že to nebylo z bratrské oddanosti, ale pouze z neuspokojené touhy po krvi.
Drowí bard sledoval nerovný boj a mračil se. Nijak by mu nevadilo zazpívat Gorlistovu píseň smrti, ale zatím mu nikdo nenabídl, že mu za to zaplatí. Pro něj bylo nejlepší udržet Gorlista naživu, dokud nebude příběh dovyprávěn a odměna zaplacena.
Zalétl pohledem k Taenflyrrovi a všiml si, že si jej mladý válečník měří chladnýma očima. Zelený drak, nebo ne, vypadalo to, že dnes v noci všichni okusí boj.
Než mohl Brindlor tasit, rozlehl se mezi stromy zvuk, nejprve stěží rozeznatelný od nočního větru, avšak stále sílící. Pěvcovo cvičené ucho okamžitě odhalilo jeho zdroj.
„Lovecké rohy,“ řekl právě tak hlasitě, aby přehlušil zvuk boje.
Soupeři od sebe okamžitě odskočili, lapali po dechu a zlobně se dívali jeden na druhého. Přesně věděli, co má Brindlor na mysli, ale touhu bojovat a zabíjet nebylo snadné potlačit.
„Lovecké rohy Eilistraee,“ upřesnil pěvec smrti, „svolávající následovníky Temné panny k radovánkám nebo boji. O to první já osobně nemám zájem, a ani si nejsem jistý, jestli by jim nás pět dopřálo nějaký slušný boj.“
Zazněl druhý roh, hlasitěji a blíže. Odpověděly mu dva další, každý z jedné strany malé skupiny.
Ansith si hřbetem ruky setřel z tváře pramínek krve a ušklíbl se na Gorlista. „Kněžky ti zachránily život,“ posmíval se mu.
„Dohlédneme na to, aby toho litovaly.“
Odpověď byla rychlá a nesla v sobě nezaměnitelný příslib mučení a smrti. Ansithův úšklebek se vytratil a nahradil jej dychtivý, téměř kamarádský úsměv. Očividně Gorlistova slova pochopil jako konec sporu a přesun zájmu z bratrovražedného sváru na společného nepřítele.
Ach ano, je tak mladý a hloupý, pomyslel si Brindlor škodolibě.
Pěvec smrti si všiml, jak se Gorlist místo odpovědi zamračil a jak zamračení zakolísalo tváří v tvář zjevnému potěšení jeho vojáků.
Brindlor potlačil úsměv. Možná že Gorlist začíná chápat, jak jeho otec, surový a mazaný kouzelník Nisstyre, dokázal udržet bandu odpadlých drowů pohromadě. Třeba Gorlist nepotřeboval nic jiného než pošťouchnutí, radu, jež by mu pomohla pochopit, co jeho následovníci potřebují.
Vydal se k bojovníkům. „Dokáže náš lidský kouzelník změnit Ansitha tak, aby vypadal jako ženská?“
V Gorlistových očích se rozhořel temný plamen, když porozuměl tomu, co pěvec smrti navrhuje. „Jestli ne, rychle se to naučí.“ Přejel pohledem z Chisse na Taenflyrra. „Vezmeme Ansitha zpátky do jeskyní v Přístavu Lebek a tam zemře jako holka.“
Chiss pokrčil rameny jako první. Koneckonců, i on proti veliteli zvedl meč a raději přijde o bratra než o ruku či oko. Dva drowí vojáci zbrklého mladíka popadli a odvlekli jej k bráně, kterou vedla cesta zpět.
Gorlist Brindlora odměnil chladným úsměvem. „Do Vysokého hvozdu se vrátíme, a to brzy. Zabití Ansitha podnítí jejich chuť na Temné panny.“
Jestli chce Gorlist tento nápad prohlásit za svůj, pomyslel si Brindlor, tím lépe. Pěvec smrti mu vysekl malou ironickou poklonu. „Já jsem bard. Co bych mohl namítat proti výhodám cvičení?“