„Lovecké rohy Eilistraee,“ upřesnil pěvec smrti, „svolávající následovníky Temné panny k radovánkám nebo boji. O to první já osobně nemám zájem, a ani si nejsem jistý, jestli by jim nás pět dopřálo nějaký slušný boj.“
Zazněl druhý roh, hlasitěji a blíže. Odpověděly mu dva další, každý z jedné strany malé skupiny.
Ansith si hřbetem ruky setřel z tváře pramínek krve a ušklíbl se na Gorlista. „Kněžky ti zachránily život,“ posmíval se mu.
„Dohlédneme na to, aby toho litovaly.“
Odpověď byla rychlá a nesla v sobě nezaměnitelný příslib mučení a smrti. Ansithův úšklebek se vytratil a nahradil jej dychtivý, téměř kamarádský úsměv. Očividně Gorlistova slova pochopil jako konec sporu a přesun zájmu z bratrovražedného sváru na společného nepřítele.
Ach ano, je tak mladý a hloupý, pomyslel si Brindlor škodolibě.
Pěvec smrti si všiml, jak se Gorlist místo odpovědi zamračil a jak zamračení zakolísalo tváří v tvář zjevnému potěšení jeho vojáků.
Brindlor potlačil úsměv. Možná že Gorlist začíná chápat, jak jeho otec, surový a mazaný kouzelník Nisstyre, dokázal udržet bandu odpadlých drowů pohromadě. Třeba Gorlist nepotřeboval nic jiného než pošťouchnutí, radu, jež by mu pomohla pochopit, co jeho následovníci potřebují.
Vydal se k bojovníkům. „Dokáže náš lidský kouzelník změnit Ansitha tak, aby vypadal jako ženská?“
V Gorlistových očích se rozhořel temný plamen, když porozuměl tomu, co pěvec smrti navrhuje. „Jestli ne, rychle se to naučí.“ Přejel pohledem z Chisse na Taenflyrra. „Vezmeme Ansitha zpátky do jeskyní v Přístavu Lebek a tam zemře jako holka.“
Chiss pokrčil rameny jako první. Koneckonců, i on proti veliteli zvedl meč a raději přijde o bratra než o ruku či oko. Dva drowí vojáci zbrklého mladíka popadli a odvlekli jej k bráně, kterou vedla cesta zpět.
Gorlist Brindlora odměnil chladným úsměvem. „Do Vysokého hvozdu se vrátíme, a to brzy. Zabití Ansitha podnítí jejich chuť na Temné panny.“
Jestli chce Gorlist tento nápad prohlásit za svůj, pomyslel si Brindlor, tím lépe. Pěvec smrti mu vysekl malou ironickou poklonu. „Já jsem bard. Co bych mohl namítat proti výhodám cvičení?“
Když se Fjodor s Trn zastavili na okraji lesní mýtiny a zahleděli přes stříbrnou hladinu Ašanského jezera, byla už obloha zbarvená zapadajícím sluncem. Elfí válečnice se sklonila nad nosítky ze srnčí kůže a březových větví, na nichž spala Liriel, obklopená výhonky rostlin se silnými účinky, které nerostly nikde ve Faerúnu. Měla plné ruce práce s bylinami, které odstraňovala společně s ochrannými zaklínadly, jež drowku držela v hlubokém spánku – a mimo dosah Llothiny pátrací magie. Fjodor, který měl dost rozumu na to, aby kouzelný národ vyrušoval při práci, se zahleděl k východu.
K domovu.
Rašemenec hltal známé obrazy: prudce se svažující kopce a stříbrná vlákna kamenitých řek, která se proplétala krajinou na cestě k Ašanskému jezeru. Jezero bylo obklopeno mělkým údolím. Lemovaly jej hory, porostlé hustým borovým lesem. Mohutné stromy se k sobě tiskly tak těsně, že z dálky vypadaly, jako když tvoří neproniknutelnou zeď. U okraje lesa rostly menší stromy, jejichž větve byly oděné v pestrých jasných barvách, vypovídajících o blížícím se příchodu zimy. Spadlé listí se vznášelo a tančilo v mrazivě štiplavém večerním vánku.
Fjodor se dlouze pomalu nadechl. Vůně, kterou k němu vítr přinášel, nepochybně patřila Rašemenu, kde dokonce i v létě jako by byl stále cítit blížící se sníh. Přestože z místa, kde stál, je neviděl, ve vzduchu bylo cítit výraznou vůni bobulí jalovce. Dokonce i borovice tu voněly jinak než v jakémkoli jiném lese, kterým kdy Fjodor putoval. Byly tmavší, výraznější a jaksi tesknější.
Jeho pohled spočinul na klamně klidných vodách Ašanského jezera. Stříbrný povrch odrážel rašemenský západ slunce, který Fjodorovým zamilovaným očím připadal jasnější než jakýkoli jiný, který kdy viděl. Dnešní loučení slunce určitě odráželo ducha jeho lidu. Zlatá, karmínová a nachová společně vířily v odvážných jasných vzorcích jako veselé uvítání, které bylo v silném protikladu k chladné kamenné věži na okraji údolí.
Na rameni mu spočinula silná štíhlá ruka. Obrátil se k Trn a přitom si všiml, že její bledé zelenozlaté oči jsou ve stejné výšce jako jeho.
„Drowka se brzy probudí. Když všechno půjde dobře, nebudeme se muset znovu setkat.“
Nebylo to to nejpřátelštější rozloučení, jaké kdy Fjodor slyšel, ale chápal, že Trn nemá stejné způsoby jako on. Natáhl ruku, jeden válečník ve vyhnanství k druhému.
„Jestli někdy promluvím o tom, co jsem dnes viděl, ať moje kosti zůstanou zapomenuty ležet v daleké zemi.“
„Kdybych si myslela, že promluvíš, už by tam ležely,“ odvětila elfka. Krátce stiskla nabízenou ruku a pak se obrátila zpátky k Liriel. Bledá tvář se jí zamračeně stáhla.
„Už měla být vzhůru. Přines mi pár malých mokrých kamenů.“
Fjodor na okraji vody rychle nasbíral několik oblázků a vložil je do Trniny natažené ruky. Elfka jeden položila Liriel na čelo, po jednom na obě zavřené oči a několik na tělo. Podržela ruce dlaněmi dolů nad drowí dívkou a vydala ze sebe strašidelný naříkavý výkřik. Z mokrých kamenů se zvedlo trochu páry a oblázky o několik odstínů zesvětlaly, jak se z nich vypařila voda, ale to byl jediný výsledek kouzla.
Trn zvedla pohled k obloze. „Všechno ostatní, co bych mohla zkusit, v sobě zahrnuje měsíční magii. Měsíc ubývá, což není pro potřebná kouzla dobré, a rozhodně nevyjde včas.“
Rašemenec si klekl vedle Liriel. Tvář měla na dotek chladnou a dech téměř neznatelný. Vypadalo to, že smrti podobný spánek, který ukryl Lirielin pohyb před slídivýma očima Lloth, se prohlubuje.
„Můžeme zkusit něco jiného? Cokoli?“
„Hodit ji do vody,“ navrhla Trn. „Šok by ji mohl probudit, tedy za předpokladu, že jí dřív nezastaví srdce.“
Fjodor si sedl na paty a jednou rukou si prohrábl vlasy. Jezero slz bylo ledově studené dokonce i v létě, ale viděl už Liriel plavat a přežít v horších vodách. Neměl příliš velký strach, že by se utopila. Stále měla prsten vodního dechu, který nohsledi illithidí regentky použili během pokusu o její únos. „A co strážci?“
„Pokud si vodní duchové nepřejí, aby tvoje drowka byla v Rašemenu, můžeš se to stejně dobře dozvědět hned jako později,“ podotkla.
To byl rozumný argument, takže se Fjodor pustil do práce. Rychle si vyzul boty, odepnul opasek se zbraněmi a svlékl oblečení. Žádný Rašemenec by do vody nevstoupil v šatech nebo ozbrojený. To by byla urážka duchů, kteří obývali většinu řek a potoků, jezer a studánek. V Ašanském jezeře žilo nejvíc duchů v celé zemi. Zatímco Fjodor spící drowce svlékal oblečení a sundával zbraně, stejně jako vždy za takových okolností žasl, že tak malá dívka dokáže na těle ukrýt tolik zbraní.
Nakonec zůstal stát s Liriel v náručí. Udělal několik kroků do vody – břeh klesal příliš prudce, takže nemohl jít o moc dále – a hodil ji do jezera.
Liriel se probudila s prskáním a proklínáním a rukama tloukla v ledové vodě. Téměř okamžitě pochopila situaci a nohama zkoušela, jak je voda hluboká. Na dno nedosáhla, takže udělala pár temp potřebných k tomu, aby se dostala na břeh.
Studené ručeji sevřely komiky a náhleji něco táhlo hlouběji do vody. Zaslechla Fjodora, jak volá její jméno, a šplouchnutí, když se za ní vrhl do vody.
Její věznitelé však byli rychlejší. Liriel se zkroutila, jak to jen šlo, a podařilo se jí je zahlédnout. Dvě elfům podobné ženy bez námahy klouzaly vodou a téměř nehýbaly nahými zelenými údy. Liriel chňapala po rákosí, které míjely, v zoufalé snaze se něčeho zachytit.