Když ji nereidky konečně pustily, vyplavala na hladinu a prozkoumala svou situaci.
Nereidky ji odvlekly hodný kus od břehu. Na západ rovnoměrnou rychlostí plula dlouhá dřevěná loď se složitě vyřezávanou a jasnými barvami natřenou přídí. Zdálo se, že ji nikdo neřídí, a přesto změnila směr a plula přímo k drowí dívce ve vodě. Liriel se v hlavě honila jedna myšlenka za druhou. Pokud je vzhůru, musí být jejich cesta do Rašemenu u konce – nebo téměř u konce. Pátrala v mysli po informacích o lodích ve Fjodorově vlasti. Okamžitě si vzpomněla na válečníkovy příběhy o mocných lodích Čarodějnic.
Rychle se nadechla a ponořila do hloubky. Čarodějná loď se zastavila přímo nad ní. Liriel začala plavat k západnímu pobřeží a neustále se po kouzelné lodi ohlížela. Ta plula za ní, ale zůstávala o několik délek pozadu. Dívka měla dost času vyplavat nad hladinu a nadechnout se, když bylo třeba. Loď zjevně neměla v úmyslu ji utopit.
Liriel se znovu zamyslela nad situací. Fjodor tvrdil, že mocná Čarodějnice jménem othlor Sofie předpověděla její příchod. Nebylo úplně nemožné, že Čarodějnice postřehla, že dorazili, a poslala loď i nereidky, aby je dovedly na břehy Rašemenu.
Drowka vyrazila k hladině. Náhle se jí do cesty postavila další elfce podobná žena, povědomé stvoření s krásnou modrou tváří a šílenstvím jasně planoucím v očích zelených jako moře.
Liriel se ve vodě zkroutila, ale nebyla dost rychlá, aby se prudkému útoku genasi vyhnula. Modrá bytost popadla Liriel za vlasy a vlekla ji na hladinu.
Drowka bojovala se vší zuřivostí, jíž vládla. Převalovaly se, kopaly a drápaly, až se voda kolem nich zpěnila.
Nakonec se k bojujícím ženám dostal Fjodor. Vrhl se mezi ně a každou si nacpal pod jednu paži. Vstal a třemi rychlými kroky se dostal na břeh.
Liriel se mu vykroutila a skočila po hromádce svých zbraní. Popadla dlouhý nůž a prudce se otočila zpét k protivnici.
„Proč ses se mnou prala?“ vyptávala se bytost, upírala na Liriel vyčítavý pohled a modré pěsti měla opřené o boky. „Mohla ses utopit.“
„Právě sis odpověděla na vlastní pitomou otázku,“ odsekla Liriel. „Snažila jsem se ti zabránit mě utopit.“
Genasi vypadala upřímně ohromená. „Ty sis myslela, že se tě snažím zabít?“
„Vzhledem k našemu poslednímu setkání to vypadá jako rozumný předpoklad.“
Genasi se mračila a snažila se pochopit tuto logiku. „Vestress je mrtvá,“ řekla nakonec.
Teď byla prozměnu zmatená Liriel. „Vestress? Ta illithidí žena?“
„Zabila jsem ji,“ oznámila genasi hrdě. „Já, Azar, dcera živelných sfér. Ta chodící oliheň už nikdy nebude zotročovat ty, kteří jsou jí nadřazeni.“
To začínalo dávat smysl – svým způsobem. „Vestress tě na mě poslala. Bojovaly jsme, prohrála jsi. Takže jsi cestovala přes půl Faerúnu, abys mě vytáhla na břeh, když sis myslela, že se topím. Proč?“
„Illithid tě chtěla mrtvou,“ vysvětlila Azar. „To je dostatečný důvod, abych tě chtěla udržet naživu. Podnítila jsi ve mně nenávist, takže jsem samozřejmě byla tvým dlužníkem. Cestovat z jednoho vodního zdroje do jiného pro mě není žádný velký problém.“
Po tomhle „vysvětlení“ se genasi se šplouchnutím ponořila zpět do Ašanského jezera.
Liriel našpulila rty a vrhla po Fjodorovi tázavý pohled. „Je tady kolem hodně vody?“
„Spousta potoků a řek, a taky horké prameny.“
Kysele se na něj usmála. „Tak to asi nebudu osamělá. Zatím mi Rašemen připravil zajímavé přivítání.“
„Ještě jsme tam nedorazili,“ řekl Fjodor zlehka, ale v očích měl něco, co jeho slova změnilo na varování.
Drowka se rychle oblékla a ozbrojila. Čarodějná loď se k nim pomalu a důstojně přibližovala. Zatímco čekali, vytáhl Fjodor nůž a začal osekávat silný naplavený kus dřeva. Dřevo bylo mimořádně světlé, téměř bílé, a zdobené hustými spirálovými vzory.
„Pěkné,“ poznamenala.
„Rašemenský jasan. Neexistuje žádné tvrdší dřevo.“
Liriel si vzpomněla na kyj, který měl, když se poprvé setkali. „Není to špatná zbraň,“ řekla. „Je lehká, tvrdá a silná.“
„To všechno, a ještě mnohem víc. Rašemenské naplavené dřevo v sobě nese moc země i vody.“
„To je důležité?“
„Může být. V téhle zemi žijí podivní tvorové. S některými je třeba bojovat, jiné si usmířit a některým se vyhnout. Někdy je těžké poznat, který je který, nebo vědět, co je třeba udělat,“ varoval ji. „Nejlepší bude, když se budeš řídit podle mne.“
„Budu poslušná jako ruathymská panna,“ slíbila Liriel s ostýchavým úsměvem na rtech a rozpustilým třpytem v očích. Vyměnili si úsměv, jenž byl škádlivý a zároveň hluboce důvěrný.
Trn vstala z místa u ohně, kde seděla. Její přísnou tvář zjemňoval lehce tesklivý výraz. „Čarodějná loď připlouvá pomalu, nepochybně proto, abyste vy dva měli čas se zahřát. K tomu už mé přítomnosti není třeba.“ Pozvedla ruku na rozloučenou. „Rychlý běh a dobrý lov.“
Otočila se a několika svižnými kroky zmizela v lese.
Fjodor vzal Liriel do náruče a ona mu začala rozepínat přezky vesty. „Tu elfku bych si dokázala oblíbit. Kdo by si to byl pomyslel?“
Zasmál se a uhladil jí mokré vlasy. „Poslušná ruathymská panna?“ poškádlil ji.
„Proč ne? Zkusit se má všechno.“
Vyšel měsíc, oheň uhasl a trpělivá čarodějná loď čekala ve vodě těsně u břehu, aby válečníka a Poutníka odvezla domů.
12.
Města mrtvých
Jeden den ve věži Černá hůl stačil, aby Sharlarra nabyla přesvědčení, že vracet se byla chyba. Lekce i pomocné práce se zdály být nekonečné a naskytlo se jen málo příležitostí k uličnictví. A aby bylo ještě hůř, paní Laerel odjela navštívit sestry a zanechala Sharlarru pod arcimágovým ostražitým dozorem. Ne že by mu nebyla vděčná – koneckonců, Khelben Arunsun ji při jejím posledním nešťastném dobrodružství sledoval a objevil se právě včas, aby ji zachránil před několika velmi nepříjemnými temnými elfy.
Sledoval ji.
Tahle myšlenka Sharlarru úplně znehybnila. Kotlík, který míchala, přetekl. Rozlitému lektvaru ani ukřivděným stížnostem dalšího učedníka nevěnovala sebemenší pozornost, prudce se otočila a po točitých schodech vyběhla do malé ložnice, která jí patřila.
Otevřela kufr a začala se v něm přehrabovat. No jistě – vybledlá saténová podšívka byla odtržená a její skrýš s poklady vypleněná. Ztratily se z ní dva světle zelené peridoty, jež si přivlastnila z váčku s drahokamy, který ukradla Danilu Thannovi.
Takto tedy arcimág dokázal sledovat její stopu.
Sharlarra se kousla do rtu a ve světle nového vývoje se zamyslela nad svou budoucností. Ztracené kameny nebyly jediné, které si vzala jako soukromý poplatek za provedení obchodu. V jejím vlastnictví se ocitlo několik velmi pěkných diamantů. Byly dokonalými společníky pro ten nemravně obrovský rubín, který Laerel nechala mezi drahokamy bezstarostně rozházenými na toaletním stolku. Ještě předtím, než se Sharlarra vydala pátrat po drowí lodi, nechala rubín a diamanty zasadit do náhrdelníku. V Jižní čtvrti žil trpaslík, který měl po ruce spoustu stříbrných obrub, šikovně zašlých tak, aby vypadaly staře. Zasadit kameny znamenalo jen vybrat si vhodný kousek a zatlačit stříbrné hroty kolem kamene. Jeho služby jí nejednou přišly vhod. Volné kameny se proměnily na „rodinné dědictví“ a šperky byly rychle předělány tak, aby je nebylo možné poznat. Pár minut poté, co opustila obchod, vyrazila na cestu a od té doby si náhrdelník nesundala.