Třebaže elfka neměla příliš mnoho zábran, přátele neokrádala. Půjčovala si věci bez dovolení, to ano, ale nikdy nekradla. Náhrdelník byl dárek pro Laerel, která šperky milovala, ale nenamáhala se je nakupovat. Krásné kouzelnici by se dárek nesmírně líbil a ani v nejmenším by se nestarala o to, že rubín už jí předtím patřil, ale od chvíle, kdy byl náhrdelník vyroben, se Sharlarra s Laerel nesetkala. Nedokázala odolat pokušení nosit honosný kousek sama, byť jen na chvíli.
Sáhla si pod límec košile a odepnula sponu řetízku. Nosit na sobě celé jmění v diamantech a rubínech bylo příjemné, ale už si to nemůže dál dovolit. Dokud ho bude nosit, bude neviditelnými kouzelnými řetězy připoutána k arcimágovi.
Elfka zvedla náhrdelník, aby si jej ještě naposledy obdivné prohlédla – a vyjekla překvapením a vzteky.
Rubín byl pryč.
Sharlarra na trpaslíkovu hlavu svolávala všechny kletby ze svého rozsáhlého repertoáru a hodila stříbrný náhrdelník do truhly. Při dopadu se ozvalo zařinčení kovu o kov.
Očima zalétla k truhle. Nahoře ležel drahokamy posázený meč, který měla při posledním nešťastném dobrodružství. Ještě neměla čas nahradit kameny, které drowí válečník vypáčil z jílce.
„Zatraceně,“ řekla nahlas.
Takže tak to bylo. Náhrdelník jí musel během boje vyklouznout zpod košile. Drow vypáčil rubín stejně jako kameny v meči. Tedy tohle byl kousek, který by se ráda naučila i ona! Přesto bylo zvláštní, že by si vzal rubín a nechal diamanty, jež ho obklopovaly.
Kdyby drow chtěl prostě jen vystopovat Liriel, zůstalo ve váčku dost drahokamů, které by mu umožnily tohoto cíle dosáhnout. Pokud měl o kameny zájem pro jejich cenu, přesekl by řetízek náhrdelníku, spíš než vypáčil jediný kámen. Rubín musel mít zvláštní význam.
Stejně jako náhrdelník. Byl to dárek pro Laerel, a dokonce i kdyby si všichni bohové v elfím panteonu mysleli něco jiného, Sharlarra ho měla v úmyslu své učitelce předat.
Rychle si oblékla pracovní šaty – tmavě zelené kalhoty a košili, teplý plášť a pevné boty, brašny na šperháky a lup – a zapnula si pás se znehodnoceným mečem. Vyšla z Černé hole a nasadila uvolněný, ale rozhodný krok.
Bylo pozdě odpoledne a většina vyšší společnosti se nejspíš shromažďuje v hodovních síních a hostincích na svačinu, což bylo jídlo obvykle konzumované mimo domov, zatímco sloužící připravovali večeři a zábavu. Většina zlodějů nejraději pracovala pod rouškou tmy; Sharlaře to šlo lépe během podávání odpolední svačiny. Každého, kdo by se v noci plížil kolem, by zastavili a vyptávali se, ale ti, kdo si otevřeně a bez cavyků šli za vlastními záležitostmi, byli obvykle považováni za nevinné. Zvláště v Sharlařině případě. Lidé spatřili hezkou elfí tvář a zlatorudé kadeře a okamžitě usoudili, že je na straně andělů a paladinů.
Podle Sharlařina názoru si tak povrchní a hloupí lidé zasloužili, aby je někdo okradl.
Za hodinu byla s prací hotova a skláněla se trpasličímu klenotníkovi přes rameno.
„Ten nový rubín je mnohem menší,“ poznamenal trpaslík a přejel pohledem z drahokamu, který Sharlarra před chvílí získala, na poškozený náhrdelník, „a hroty ohnulo něco zuřivého. Jeden z nich je tak zkroucený, že se kov trochu narušil. Možná nebude držet. Běžte do kuchyně a nalijte si džbánek piva a já tyhle krasavce zasadím dřív, než se podíváte na dno džbánku.“
„A co meč?“
„Snadná práce. Tak už jděte.“
Ukázalo se, že pivo je překvapivě dobré. Než byla práce hotová a ona mohla zase vyrazit, obrátila do sebe Sharlarra dva trpasličí korbele. Možná i proto si nedávala takový pozor jako obvykle.
Zpozorovala, že se k ní žene dlouhý kočár s černými záclonami, jehož čtyři stejní koně ostrým tempem mířili k Městu mrtvých. Neuvědomila si, že rychlost koní je nepřiměřená vzhledem k tomu, že na této poslední cestě se obvykle jezdilo pomalým krokem. Rovněž si nevšimla, že kočí vede vůz až příliš blízko dlážděnému chodníku. Nic z toho ji nenapadlo až do okamžiku, kdy se dveře opatřené záclonou prudce otevřely a po ní se natáhly statné paže.
Hrubé ruce ji vtáhly do pohřebního vozu a hodily na podlahu – Sharlarra narazila hlavou do otevřené rakve. Zůstala ležet tam, kam dopadla, příliš ohromená, než aby křičela nebo se vzpouzela.
Dva muži, zarostlí ničemové, ji s posměšným sebeuspokojením pozorovali. Na sobě měli tmavé šaty příliš obyčejné, než aby si je navlékl kterýkoli člen pohřebnického cechu, který měl alespoň trochu sebeúcty. Jeden z nich ji popadl za zápěstí a vytáhl na nohy.
Nejdřív ji napadlo vyvolat kouzlo. Jakmile jí první slovo zaříkání přešlo přes rty, druhý rváč zaťal ruku v pěst a udeřil ji do břicha.
Elfka se zlomila v pase. Z hrudi jí unikl všechen vzduch a nebyla schopná se znovu nadechnout.
Matně vnímala, jak jí hrubé ruce odhrnuly vlasy stranou a strhly náhrdelník.
„Máme ho!“ zajásal menší z dvojice. Kývl k prázdné čekající dřevěné rakvi. „Zabij ji a skoncujme to.“
„Ještě ne,“ odpověděl druhý muž. Hlas se mu zadrhl a zněl udýchaně, jako by pohřební vůz táhl on, a ne koně.
Sharlarra pochopila a udělalo se jí zle. Přinutila se upřít pohled do mužovy tváře a z ní vyčetla potvrzení svých obav. Zuby měl odhalené v chtivém úšklebku a v očích strašlivý lačný třpyt.
Muž elfku hrubě zvedl a hodil ji do rakve. Nečekaný otřes jí vehnal do plic trochu vzduchu a svěrák, který jí drtil hruď, o něco povolil. Byla schopná dýchat. Přežije – alespoň na chvíli.
Sharlarra nedýchala. Místo toho zavřela hrdá elfka oči a přála si zemřít.
Chadrik se vyškrábal z rakve, stále zcela oblečený a bledý jako stěna. Ve spěchu zakopl o okraj a svalil se na podlahu. Představa, že se té elfí holky zmocní v její vlastní rakvi, ho vzrušovala. Skutečnost, že se ocitl v jedné bedně s mrtvolou, už ne.
Jeho společník divoce zahýkal smíchy a poplácal ho po rameni. Chadrik jeho ruku setřásl.
„Pořád musíme do Města,“ zavrčel. „S těma zdma toho není moc k zasmání.“
Druhý muž okamžitě zvážněl. Město mrtvých, rozlehlá oblast Hlubiny, obklopená zdmi, branami a kouzly, bylo odnepaměti městským hřbitovem. Za zdmi, které se rozhodly udržet venku každého, kdo by chtěl hrobky vydrancovat, stálo mnoho honosných a starodávných hrobek. Zdi sloužily také k tomu, aby mrtvé, kteří nedošli klidu, udržely uvnitř.
Pohřební vůz přiměřeně zpomalil a skřípění železné brány oznámilo, že dorazili k Městu mrtvých. Oba muži seskočili z vozu a strážnému u brány předložili zfalšované doklady se jménem mrtvé elfky a hrobky, do níž má být uložena.
Úředník si papíry prohlédl, vrhl na oba muže zvláštní, téměř soucitný pohled a pokynul jim, ať jedou dál.
„Hoďte sebou,“ upozornil je. „Do setmění už není daleko.“
Všichni tři muži věděli, co to znamená. Za soumraku se železné brány zavřou a znovu se otevřou až za svítání. Vozka bičem popohnal koně a vůz kymácivě vyrazil.
Kodrcali po úzké klikaté cestě kolem mohutných pomníků a mechem zarostlých stromů. Minuli urnový háj, kde byli k poslednímu odpočinku uloženi chudí a bezejmenní, a nakonec zastavili u shluku bizarně zkroucených stromů.
Dál už kočár neprojel, takže lotři vytáhli rakev ven, hodili si ji na ramena a pokračovali pěšky. Ačkoli soumrak ještě nenastal, stíny se tu zdály být hlubší a noc děsivě blízko.