Zastavili se před malou, trávou zarostlou mohylou a vyťukali na starodávné dveře rytmické zaklepání. Dveře se samy od sebe otevřely. Jemná fosforeskující záře jako by je zvala dovnitř.
Muži si vyměnili pohled, pokrčili rameny a vydali se dolů po ošlapaných kamenných schodech, které vedly k prudce se svažující chodbě.
Ta ústila do kruhové krypty. Na stěnách rostl svítící lišejník a v měkkém světle bylo vidět množství policím podobných otvorů, vytesaných hluboko do kamene. Zastrčili rakev do prvního volného otvoru a prohlíželi si několik dveří, vedoucích z místnosti.
„Které?“ přemýšlel Chadrik nahlas.
Druhý muž pokrčil rameny a usadil se na hranatém kamenném náhrobku. „To je jedno. Hadův chlápek říkal, že za náma kupec přijde. Rozlom přivolávači kámen, ať už uzavřeme obchod.“
Chadrik vytáhl z brašny malý balík zakrytý látkou a z něj vytáhl azurový kámen. Byla to drahá věcička, ale nikdy jej ani na okamžik nenapadlo, že by si ji nechal nebo prodal. Když jste pracovali pro Hada, mohli jste si slušně vydělat, ale každý, kdo měsíčnímu elfovi zkřížil plány, skončil záhadnou a špinavou smrtí.
Hodil kámen na podlahu krypty. Ten se roztříštil na zářící jiskry, které se jako roj maličkých modrých včel vznesly do vzduchu a zmizely v prasklině ve zdi.
Chadrik nervózně zvedl oči ke kamennému stropu a pomyslel na blížící se noc. „Doufejme, že sebou hodí.“
Jeho společník vytáhl malý nůž a začal si vyrýpávat špínu zpod nehtů. „Když bude nejhůř, strávíme noc tady. Po Městě bych se určitě neprocházel, ale co by se nám mohlo stát tu?“
„A co Dienter?“
Druhý muž si odfrkl a zachechtal se. „Myslíš, že ten funebrák bude kvůli nám riskovat krk? Nejspíš je už dávno pryč a vůz s ním. Klidně se tu můžeš uvelebit.“
Chadrik, který neviděl žádnou jinou možnost, se podle této rady zařídil a posadil se na starý mramorový sarkofág.
Svítící lišejník náhle přestal vrhat světlo a celá místnost se ponořila do naprosté tmy. Oba muži se vymrštili na nohy a tasili zbraně.
„Dejte je pryč,“ doporučil jim zvučný mužský hlas – hlas příliš hluboký na půlčíka, příliš plynulý na trpaslíka, příliš melodický na člověka. „Víte, drowové vidí ve tmě docela dobře, zatímco vy nevidíte vůbec nic. Ublížíte leda tak sobě.“
Drow.
Chadrikovi se kolem krku sevřela neviditelná ruka děsu. Jeho společník začal kňourat. Lišejník se opět rozzářil, nejprve slabě a pak postupně stále silněji a mučivě pomalu rozháněl tmu – jako by chtěl temnému elfovi dopřát čas plně si utrpení obou mužů užít.
Konečně byla jejich zhouba odhalena. Stáli tam čtyři drowové, všechno muži. Dva se drželi zpátky a jejich postoj neomylně vypovídal o podřízených, stojících na stráži. Pokud šlo o dva zbývající, Chadrik si nebyl jistý, kdo z nich je vůdce.
Jeden měl na sobě koženou zbroj válečníka a víc zbraní, než o kolika se Chadrikovi zdálo i v nejdivočejších snech. Bílé vlasy měl drow krátce zastřižené, pravděpodobně proto, aby jej nepřátelé neměli za co chytit, a tvář zdobenou stylizovaným dračím tetováním. Druhý měl na sobě vybrané šaty a šperky a dlouhé vlasy pečlivě spletené do desítek copánků. V jeho čele zářil velký rudý drahokam jako třetí oko. Prohlížel si lidi s úsměvem, jehož význam nebyl vyděšenému darebákovi jasný.
Válečník promluvil jako první. „Poslali jste zprávu, že jste našli rubín.“
Chadrik mu okamžitě podal náhrdelník. „Je váš. Vyrovnat dluh není nutné, dostanu zaplaceno od toho, kdo mě najal.“ Slova se mu řinula z úst jedno přes druhé, jak se je snažil vychrlit co nejrychleji.
Ani jeden z drowů nepromluvil. Chadrik pátral ve strachem prostoupené mysli po něčem, co by mohl říci. Vzpomněl si na historky o tom, jak drowové nenávidí povrchové elfy, a podařilo se mu vykouzlit chlípný úšklebek a lež. „Ta elfí holka mi jako odměna úplně stačila.“
Jak se zdálo, přízeň žádného z temných elfů si tím nezískal.
„Rubín máme,“ řekl hejsek a ukázal na drahokam na čele. „Můžu tě ujistit, že tenhle naprosto stačí. To není moudré podvést drowy z Dračího pokladu.“
„Nevěděli jsme to! Přísahám,“ blábolil Chadrik. „Chytli jsme elfku přesně tak, jak říkal ten chlap, a sebrali jí náhrdelník. Stala se chyba, to je jasné, ale náhrdelník jsme ukradli v dobré víře. Zaplatili jsme funebrákovi, aby nás sem dovezl, a písařům, kteří zfalšovali pohřební papíry. Ne že bych si stěžoval! Vezměte si drahokamy na oplátku za způsobené potíže a budeme vyrovnaní.“
Válečník jej mlčky poslouchal. Když Chadrik konečně ztichl, zalétl pohledem k připraveným strážím. „Zabijte je.“
„Ještě ne,“ ozval se tiše druhý drow. „Mnohé z nejlepších příběhů mají formu kruhu. Hrdinové nebo zlosyni skončí stejně, jako začali. Spravedlnost není vždy nežádoucí, za předpokladu, že cesta, po níž se ubírá, je dostatečně klikatá.“
„A tím myslíš co?“ chtěl vědět tetovaný drow.
„Vy běžte. Já vás za chvíli dohoním.“
Dobře oblečený drow se obrátil k zajatcům a v očích mu zazářilo děsivě povědomé světlo. Válečník se zamračil, ale nehádal se s ním. Trhnutím hlavy ke dveřím naznačil, že jej vojáci mají následovat. Za třemi drowy se zabouchly dveře. Chadrikovi bylo v hloubi duše jasné, že už se neotevřou, stejně jako žádné jiné.
Chadrik měl jen málo morálních zásad a nedělal si žádné iluze. Až do této chvíle si byl jistý, že jej nic nedokáže vyděsit.
Vzpomněl si na elfku a záviděl jí schopnost zemřít podle vlastní vůle.
Shakti Hunzrin se sklonila a prošla nízkým vchodem, vedoucím do malé jeskyně na okraji Menzoberranzanu. Jednotky, které jí arcimág slíbil, se už shromáždily a v hrůzu nahánějícím tichu čekaly, až Shakti provede inspekci.
Vyděšeně si nové podřízené prohlédla. Vojáci nebyli žoldnéři, jak čekala, ale nemrtví drowové. Všechno to byly ženy.
Z nějakého důvodu to Shakti připadalo jako záměrná urážka. Ještě horší byla skutečnost, že zombie měly oholené hlavy. Ztratily život, jejich jména byla zapomenuta a ukradli jim i bujné kadeře – v tomto stavu nebyly o nic lepší než muži.
Alespoň že bojovnice vypadaly silné a rozhodně měly dobré vybavení. Všechny na sobě měly stejnou zbroj z kůže rothe, pevné boty a řemeny plné zbraní. Většina zombií byla oblečená v tmavém, ale několik jich mělo rudé šerpy, které je označovaly jako velitelky jednotlivých družstev. Všechny velitelky měly kopí a každá ze zombií nesla obyčejný, ale dobře ukovaný meč. Všem na opasku visely malé kuše a toulce plné otrávených šipek.
Shakti pomalu procházela podél řady a k nosu si tiskla parfémovaný kapesník. Jeden z Gromfových najatých mužů si toho všiml.
„To není nutné,“ řekl rázně. „Tyto zombie jsou mimořádně dobře zachovalé a v tunelech Temných říší vydrží natrvalo. Na povrch je berte co nejméně, protože jinak se kouzla začnou rozplývat.“
Tomuto tvrzení neodporovala. Nyní, když měla čas celou věc uvážit, jí připadalo, že se bojovnice k jejím záměrům dokonale hodí. Budou bez přestávky a neúnavně pochodovat a ona se nebude muset starat o zajišťování zásob nebo ztrácet čas lovem či drancováním. A co víc, vůbec jí nevadilo, že bude ušetřena mužské společnosti.
„Čekáte, že se vám vrátí?“