Mladý kouzelník se ušklíbl. „Máme plýtvat kouzelnými prostředky, abychom zombie z plebejců uložili k odpočinku? Použijte je, jak potřebujete. Tady je seznam příkazů. Jsou dobře vycvičené – neměla byste s nimi mít žádný problém.“
Podal jí malou knížku vázanou v ještěří kůži. Uvnitř byla řada jednoduchých příkazů, většina z nich dostatečně obecných, aby se daly použít ve více situacích. Shakti knížku prolistovala a našla potřebný povel. Obrátila se k nejbližší zombii se šerpou a vydala rozkaz k pochodu. Zombie několikrát udeřila koncem kopí o kamennou podlahu. Nemrtvý oddíl se rázně otočil a zamířil k tunelu, vedoucímu na východ. Ostatní velitelé převzali rytmus a armáda zombií vyrazila tak zdatně a bez problémů, jak by to nedokázala žádná skupina živých drowů.
Shakti nasedla na velkého jízdního ještěra. Napřímila se a pobídla zvíře k východnímu tunelu a zemi známé jako Rašemen.
Kouzlo, které na sebe Sharlarra seslala, pomalu přestávalo účinkovat. Pomalý šepot jejího srdce zrychlil a zesílil a z její krve i masa se začal vytrácet nepřirozený chlad. Nejdřív ze všeho nabyla elfka vědomí a pak dlouhou dobu zůstávala ležet v rakvi, zatímco se jí do studených končetin vracela pohyblivost.
Z vnějšku dřevěné bedny k ní nedoléhaly žádné zvuky. Vůbec žádné. Sharlarra nikdy nezažila tak naprosté ticho. To, že nic neviděla ani neslyšela, bylo nesmírně znervózňující. Útěchu dokonce nacházela v zápachu – cítila převážně plíseň, ale také pach zatuchliny a zeminy, příznačný pro katakomby.
Jakmile se dokázala pohnout, zapřela se rukama a koleny současně do dřevěného víka a zatlačila. Naštěstí šlo o lacinou rakev, vyrobenou z tenkých lehkých prken, a podařilo se jí víko zvednout.
Trochu.
Projela jí vlna paniky. Odsunula víko stranou a brzy narazila na pevný kámen. Alespoň se však vytvořil malý otvor. Jednu nohu vystrčila ven, opřela ji o protější stěnu a odstrčila rakev, jak nejdál to šlo. Horním koncem bylo těžší pohnout, ale nakonec se jí kousek po kousku podařilo posunout rakev těsně k jedné zdi. Pak odstrčila víko na druhou stranu, čímž vytvořila tak velký otvor, jak bylo možné.
Naštěstí to těsně stačilo. Další šťastnou skutečností bylo, že rakev byla dovnitř zasunutá nohama napřed. Sharlarra se obrátila na břicho a pak se vyplazila ven do kruhové, slabě zářící místnosti.
Její únosci byli mrtví. Sharlarra se na těla podívala a byla ráda, že když byla vykonávána spravedlnost, ona sama spala.
Nebylo těžké pochopit, co se stalo. Ty dva hrdlořezy někdo najal, aby mu našli náhrdelník. Očividně nevěděli, že tetovaný drow už rubín získal. Když se muži pokusili vybrat si odměnu, byli obviněni z podvodu.
Nepochybně se jednalo o skutečný omyl, přesto se Sharlarra nedokázal přimět, aby nad kolegy zloději prolévala slzy.
Jediné otevřené dveře vedly z krypty ven. Elfka vyběhla strmě stoupající chodbou k těžkým dřevěným dveřím. Celou vahou se proti nim vrhla. Dveře se tiše otevřely a ona vystoupila do hvězdnaté noci.
Vchod do hrobky obklopoval hájek starých stromů. Takový druh Sharlarra nikdy předtím neviděla. V měsíčním světle měly listy podivnou modrou barvu, která s příchodem podzimu ztmavla do sytě fialové. Říkalo se, že modré stromy běžně rostou v Zemi věčnosti, ale co dělaly tady?
Přejela prsty po zašlém nápise, vytesaném do dveří. Zakřivené znaky byly elfsky, jazykem, který se nikdy nenaučila číst. Dokázala rozeznat pouze tři slova: „hrdina“ a „Země věčnosti“. Koutek rtů se jí zkroutil v hořkém úsměvu. Nedokázala si vybavit žádná jiná slova, která by se k jejímu životu hodila méně.
Přesto se její ruka dál dotýkala rytiny, jež tato slova rámovala – znázornění fází měsíce, kde úplněk uprostřed obklopovaly ven obrácené srpky.
Za ní se ozvalo slabé zafrkání. Sharlarra se prudce otočila a zavrávorala zpátky k dřevěným dveřím.
Před ní stál vysoký bílý kůň, nádherné stvoření s bujnou hřívou, ocasem tak dlouhým, že téměř ometal zem, a inteligentní a zároveň podivně výmluvnou tváří. Kůň ji hloubavě pozoroval stříbrnomodrýma očima s dlouhými řasami, které zářily jako živý selenit.
Tyto oči byly nejhmotnějším rysem zvířete. Zbytek byl nejasný, téměř průhledný. Sharlarra dokázala rozeznat obrysy stromů za ním.
„Přízračný kůň,“ zašeptala.
Přesto nebylo v chování zjevení nic hrozivého. Pokud už vůbec něco, vypadalo, že je potěšeno tím, že ji vidí. Duch koně se vzepjal, popošel několik kroků vpřed a pohazoval při tom hlavou v gestu, které podezřele připomínalo pobídnutí, aby šla za ním.
Zvědavost začínala mít navrch nad strachem. Sharlarra se odlepila od dveří a přiměla své leknutím ochromené nohy vyrazit vpřed. Opatrně položila koni ruku na krk. Ohromně se jí ulevilo, když ruka nezískala nehmotnou formu. Pohladila ho. Měl jemnou, na dotek chladnou srst.
Tvor tiše zařehtal a znělo to jako spokojený povzdech. Nosem dloubl Sharlarru do ramene a popošel, aby stála vedle jeho levého boku.
„Chceš, abych na tobě jela,“ řekla elfka nevěřícně.
Pohled, který jí kůň věnoval, nenechal nikoho na pochybách o tom, co si zvíře myslí o těch, kdo říkají zjevné.
Sharlarra si zvedla ruce před obličej a zakroutila jimi sem a tam. Ano, stále byly z masa a kostí. Její kouzlo probuzené smrti úspěšně vyprchalo. Kůň reagoval na ni, ne na jiného ducha.
Dlouze si koně prohlížela. Zvědavost zvítězila nad opatrností a Sharlarra se vyšvihla na široký hřbet. Přízračný kůň se okamžitě rozlétl.
Po prvním leknutí si Sharlarra uvědomila, že se ve skutečnosti neodlepili od země. Kůň měl tak hbitý a tichý krok, že to vypadalo, jako by letěl. Elfka mírně povolila jedno koleno a přízračný kůň se okamžitě stočil tím směrem.
V Sharlařině mysli se začal formovat divoký plán. „Dokážeš skákat?“ zeptala se koně.
Ten se místo odpovědi vznesl nad mechem porostlou sochu, zobrazující trojici dávno mrtvých vojáků. Sharlarra se zazubila a pobídla koně k východní zdi.
Za ní se rozezněl dutý válečný pokřik, který se odrážel všude kolem. Rychle se ohlédla přes rameno. Vyděšeně vytřeštila oči při pohledu na to, jak ze sochy vyskočili tři přízrační vojáci. Rozběhli se za ní se zvednutými meči, které vypadaly příliš ostré a pevné, než aby ji to nechávalo klidnou.
Sharlarra se přitiskla ke koňskému krku a pobídla zvíře vpřed. Kličkovali mezi náhrobky a památníky a vyhýbali se bledým chňapajícím rukám, které vyrážely ze země. Brzy před sebou měli východní zeď. Elfka koně znovu pobidla a modlila se, aby byl osm stop vysoké překážce rovnocenným soupeřem. On by možná bez škrábnutí prošel skrz, ale ona by zůstala na zdi jako žába rozplácnutá pod koly kupecké karavany.
Náhle se před nimi objevil zející otevřený hrob. Sharlarra zaječela a kůň se skokem vznesl.
Čas se zastavil a chvíle mezi jedním a druhým úderem srdce jako by trvala stejně dlouho jako severská zima. Pak se koňská kopyta nehlučně dotkla země a kůň s jezdkyní vyrazil přes louky obklopující Hlubinu na východ.
Tázavé zařehtání přízračného koně odlétlo na svištícím větru.
„Já jsem Sharlarra,“ odpověděla. „Ty mi asi své jméno neřekneš, co?“
Kůň nepatrně zpomalil a sklonil hlavu. Elfku zalil pocit viny. Říkalo se, že mnozí duchové si neuvědomují, že jsou mrtví. Některé z těchto zbloudilých duší si pamatovaly útržky ze svých životů, ale jinak byly zmatené. Jistý způsob, jak takovým duchům zkazit náladu, byl klást jim o nich otázky, na něž nedokáží odpovědět.