„Selenit,“ rozhodla se. „Jmenuješ se Selenit.“
Její oř pohodil hlavou ve zjevném souhlasu a pak znovu zařehtal, hlasitěji a naléhavěji.
„Kam jedeme?“ přeložila si otázku a znovu se jí dostalo kladné odpovědi.
Tak daleko to Sharlarra ještě nepromýšlela, ale odpověď ji napadla rychle. Co by bylo lepší než vydat se za dobrodružstvím, které si podmanilo její představivost od chvíle, kdy ukradla drahokamy Liriel Baenre?
„V Rašemenu se ti bude líbit,“ řekla přízračnému koni. „Slyšela jsem, že tam mají duchy rádi.“
13.
Návrat čarodějnice
Do rozbřesku zbývaly ještě celé hodiny, když plochý trup čarodějné lodě tiše zaskřípal na oblázcích rašemenského břehu. Oba společníci vystoupili a zahleděli se přes údolí k temné věži. Liriel k ní rázným krokem vyrazila.
Fjodor ji chytil za paži. „Než půjdeme dál, je tady pár věcí, které bys o téhle zemi měla vědět.“
„Vyprávíš mi příběhy od chvíle, kdy jsme se potkali,“ podotkla.
„To je jako kapka v moři. Každé místo má své příběhy a legendy. Údolí mezi břehem a věží je známé jako Údolí bílé rusalky. Říkáme mu tiché údolí. To znamená, že v něm jsou místa, kde není možné vyvolávat žádnou jinou magii než tu, která je v zemi. Čarodějnice můžou magii používat, ale nikdo jiný ne.“
Liriel povytáhla obočí. „To je chytré. Ve městech v Temných říších děláme totéž. Je to jako kouzelný hradní příkop.“
„Ano, přibližně tak nějak to pracuje.“ Pozorně si údolí prohlížel. „Měli bychom se utábořit.“
Usadili se v místě, kde se řeka stáčela, a rozdělali dva ohně. Liriel si od Fjodora vzala měch s vodou, a když zatuchlou vodu ochutnala, ušklíbla se. „Tady teče čistá voda. Určitě se dá pít.“
„Zítra,“ prohlásil rozhodně. „Dnes v noci se musíme od říčního břehu držet dál. Slib mi to.“
Dívka se naježila. „Já umím plavat.“
„Pokud narazíš na rusalku, naučíš se i utopit,“ odvětil. „Tuhle řeku obývají vodní duchové. Říká se, že jsou to duchové utopených panen, a může to tak být. Někdy to vypadá, že útočí promyšleně, ale jindy se k živým tisknou, jako by si vzpomněli na svůj strach, a stáhnou je s sebou pod vodu.“
„Tak jako tak jsi mrtvý,“ uzavřela Liriel a pohlédla na tmavnoucí vodu s nově získaným respektem.
„Taky by bylo dobré zůstat ve světle ohně,“ dodal.
Dívka to kývnutím vzala na vědomí. „Vezmu si první hlídku. Díky té elfce mám naspáno dost na deset dní.“
„Díky té elfce jsi naživu,“ podotkl.
Liriel to uvedlo do rozpaků. „Proč by si s tím dělala starosti?“
„Čest? Slušnost?“
„To nejspíš ne,“ přemítala. „Možná je čestná a slušná, ale k tomu, co udělala, musela mít nějaký důvod. Každý ho má.“
Liriel zakručelo v břiše. Cítila se prázdná, jako by víc než týden nejedla, ačkoli si uvědomovala, že to byly jen dva dny.
„Pojďme na lov.“ Vstala a vytáhla z opasku dva vrhací nože.
Udělali sotva několik kroků do lesa, když si Liriel všimla zajíce, který vylézal z kořenů obrovského padlého stromu. Byl příliš daleko, než aby si byla jistá svou muškou, ale nevypadalo to, že z doupěte nějak pospíchá. Liriel si přehodila nůž tak, aby byla připravená hodit, a začala se plížit vpřed.
Fjodor ji opět chytil za paži a mlčky jí naznačil, ať počká. Odzátkoval čutoru s jhuildem a spolkl doušek.
Liriel užasle vytřeštila oči. „Bojové šílenství kvůli zajíci! Jak se v Rašemenu loví veverky – pomocí přivolaných démonů?“
„Prozkoumej toho zajíce a hledej ukrytou magii,“ řekl jí. Začal prozpěvovat nápěv, který přivolával berserkrovskou zuřivost.
Liriel rychle vyvolala kouzlo, které odhalovalo skrytou magii. Zajíce obklopila slabá aura. Zvíře prudce zvedlo hlavu a dlouhýma ušima kroutilo sem a tam, jak pátralo po zdroji vyrušení. Začalo poskakovat směrem k nim a každým skokem se zvětšovalo. Stačilo několik kroků a zcela změnilo podobu.
Obrovská ohavná nestvůra se k nim kymácela nejpodivnějším krokem, jaký kdy Liriel viděla. Měla dvě nohy, ale její mohutné ruce sahaly až na zem a ona se jejich pomocí přitahovala a pohybovala podivným během. Stvůra měla slepenou šedou srst a obličej podobný orčímu s nahoru obráceným rypákem a velkými spodními špičáky, které vyčnívaly z tlamy. Nejpodivnější byly velké černé oči – nejen dvě, ale celý kruh očí, který nestvůra měla kolem hlavy jako čelenku z obrovských obsidiánových korálků.
Fjodor zvedl kyj a vrhl se útočníkovi vstříc. Přikrčil se pod tvrdým zuřivým úderem a skočil vpřed jako šermíř, který chce nepřítele bodnout.
Kus naplaveného dřeva narazil do tvorova obličeje. Nestvůra vychrlila proud kleteb jako člověk a vyplivla hrst špičatých zažloutlých zubů. Znovu se ohnala. Tentokrát Fjodor ránu vykryl. Vzduchem se rozlehlo ostré zapraštění kosti o dřevo. Liriel sebou trhla, jistá si, že se berserkrova zbraň roztříštila.
Tvor poodběhl stranou a jedna ruka mu bezvládně visela. Nebezpečí pominulo a s ním i berserkrovské šílenství. Fjodor se pomalu zase stával sám sebou a zapotácel se.
Liriel se k němu rozběhla a sebrala mu kyj z ochablé ruky. Vzal si měch, který mu podala, a zhluboka se zvětralé vody napil.
„Jak jsi to věděl?“ podivila se.
Otřel si ústa hřbetem ruky a ukázal na spadlý strom. „Vidíš, jak ty převrácené kořeny tvoří malou jeskyni? To je i pro celou zaječí rodinu příliš velká nora. V takových místech si dělají doupata uthraki.“
„Takže je to tvaroměnec. Kouzlo mělo ukázat jeho skutečnou podobu.“
„U uthraki to tak není. Běžná kouzla v takovém případě neukáží nic víc než přítomnost magie.“
Liriel si přitáhla kolena k tělu a objala je rukama. „Zjevně nejsi ve stavu, kdy bys mohl lovit. Je tady bezpečné sbírat houby?“
„Pokud víš, co sbírat. V těchhle lesích roste spousta smrtelně nebezpečných hub. Některé tě nezabijí, ale budeš po nich mít divné a strašlivé sny. Bude lepší, když si dnes večer dáme cestovní zásoby.“ Z vaku vytáhl pár proužků sušeného masa ve směsi bobulí a bylin.
Drowí dívka si jeden vzala a kousek uždibla. Maso bylo překvapivě dobré. „Odkud to máš?“
„Dala nám ho Trn, ale v Rašemenu děláme něco hodně podobného. Pojďme zpátky do tábora.“
Vstala a podala mu ruku. Beze slova ji přijal – to byla další věc, která Liriel stále uváděla v úžas. V její vlasti se nikdo nedovážil dát najevo jakoukoli slabost. Nabídka pomoci byla urážkou, která vedla ke krevní mstě. Přesto zde, mezi přáteli, bylo nabídnutí a přijetí pomoci prostou a očekávanou věcí.
Jelikož i krátký záchvat berserkrovské zuřivosti byl nesmírně vysilující, ani nemluvili o tom, kdo bude mít první hlídku. Liriel se posadila vedle spícího přítele a sledovala měsíc, jak putuje noční oblohou, a přikládala klacky do dvojice ohňů, které hořely po stranách tábořiště. Když si byla jistá, že Fjodor hluboce spí, tiše vstala a odkradla se do tmy.
Liriel se zdálo, že Fjodor občas zapomíná na rozdíly mezi nimi dvěma. Světlo ohně pro ni nepředstavovalo žádnou výhodu – právě naopak. Pokud nablízku číhá nebezpečí, pravděpodobněji je postřehne v chladné tmě za hranicí světla ohňů.
Drowka začala ve stále širších kruzích prozkoumávat údolí a při tom se vyhýbala lesu a držela se na otevřených travnatých prostranstvích. Zdálo se, že údolí je s výjimkou bzučícího hmyzu a stádečka statných chundelatých divokých koní opuštěné. Se zájmem si povšimla, že stojí v malém kruhu a mladí spí uprostřed. Všichni dospělí stáli, a zatímco jeden zjevně držel stráž, ostatní vestoje spali. Hlavy jim visely dolů, až se téměř dotýkaly luční trávy, ale dlouhé sametové uši sebou škubaly dokonce i ve spánku, ostražité i vůči sebemenšímu hluku. Liriel samozřejmě žádný nedělala a dávala si pozor, aby se od koňské hlídky držela po větru.