Opatrně se pohybovala, ukrývala ve stínech a plížila mezi kamennými výběžky a malými trsy křoví. Když obezřeme obcházela kolem povědomě vypadající hromady balvanů, ocitla se tváří v tvář malé chýši se střechou ze slaměných došků.
Předtím tam nebyla.
Liriel okamžitě ztuhla, připomínajíc si, že její magie je na tomto místě k ničemu a nejlepší obranou budou ticho a utajení. Pomalu se stáhla zpátky do úkrytu mezi kameny.
Chýše byla tichá, temná a chladná. Z otevřených oken se neozývaly žádné zvuky a z malého kamenného komínu nestoupal kouř. Přesto se Liriel nedokázala zbavit zřetelného pocitu, že je tady něco živého.
Přišlo jí na mysl, že samotný domek vypadá, jako by dýchal. Téměř nepostřehnutelně se kýval sem a tam v pomalém, odměřeném rytmu, který vyvolával představu tichého spáče, ponořeného v hlubokém spánku. Zvědavost přemohla prozíravost a Liriel hodila na chýši malý kámen.
Chaloupka se okamžitě vymrštila do vzduchu. Liriel ohromením poklesla čelist a zůstala zírat na pár obrovských ptačích nohou. Šupinaté nohy, velké jako mladé stromky, se přikrčily a obrovská ptačí chodidla s dlouhými spáry se ohnula. Polekaná chýše se otočila a odběhla do noci. To pro změnu vyděsilo poníky. Noc se naplnila poplašeným rzaním a rychle se vzdalujícím bušením kopyt.
Liriel se hnala zpět do tábora, neboť věděla, že jakkoli jsou zvuky slabé a vzdálené, spícího válečníka určitě probudí. A opravdu – spatřila, jak k ní míří Fjodor s pochodní v ruce.
Její bystré oči zahlédly past, které si on, polapený ve vlastním kruhu světla, nemohl všimnout. Závěj spadaného podzimního listí se pohnula a slabé měsíční světlo se odrazilo od zubů strašlivých ocelových čelistí.
Popadla kámen velký jako pěst a hodila ho směrem k němu. Kámen narazil do pasti, která vyskočila do vzduchu jako útočící piraňa. Válečník uskočil dozadu a rychlým pohledem vysledoval křivku, po níž kámen přilétl, až k místu, kde stála Liriel.
„Nehýbej se,“ varoval ji. „Můžou tu být další.“
„Když jsem šla naposledy kolem, nebyla tam. Právě ji někdo položil. Nemyslím, že bychom si měli dělat starosti zrovna s pastmi.“
Fjodor tasil meč a pokračoval dál k ní a cestou zbraní zkoumal půdu. S kovovým zařinčením sklapla další, menší past. Zvedl meč a ukázal jí ocelovou tlamu, která jej svírala.
„Výborně, nejsou to jenom pasti,“ zamumlala Liriel.
Bez dalších obtíží došel až k ní. Společně se po vlastních stopách vrátili zpět do tábora. Liriel překvapilo, že Fjodor neustále zkoumá zem a šťouchá do trávy po obou stranách stezky. Náhle se hrot meče ponořil hluboko do úzké pukliny. Fjodor ho vytrhl a odstrčil Liriel za sebe.
Čtvercový drn se otevřel jako poklop a z úkrytu se vyvalilo několik malých tvorů. Vypadali trochu jako skřeti, jenže menší a s hnědou kůží. Žádný z nich nesahal Liriel nad pas a všichni na sobě měli otrhané kalhoty, z nichž trčely dlouhé ohavné krysí ocasy.
Hodně se podobali koboldím otrokům, kteří v Menzoberranzanu vykonávali podřadné práce, ale na rozdíl od koboldů, které Liriel znala, a na rozdíl od krys, jež připomínali, tito tvorové neútočili v houfu. Větší kořist obklíčili a odřízli jí ústupové cesty, ale nic dalšího nepodnikli. V kulatých očích se jim rudě odráželo měsíční světlo.
„Pasti a ukryté jámy,“ řekla tiše. „Jakou další taktiku tyhle věci používají?“
„Žádnou,“ odpověděl Fjodor, který zněl velice zmateně. „Občas jsou zlomyslní, ale nikdy nikomu doopravdy neublíží. Dřív jsem občas nějakého zahlídl, ale jsou plaší jako vysoká.“
„Teď rozhodně neutíkají,“ namítla, „a je jich spousta. Právě teď by se mi hodilo kouzlo meteorického roje!“
„Zabít je přináší smůlu.“
„Doufejme, že oni si o nás myslí totéž,“ řekla a nespouštěla z vyčkávajících tvorů oči.
Vzduchem se rozlehlo skřípění, jako když se o sebe otírají větve stromů zmítané větrem nebo trupy dvou lodí.
Náhle všichni tvorové najednou začali něco drmolit. Zvedli malé tmavé nože a rozběhli se do útoku.
Fjodor dva nejrychlejší plochou stranou meče smetl a odhodil pryč. Prudce se obrátil, čelil dalšímu útoku a opatrně používal meč jako kyj, aby tvory odrazil, ale nezabil.
Drowí dívka takové zábrany neměla. Tasila meč a prohnala jej prvním vřískajícím krysákem, který se k ní dostal. Pak zbraň vytrhla a uštědřila další úder, který srazil k zemi jiného a jeho vyděšeně štěbetajícího společníka zahnal na ústup.
Zastavila se a posbírala nože, které všichni tři útočníci zahodili. Překvapilo ji, že jsou nejspíš vytesané z kamene, ale ostré a dobře vyvážené. Liriel všechny tři nože vyhodila do vzduchu. Jeden po druhém je chytila a hodila na trojici útočících koboldů.
Zvuk boje přehlušilo další zaskřípání. Liriel se ohlédla právě včas, aby zahlédla, jak se k ní blíží mohutná větev. Rychlým pohledem zaznamenala provazy, kterými byl kus dřeva připevněný k obrovskému stromu.
Strom, který tam jednoduše před chviličkou nebyl.
Na pozadí noční oblohy stálo ve větvích několik koboldů a poskakovalo a hulákalo nadšením nad úspěšně spuštěnou pastí.
Liriel se vrhla k zemi a zavěšená větev jí prolétla nad hlavou. Několik tvorů na ležící dívku okamžitě skočilo. Vzápětí byli dva či tři z nich s bolestivým a překvapeným pištěním smeteni, když se dřevěné kyvadlo zhouplo zpátky.
Nejsou zrovna chytří, napadlo Liriel. Ani náhodou dost chytří na to, aby něco z tohoto naplánovali.
Vzpínala se a házela sebou ve snaze setřást zbývající koboldy. Fjodor se probojoval až k ní a začal z ní ty pacholky shazovat.
Nakonec ji vytáhl na nohy. Odhrnula si z tváře pramen rozcuchaných vlasů a zhodnotila situaci. Několik koboldů leželo rozpláclých opodál, v bezvědomí nebo mrtvých, ale většina se znovu přeskupila a vytvořila kruh. Ten se začal pohybovat jako v nějaké dobře nacvičené choreografii a nutil oba přátele také se pohybovat, aby se udrželi z dosahu malých ostrých nožů.
„Oni nás někam ženou,“ řekl nevěřícně Fjodor.
„K tomu, kdo naplánoval tenhle útok,“ dodala drowka.
Odpověděl jediným neradostným přikývnutím. „Nikdy se neshromažďují v takovém počtu, nikdy neútočí.“
„Tak přinuťme jejich pána, aby přišel za námi.“
Fjodor jí věnoval rychlý úsměv a přikývl. S napřaženými meči společně zaútočili na houf.
Koboldi se zachovali v souladu se svou přirozeností. Náhlý útok je překvapil a oni se s vyděšeným jekotem rozprchli. Přátelé prolomili jejich řady a běželi dál.
Nocí projelo pronikavé zavřeštění. Liriel se ohlédla přes rameno a úžasem vytřeštila oči.
Koboldi, drmolící hrůzou, seskakovali ze stromu. Kláda se stále houpala na horních větvích, které se třásly jako v prudkém větru. Ze stromu vystupovala přízračná postava, stromu podobná žena, téměř tak vysoká jako její hostitel.
Bytost trhala ze stromu malé tvrdé plody a začala jimi prchající dvojici zasypávat. Koboldi se znovu shromáždili a rozzlobeně se hnali za nimi.