Fjodor popadl Liriel za ruku a táhl ji za sebou. „Hlohový duch,“ zalapal po dechu. „Velice nebezpečný. Měl jsem si na ty příběhy vzpomenout a zkontrolovat okraj lesa, jestli tu takové stromy nejsou.“
„Kam půjdeme?“
Mečem ukázal na kamennou věž. „Až se tam dostaneme, budu mluvit za nás za oba.“
Jak se ukázalo, ani jeden z nich se k mluvení nedostal. Mohutné dřevěné dveře se otevřely a pochodně na stěnách rozhořely. Vběhli do věže a opřeli se do dveří, aby zatlačili pryč koboldy, kteří se proti nim vrhali s překvapivým odhodláním. Nakonec se jim podařilo dveře zabouchnout a zastrčit železnou závoru. Malé pěsti a kamenné nože chvíli bušily a pak náhle nastalo ticho.
Než se Fjodor mohl nadechnout, ostrý zvuk nad nimi jej varoval před spuštěnou pastí. Popadl Liriel za ruku, odstrčil ji stranou a skočil za ní. Na kamennou podlahu s rachotem dopadl těžký železný lustr.
Místnost naplnilo dusivé mračno prachu. Pak prach stejně náhle zmizel. Fjodor vyplivl plná ústa písku a podíval se na svou zubící se společnici. Kývla ke kruhu čistého vzduchu, který je obklopoval.
„Moje magie zase funguje.“
„Stejně jako moje, drowko,“ oznámil přísný ženský hlas.
Když Sharlarra dorazila k hostinci za hranicemi Stinného údolí, nastával úsvit. Z komína už stoupal kouř a nějaký mladík měl plné ruce práce se zapřaháním dvou kaštanových tažných koní k dřevěnému vozu. Zahlédl Sharlařina koně a vyvalil oči.
Všechno ji bolelo, celé tělo měla ztuhlé a promrzlé až do morku kostí. „Jakou mám naději, že tady seženu teplou snídani a ještě teplejší koupel? Zadek mám úplně zmrzlý.“
Mladík ztěžka polkl a chvíli naprázdno pohyboval ústy, než se mu podařilo vydat nějaký zvuk. „Jste…“
„Živá? Ano, to jsem. A co je ještě lepší, můžu zaplatit.“ Zacinkala měšcem, v němž měla peníze, které jí trpasličí klenotník zaplatil jako zálohu za zbytek ukradených klenotů.
Zašeptala Selenitovi do ucha pár slov. Přízračný kůň sklonil hlavu a odklusal k lesu. Chlapci se do tváře začala vracet barva a pokynul elfce, ať jde za ním dovnitř.
Brzy Sharlarra seděla u otevřeného ohniště, v dlaních držela džbánek horkého kořeněného vína a přes sebe měla přehozenou silnou vlněnou pokrývku. Na rožni se opékala velká srnčí kýta. Hostinská, malá baculatá žena s tvářemi jako jablíčka, uřízla pořádnou porci, položila ji před hosta a s mateřskou nelibostí zamlaskala.
„Jet celou noc úplně sama! Takové pěkné děvče jako vy. Měla byste mít rozum. Není to bezpečné a není to vhodné.“
„Přízračný kůň má sklony nechtěné nápadníky odrazovat,“ poukázala elfka.
Žena se nad tím zamyslela. „To asi ano. Máte podivnou společnost.“
Sharlaře po tváři přeletěl úsměv. Napadlo ji, co by její hostitelka řekla, kdyby věděla, že se Sharlarra jede setkat s drowí kouzelnicí!
O dvě hodiny později, po dobrém jídle a báječné horké koupeli v obrovské kádi, sloužící k praní prádla, vyrazila Sharlarra ven podívat se po svém koni. Selenit na ni čekal tam, kde mu řekla – v malém březovém hájku, který stříbrobíle zářil mezi tmavými borovicemi. Jeden ze stromů se náhle vyvrátil – nebo tak to chvíli vypadalo.
Z hájku se vynořil ženský duch a natáhl štíhlou ruku ke Sharlařinu koni. Elfkou proběhl záchvěv strachu, ne strachu z ducha, ale z toho, že by jí mohl koně odbudit. Našla hlas a vztekle vykřikla. Dvě přízračné tváře se obrátily k ní. Žena jí byla povědomá, ačkoli si ji Sharlarra nedokázala zařadit. Pak se duch rozplynul. Selenit jej nenásledoval.
Elfka se přihnala ke koni a rukama ho objala kolem chladného bílého krku. „Ty jsi zůstal,“ žasla. „Zůstal jsi.“
Selenit se odtáhl a věnoval jí znechucený pohled. Šťouchnutím nosem ji pobídl, ať nasedne. Sharlarra se mu vyhoupla na hřbet a ostrým tempem vyrazili k Rašemenu.
S trochou štěstí bude mezi ní a Stinným údolím několik mil dřív, než si někdo všimne chybějícího srnčího.
Liriel upřela zrak do mračna prachu. V mlze se objevila postava v černém rouchu, s tváří zakrytou propracovanou černou maskou. Žena zvedla ruku a ze stěn vyrazily výhonky popínavých rostlin a omotaly se kolem Liriel.
Temná elfka pronesla ostré syčivé slovo a rostliny zvadly a spadly na zem. Liriel vytrhla z opasku vrhacího pavouka a mrštila jím po Čarodějnici.
Fjodor varovně vykřikl na protest. Čarodějnice mávla rukou a malá zbraň se rozlétla na mnoho kousků.
Kousky drowí zbraně nezůstaly jen tak ležet. Zavrtěly se a vyrostly a všechny se na osmi dlouhých nohou rozběhly ke strážkyni věže.
Pavouci ženu zaplavili, vlezli jí pod šaty a do otvorů v masce. Tápala rukama v obličeji a křičela jedno kouzlo za druhým, která měla útočící pavouky zabít nebo alespoň zahnat.
Čarodějnická kouzla však na oblíbence bohyně neměla velký účinek. Rašemenská žena klesla na podlahu, kde se divoce zmítala, jak se jí zmocňoval pavoučí jed. Po chvíli zůstala nehybně ležet. Pavouci se rozběhli pryč, cestou se zmenšovali a poté zmizeli v tenkých spárách mezi kameny.
Liriel stála, jako by ji někdo zmrazil, a jantarovýma očima přejížděla místnost a pátrala po dalších projevech tvrdohlavé drowí bohyně. Chvíle uplynula a žádné se neobjevily. Liriel si přejela rukama po tváři, jako když se někdo snaží probrat z noční můry, a přešla k mrtvé strážkyni.
V mysli se jí vynořila slova, která Fjodor pronesl před mnoha měsíci:
Trestem za zabití wychlaran je smrt.
Sotva vstoupila do berserkrovy rodné země, už si zajistila trest smrti.
Musí existovat nějaký způsob, jak se z toho dostat, způsob, jak může doprovázet Fjodora na jeho cestě za navrácením Poutníka a sama spatřit zemi Čarodějnic, o níž mluvil. Jak by to však mohla provést, když hned na počátku spáchala neodpustitelný zločin? Obhajoba, že smrt Čarodějnice byla výsledkem Llothiny vůle, ničemu nepomůže. Až Rašemenci najdou tělo, nejspíš drowí ženu okamžitě zabijí a nebudou čekat na vysvětlování.
Očima mechanicky přejížděla po těle, ležícím na zemi ve zkroucené poloze, prozrazující utrpení. Maska zakrývající tvář byla nakřivo, vlasy rozcuchané, ruce zaťaté v agónii, kterou způsobil pavoučí jed v žilách.
Liriel hleděla na mrtvé tělo a v hloubi mysli se jí pomalu začal vynořovat nápad. Mlhavě si uvědomovala, že se k ní Fjodor přibližuje s očima vytřeštěnýma hrůzou, jak mu začínaly docházet všechny důsledky toho, k čemu právě došlo. Na okamžik zavřela oči, aby jej vytěsnila. V té pomíjivé temnotě semínko spletitého drowího plánu zakořenilo a vyrostlo. Liriel prudce otevřela oči.
„Můžu se stát jí.“
„Cože?“ Rašemenec na ni zůstal zmateně zírat.
„Můžu se za ni převléknout. No tak, pomoz mi.“ Když se Liriel už jednou rozhodla, měly její ruce plno práce. Hbitě začala mrtvé ženě svlékat šaty.
Fjodor zatřásl hlavou jako člověk polapený v noční můře. „To nemůžeš!“ řekl zděšeně. „Trest za vydávání se za Čarodějnici je smrt.“
„Právě jsem Čarodějnici zabila,“ připomněla mu. „Kdysi jsi mi řekl, že za to je trest smrti. Myslím, že horší už to být nemůže.“
Fjodor dlouze, zoufale vydechl. „I v tom rouchu budeš pořád drow. Mezi Čarodějnicemi nejsou žádné temné elfky.“
„Ne v poslední době,“ namítla Liriel. „Ale co Qiluéina sestra?“
Rašemenec na ni nechápavě zíral.
„Nepamatuješ si, co mi Qilué říkala? Její sestra Sylune se mezi rašemenskými Čarodějnicemi cvičila.“