Když pochopil její úvahy, tvář se mu projasnila. Liriel celkem logicky předpokládala, že když je Qilué drowka, její sestry budou také temné elfky. Než ji Fjodor mohl vyvést z omylu – a než se mohl zmínit, že Sylune je nejen nebezpečně slavná, ale také mrtvá – rychlý dusot nohou z vrcholku věže ohlásil příchod posil.
Liriel stáhla mrtvé Čarodějnici masku. Ženin vzhled se okamžitě drasticky změnil. Zdálo se, jako by se scvrkla, a její tvář zjemněla a rozplynula se do tváře baculaté ženy středního věku.
Fjodor si vzpomněl, co o moci této masky vyprávějí pověsti. Byl to rašemenský artefakt, který na nositelku sesílal kouzlo, dovolující jí podle přání měnit vzhled. Liriel si to také spojila. Rychle si ji nasadila a náhle před Fjodorem stála cizinka.
Vzhled, který na sebe Liriel vzala, připomínal Qilué: vysoká štíhlá žena s dlouhými stříbřitými vlasy. S černou tváří zakrytou maskou a rukama v rukavicích, aby se chránila před nočním chladem, se toto přestrojení poměrně dobře blížilo Sylunině podobě.
Liriel rukama rychle prováděla kouzlo. Ve vzduchu se otevřela malá brána a jako hedvábná pokrývka se snesla na mrtvou ženu, aby ji zakryla. Když na ni dopadla kouzelná látka, žena zmizela a vzápětí i látka samotná.
Do síně vrazila trojice černě oděných žen v maskách. Přivřenýma očima si Liriel prohlížely. „Kdo jsi?“ vyptávala se nejvyšší z nich, velmi štíhlá žena s hustou hřívou tmavě hnědých vlasů.
„Nech to na mně,“ řekl Fjodor Liriel tiše. Předstoupil vpřed a hluboce se poklonil. „Jsem Fjodor z vesnice Dernovia a právě jsem se vrátil z cesty, na niž mě vyslala žena z vašeho řádu.“
„Jak dobře vím.“ Jedna z Čarodějnic si sundala masku a odhalila kulatou příjemnou tvář. Od koutků jasných modrých očí se rozbíhala pavučina vrásek. Byla stará. To Liriel nepřestávalo překvapovat. Drowové stárli pomalu a jen málokterý se dožil stáří. Ti, kteří měli moc přežít, měli i prostředky, jak si prodloužit mládí. Na této ženě však známky věku vypadaly víc jako ozdoba než jako stárnutí.
„Sofie,“ řekl Fjodor. Očima zalétl k Liriel a stará Čarodějnice sledovala jeho pohled.
„Fjodora známe, ale kdo je jeho přítelkyně?“
Chopil se slova. „Skutečná přítelkyně, má i Rašemenu.“
„Přece jste nezapomněly na Sylune?“ dodala rychle Liriel.
Fjodor potlačil zaúpění a Sofiiny společnice si vyměnily zmatený pohled. Obě si sundaly masky, jako by si chtěly cizinku lépe prohlédnout.
„Sylune, Čarodějnice ze Stinného údolí?“ dožadovala se štíhlá Čarodějnice, zjevně nejmladší z trojice. „Sylune je mrtvá.“
Liriel pohlédla na Fjodora. Téměř neznatelně přikývl. „Vida, Sylune má docela čilý posmrtný život,“ usmála se Sofie slabým chladným úsměvem.
„Tohle není duch ani Čarodějnice,“ trvala mladá žena na svém.
Prudce se obrátila k Liriel, pěsti zaťaté a zuřivý výraz ve tváři. „Požaduji, abys sundala masku mé matky a podrobila se zkoušce pravdy!“
14.
Zkouška pravdy
Sofie zvedla ruku. „Všechno má svůj čas, Aňo. Nejdřív bychom měly zjistit, co se stalo s Fraeni a jak je možné, že tahle střibrovlasá žena nosí masku naší sestry.“
„Bojovali jsme s houfem koboldů, které polapilo kouzlo hlohového ducha, a vběhli jsme do věže, abychom se tam ukryli,“ řekla Liriel popravdě. „Byly tam i další stvůry, které pronikly dovnitř za námi. Čarodějnice byla přemožena. Poté co padla, vzala jsem si její masku.“ Podívala se na Aňu. „Tvá matka zemřela jako hrdinka, v boji s krutým nepřítelem.“
Fjodor sebou při těchto bolestivě pravdivých slovech trhl. Mrtvá žena věřila, že polapila drowku a zrádného člověka a zaútočila na ně. Na okamžik jej napadlo, jestli to prostě není pravda. Kdyby nepřivedl Liriel do Rašemenu, stín Lloth by se této věže nikdy nedotkl.
„Kde je teď?“
„Nevím,“ řekla zamaskovaná drowka. „Zmizela. Nevím, kam se poděla.“
„Mluví pravdu,“ řekla Sofie. „Tělo tvé matky se k nám vrátí, mladá Ethran, a její duše nikdy neodešla. A pokud jde o tuto cizinku, možná je tím, za koho se prohlašuje. Kdo z nás nespatřil ty nejpodivnější věci?“
Aňa se zamračila. „Uvidíme.“
„Už jsem zkoušku pravdy zažil,“ řekl Fjodor tiše. „Může být strašlivá. Nedovolím to.“
Mladá Čarodějnice se na něj nevěřícně podívala. „Jak bys mě tak asi mohl zastavit?“
„Mohl bych zaujmout její místo.“ Fjodor zavrtěním hlavy zarazil Lirieliny námitky. „Je to moje právo. Jsem strážce, který odprisáhl věrnost mocné a úctyhodné wychlaran. To přísahám na svůj meč a život.“
„To není třeba,“ řekla Sofie jemně. „Máš pověst čestného muže. Co bojové šílenství? Ovládl jsi ho? A našel jsi Poutníka? Samozřejmě že ano, jinak by ses nevrátil.“
Liriel si rychle sundala zlatý amulet z krku a podala jí ho. „My už Poutníka nepotřebujeme. Fjodorova runa je vytesána do Potomka Yggsdrasilova.“
Oči staré ženy zahořely zájmem. „Na tento příběh jsem skutečně zvědavá. Dobrá práce, sestro. Ne, nechej si ten amulet. Myslím, že jej máš nosit ty.“
„Víš to jistě, Sofie?“ Třetí Čarodějnice, hubená žena středního věku, poprvé promluvila. „Je tomu už mnoho let, co Sylune kráčela mezi námi, a tvé oči…“
„Ještě nejsem slepá,“ prohlásila Sofie pevně, „a jsem jediná, kdo Čarodějnici ze Stinného údolí zná a je ještě naživu.“
Sklonila hlavu na stranu a pozorně si Liriel prohlížela. „Přeješ si být stále zvána Sylune? Možná teď dáváš přednost nějakému jinému jménu?“
Liriel napadlo, že stará žena vlastně nikdy její tvrzení nepotvrdila. Sofie čekala na odpověď a její klidné modré oči neprozrazovaly, co si myslí.
„Liriel,“ vybrala si drowka.
Stará čarodějnice přikývla. „Budiž.“
Aňa na ni vrhla planoucí pohled. „Pořád se schovává za maskou. Copak nikdo nepřemýšlí o tom proč? Možná je to durthan, zlá Čarodějnice. Pokud má dobré úmysly, ať si masku sundá.“
„Mohu jen předpokládat, že si Sylune nepřála objevit se před námi jako duch,“ řekla Sofie mírně. „Nebo se v tom mýlíme, sestro? Jsi stále mezi živými?“
Liriel sklonila hlavu, nejen na znamení souhlasu, ale také proto, aby skryla pobavený obdiv v očích. Stará žena byla stejně zběhlá v polopravdách a zavádějících otázkách jako kterákoli kněžka v Menzoberranzanu.
„Má právo ji nosit, Aňo,“ pokračovala Čarodějnice. „Sylune byla jednou z mnoha Čarodějnic, které tuto masku nosily na tváři nebo na opasku. Maska si ji pamatuje. Nezapomíná na nikoho, kdo ji nosil.“
Drowí dívka rozpoznala skryté poselství. Potají si přejela rukou po sukni a odhrnula rukavici stranou tak, že zahlédla záblesk kůže. Neměla černou, ale smetanově bledou barvu jen o odstín či dva tmavší než Trnina bílá tvář.
Takže si to maska opravdu pamatovala! Představovala si Sylune jako vysokou překrásnou drowku se stříbřitými vlasy. Maska si naštěstí pamatovala přesnější podobu.
Nyní přichází skutečná zkouška její moci, napadlo ji. Stáhla si rukavice a zvedla bílé ruce s dlouhými prsty k masce a opatrně ji sundala. Podle Fjodorovy ohromené tváře se dalo usoudit, že přestrojení vydrželo. Povzbudivě se na něj usmála a připevnila si masku na opasek.
„Mohu si masku během pobytu v Rašemenu nechat?“ zeptala se poněkud opožděně.
Sofie jí věnovala laskavý shovívavý úsměv. „Samozřejměji budeš střežit, jako by na tom závisel tvůj život.“