„Samozřejmě,“ potvrdila Liriel. Vyměnila si s Čarodějnicí pohled naprostého porozumění.
Tu noc strávili ve věži a ráno tam zanechali Aňu, aby se ujala práce své matky. Zbývající čtveřice se nalodila na čarodějnou loď, stejný úhledný malý člun, který je převezl přes jezero. Hladce klouzali na sever a v poledne se zastavili u malé rybářské vesnice.
Cesta byla pro Fjodora jako zneklidňující zjevení. Ještě nikdy ve společnosti wychlaran necestoval – přinejmenším se žádnou jinou než Liriel a ne ve své vlasti. Byl zvyklý na úctu, které se jim dostávalo, ale nikdy příliš neuvažoval nad praktickými maličkostmi jejich života.
Ony zjevně také ne. Čarodějnou loď přivítali v přístavišti a zavedli cestovatele do vesnického hostince. Posadili je k obědu sestávajícímu z králičích párků a sýra z mléka rothe s chlebem ještě horkým, poté co jej ráno upekli. Bez otázek jim přivedli jízdní poníky. Fjodor si zapamatoval jejich značky a v duchu si přísahal, že se postará, aby se vrátili majitelům.
„Už chápu, proč jsou za předstírání toho, že jsi Čarodějnice, tak tvrdé tresty,“ zašeptala Liriel Fjodorovi pobaveně. „Kdyby nebyly, kdejaký líný zlodějský půlčík by se procházel s černou maskou na hlavě.“
Čarodějnice seděly na zvířatech obkročmo a Liriel potěšilo, když zjistila, že její černý oděv má sukni s rozparkem, zakrytou dlouhou kytlicí. To jí umožňovalo sedět na koni a nohama svírat jeho boky.
„Pojď, Váňo,“ řekla stařena společnici. „Tihle mladí lidé si mají navzájem co říct, věci, které naše staré uši už dávno zapomněly.“
„Mluv za sebe,“ zazubila se druhá Čarodějnice, ale pobídla poníka patami a vyrazila za Sofií.
„Ta stará je chytrá,“ poznamenala Liriel. „Vidí víc než většina jiných a říká mnoho, aniž by prozradila tajemství. To by opravdu mohlo fungovat!“
„Nepůjde to,“ řekl Fjodor zoufale.
„Proč ne? Sofie je jediná, kdo Sylune skutečně znal. Z důvodů, které zná jen ona, je ochotná nechat věci být. Co bych ale opravdu ráda věděla, je, co jsou to za důvody.“
„Ona je Orákulum. Nikdo v Rašemenu nevidí budoucnost tak jasně jako ona.“
„A dál?“ vyptávala se Liriel, která vycítila, že je za tím něco víc. „Je to moje babička.“
Drowka přikývla a pobídla ho, ať pokračuje. Po chvíli Fjodora napadlo, že si z toho nevyvodila důsledky.
„V Rašemenu považujeme rodinu za nesmírně důležitou. Vytváříme si pevné vztahy, stojíme při sobě. Pamatuješ si, když bohové kráčeli zemí a magie selhala?“
„Ano.“
Odpověď byla stručná a jasná. Fjodor dál nenaléhal, neboť si nebyl zrovna jistý, že chce vědět, jaký rozruch to způsobilo v Lirielině rodném městě.
„Když jdou berserkrové do bitvy, je přirozená magie našeho bojového šílenství posílena rituálem. Z nějakého důvodu, který nikdo nezná, se ve mně tahle magie překroutila. Nebyl jsem jediný,“ dodal tiše. „Několik Čarodějnic už nikdy nebylo v pořádku. Všechny byly zabity.
Zdálo se, že je to nutné,“ dodal spěšně, třebaže Liriel krutý rozsudek neodsoudila. „Čarodějnice se sdružují v kruzích, aby sesílaly kouzla. Slabost jedné osoby ohrožuje všechny. Někteří se domnívali, že by válečníci měli sdílet stejný osud.“
„Sofie nesouhlasila.“
„Ne, a protože vidí víc než většina jiných, ostatní jí naslouchají. Svěřila mi Poutníka, jeden z největšich pokladů Rašemenu, a dala mi možnost najít cestu domů.“
„Protože je tvá babička.“ Liriel ta slova vyslovila nahlas, jako by si myslela, že jí cvičení pomůže pochopit jejich význam. Dokončila úvahu a bystře dodala: „A protože je Orákulum. Možná ti předpověděla velký osud.“
Mladík zavrtěl hlavou. „Jen mi řekla, že najdu vlastní osud, takový, který by mohl změnit běh rašemenských dějin.“
Liriel si to pohotově dala dohromady. „To mám být já?“
„Sofie je ochotná počkat a podívat se.“
Dál jeli mlčky a Liriel o tom uvažovala. Fjodor měl také o čem přemýšlet.
Navzdory Sofiinu tichému souhlasu byl zděšený klamem, v jehož středu se ocitl. Ačkoli ve skutečnosti nebyla pronesena žádná nepravdivá slova, byla stvořena lež a on i Liriel v ní budou muset žít tak dlouho, dokud zůstanou v jeho vlasti. To jej trápilo. Sám věřil v pravdomluvnost, ale viděl dost úskoků, aby věděl, že pravda má své cesty, jak vyjít najevo. Snahy o její zakrytí obvykle vše jen zhoršovaly.
„Nemysli si, že si nejsem vědoma nebezpečí,“ řekla Liriel tiše a podivně tak vyslovila Fjodorovy myšlenky. „Jestli se tahle malá hra zvrtne, měl bys vyhlásit xittalsh.“
Všimla si jeho zmateného výrazu a pokusila se mu tento drowí pojem vysvětlit. „V mé vlasti se pořádají souboje, které probíhají ve zvláštních jeskyních pro pobavení diváků. Dělají lidé taky něco takového?“
„Ano, dělají.“
„Někteří z bojovníků jsou otroci, jiní profesionálové, které boj těší, ale někdy může být pro drowa boj druhou šancí. Řekněme, že jsou dvě drowky přistiženy při spiknutí. Jednaje nade vší pochybnost vinna, ale není zcela jasné, jak je do toho zapletena ta druhá. Taková žena může žádat xittalsh a dožadovat se práva prokázat svou nevinu.“
„Bojují v arénách. Když zvítězí, přežijí,“ dokončil Fjodor.
Liriel přikývla.
„Dokonce i když mohou být vinné. Dokonce i když všichni vědí, že jsou vinné.“
„Přežijí,“ řekla bez obalu. „Když nás chytí, musíš jim říct, že jsi o mojí skutečné totožnosti nevěděl. Pokračuj v tom, co jsi dělal, než jsme se potkali. Bojuj za Rašemen. To většinu lidí přesvědčí o tvojí nevině. Vyhraj dost bojů, a časem se tím přestanou zabývat dokonce i ti, kdo pochybovali.“
Dlouho jeli mlčky, než byl Fjodor schopen promluvit. „To o mně máš tak špatné mínění, že věříš, že bych byl něčeho takového schopný? Něco mezi námi je – přísaha cti a sliby srdce. To bych měl zahodit jen proto, abych dýchal o několik let déle? Měl bych tě zradit, abych mohl zestárnout sám a zemřít zneuctěný?“
„Zneuctěný? Proč?“
Místo odpovědi Fjodor ukázal na malý okrouhlý kopec vedle cesty před nimi. Za ním byla na obzoru vidět vesnice Dernovia. Zpoza vysoké kamenné zdi stoupal kouř z ohnišť. Zdi obklopovala úhledná pole a chundelatý dobytek paběrkoval na sklizených obilných lánech. Z travnatých pahorků těsně před hradbami se kouřilo. Jedna strana kopečku byla plochá a bylo v ní vidět dveře a okna se zavřenými okenicemi.
„To je domov řezníka Stanislora,“ řekl Fjodor. „Zjistilo se, že schválně upravil váhy, aby podváděl zákazníky. Tady stranou od ostatních vesničanů žije už od doby, kdy jsem byl kluk.“
„Proč?“
„Říká se, že muž je známý třemi věcmi: mečem, dětmi a ctí. Jakékoli podvody se berou vážně.“
„Tak se nenech chytit!“
„O to nejde,“ řekl rozhořčeně. „Dokonce i kdyby o té lži nevěděl nikdo jiný, já ano. A v tom je ta nečestnost.“
Drowka zmateně potřásla hlavou. Toto pro ni bylo nové – nebezpečně nové. Jedno bylo jasné: Fjodor hodně riskoval, když spojil osud s jejím. Jestli bude někdy prozrazena, budou Fjodora považovat za zrádce, a ona zcela nerozuměla tomu, co by to pro něj znamenalo.
Zastavili u brány, velkého oblouku s mohutnými dřevěnými vraty a dalšími zvláštními řezbami, stejnými, jaké zdobily čarodějnou loď. Liriel si povšimla častých vzorů: na krajích byli jednorožci, vysoká a lovečtí psi, a obrazy hor a vesnice byly vyřezány způsobem, který vytvářel iluzi velké hloubky. Mohutná vrata byla zavřená stejně jako portály s okenicemi u vrcholku zdi.