„Zůstaň tady,“ zašeptal Fjodor Liriel. „Cokoli se stane, nesesedej z koně. Nevyvolávej kouzla, nevytahuj zbraně. Nehrozí tu žádné nebezpečí.“
Dal ruce k sobě a zhluboka se nadechl. „Slyšel jsem, že v Dernovii žijí muži!“ zařval. „Kdo se krčí za těmihle zdmi jako kuřata v kurníku?“
Liriel poklesla čelist. Navzdory Fjodorovu varování jí ruka sklouzla k dýce zastrčené v botě.
Vyřezávané okenice se s rachotem rozlétly a z otvoru vystrčil hlavu mladý muž s černým plnovousem. Na tváři měl hrozivý úšklebek.
„Chceš vejít do doupěte Černého medvěda? Pojď, a vítej! Vykrmujeme se před zimním spánkem a ty vypadáš tak měkce, že půjdeš jíst lžící.“
Fjodor místo odpovědi posunkem naznačil, jako by údery na zvon svolával k večeři. Okno se zabouchlo a brána rozlétla. Vousatý muž se na Fjodora vrhl jako útočící medvěd. Jemu v patách se z opevněného města vyvalilo několik dalších mužů, všichni oblečení v hrubých vlněných kalhotách a kožených nebo kožešinových vestách.
Obklopili Fjodorova poníka a stáhli válečníka dolů. K Lirielinu úžasu jej vousatý prudce objal a poplácával po zádech. Po chvíli se od sebe odstrčili na délku paže a radostně se na sebe šklebili jako dva blázni.
„Vypadáš dobře, Kaspergi,“ řekl Fjodor. „To mě opravdu překvapuje.“ Druhý muž si odfřkl. „Já byl vždycky fešák. Nebýt vousu, ženské by celý den zíraly, a kdo by pekl?“
Fjodor se ohlédl na Liriel, jako by se obával, že poznámka může vyvolat její hněv tam, kde přátelský povyk neuspěl. Vousatý muž sledoval jeho pohled. Když si všiml stříbrovlasé ženy, kterou se Liriel jevila být, tváří mu prolétl rozpačitý výraz. Uctivým gestem se dotkl čela.
„Toto je Liriel, která si kdysi říkala Sylune, Čarodějnice ze Stinného údolí,“ řekl Fjodor opatrně. „Přišla se sem učit od Sofie.“
Liriel napadlo, že muži stále blokují bránu. Jakýkoli muž, který by se vůči menzoberranzanské kněžce zachoval tak neuctivě, by byl rozhodně zabit. Čarodějnice, které se vůbec netvářily uraženě, se tomuto zvláštnímu shledání shovívavě usmívaly.
„Promluvíme si později,“ řekl Kaspergi a poplácal Fjodora po rameni. Podobné chování je čekalo i při cestě vesnicí. Fjodor zastavil u několika domů, stojících v těsném shluku. Sklouzl z koně a několikrát ostře vysoko zapískal. Několik dětí zanechalo hry a vrhlo se k němu s nadšením, které Liriel znepokojivě připomnělo nedávný útok koboldů.
Z chalupy vyšla statná mladá žena, aby se podívala, co se děje. Radostně vykřikla a rozběhla se k Fjodorovi, až za ní černé copy vlály. Sevřela ho ve vřelém objetí, zatímco děti poskakovaly kolem a hlasitě se dožadovaly pozornosti.
Fjodor se obrátil k Liriel, aniž spustil ruku z ženina pasu. „Má paní, představuji ti svou sestru Vastiš. Některé z těchhle dětí jsou její. Zapomněl jsem které,“ řekl s vážnou tváří a smíchem v očích. Křik malých lidí, kteří proti tomu s nadšením protestovali, vyvolal na Lirielině tváři rozpačitý úsměv.
Žena se jí hluboce poklonila. „Wychlaran,“ zdvořile pozdravila všechny tři ženy v sedle.
Liriel napadlo, že je to jediné představení, které je očekáváno či třeba. Fjodorova sestra viděla jen černé roucho a masku na opasku a věřila, že ví vše, co potřebuje.
Sofie položila Liriel ruku na paži. „Musíš se pozdravit se sestrami a pak ti ukážu, kde se ubytuješ. Žádný cizinec nesmí vstoupit do domu Čarodějnic. Budeš mít vlastní domek za hradbami. To se nezměnilo od chvíle, kdy mezi nás Sylune naposledy přišla. Fjodor tam také zůstane, ale dnešní noc musí strávit s bratry. Je zde nový fyrra a potřebují toho spolu mnoho probrat.“
Fjodor jednu z dotěrných holčiček zvedl a posadil si ji na bok. Došel k Liriel a vzal ji za ruku. Tu si zvedl ke rtům. „Stačí jen zavolat, a já přijdu.“
Oči jeho sestry, modré jako zimní obloha a tak podobné bratrovým, se rozevřely úžasem. „Stal se z tebe strážce?“
Přikývl a Vastiš radostně vydechla. „Tak to už nepůjdeš za ostatními muži do ubikací! To je skvělá zpráva. Už od letního slunovratu uplácím děti, aby šly do postele, slibováním, že jim budeš vyprávět příběhy.“
„Musím se ohlásit fyrrovi a pravděpodobně u něj zůstanu přes noc. Budu mít čas jen na jeden nebo dva příběhy. Ostatní budou muset počkat na jindy.“
„Peťu potěší, až tě uvidí mezi bojovníky. Zatímco jsi byl pryč, získal vlastní meč.“
„Můj bratranec Peťa?“ zopakoval nevěřícně Fjodor. „Malý Peťa?“
„Teď už je vyšší než ty a sní toho tolik, jako by chtěl být co nevidět i stejně mohutný.“
Sourozenci si dál spokojeně povídali, zatímco Liriel vyrazila pryč. Zvláštní přivítání ji zaujalo. Fjodor jí pověděl, že v Rašemenu je rodina důležitá. To bylo jasné na první pohled. Během krátké chvíle se toho o Fjodorovi dověděla stejně jako za měsíce společného putování, bojů a důvěrnosti hlubší, než o jaké by kterýkoli drow mohl kdy snít.
Jeho kořeny v této zemi sahaly hluboko. Měl dost velkou rodinu, aby naplnila celou pevnost Baenre, přátele, kteří jej vítali s bláznivou radostí, a místo ve společenství. Děti jej očividně měly v oblibě. Liriel slyšela, jak k ní z dálky doléhá jeho hluboký hlas, zpívající směšnou písničku.
Dokázala si představit, jak zde stárne a stává se z něj milovaný vesnický starší a vypravěč. A rodina…
Poprvé se zamyslela právě nad tímto aspektem. Byli s Fjodorem milenci, to ano, ale děti nemusely nutně následovat. Každá drowí žena, která měla nějaký přístup ke kouzlům, si volila, kdy počne dítě. Byla to volba, již Liriel nikdy nezvažovala. Ve vlastní rodině nezažila nic, co by jí přinášelo příjemné vzpomínky na dětství nebo kvůli čemu by toužila být rodičem. Jaký život by mělo dítě, které by s Fjodorem zplodili? Nedokázala si představit žádné místo, zde ani nikde jinde, kde by poloviční drowové mohli žít.
Její poník sklonil hlavu a trmácel se stále strmější ulicí. Liriel zahnala podivné myšlenky stranou a soustředila se na okolí. Na vrcholku kopce stála velká dlouhá budova z nenatřeného dřeva, jejíž prostý tvar byl ozvláštněn obrovskými vyřezávanými deskami. Budova byla zakončena prudce se svažující střechou.
„Ubikace,“ řekla Sofie tiše a ukázala na dlouhý nízký dům vlevo od domu Čarodějnic. „Berserkrové tvoří skupiny nazývané tesáky. Každý má jméno. Fjodor patří do Černého medvěda.“
„To je příhodné,“ zamumlala Liriel.
Na nádvoří bylo asi tucet válečníků, navzdory mrazivému vzduchu do pasu nahých. Někteří spolu zápasili, jiní stříleli na terče opřené o balíky slámy. Ozýval se smích a hlasité chvástání, ale žádný z mužů netasil zbraň ani proti jinému neobrátil luk.
„Asi máš otázky?“ pobídla ji Čarodějnice.
Tisíce, pomyslela si Liriel, ale začala jednou z nejnovějších. „Tohle samci…“ zarazila se a opravila. „Muži z Rašemenu mě naplňují úžasem. Jak mohou bojovat s takovým zápalem a přitom nezačít krevní mstu?“
Sofie se zasmála. „Zašla jsi příliš daleko na západ a příliš daleko na jih. Horké slunce jednomu poplete hlavu. Z mála se stane hodně. My tady víme, co je důležité, je to tak?“
Drowka moudře přikývla. Ve skutečnosti však nikdy neslyšela otázky, na něž by odpověď tak dokonale přesahovala její chápání. Jak může vědět, čeho si na tomto cizím místě cení? Nebyla to otázka, kterou by si položila i ve známém prostředí!