Poznání ji zasáhlo jako rána pěstí do břicha. Jak podivné. Žila více než čtyřicet let – pravděpodobně déle než ustaraná Váňa – a nikdy ji nenapadlo uvažovat o tom, co je skutečně důležité.
Ano, v duchu se vysmívala neustálému boji a pletichaření, tak typickému pro Menzoberranzan. Intriky, které tak zaměstnávaly ostatní drowy, jí nepřipadaly příliš zajímavé, ale co bylo důležité?
Přežití, samozřejmě. Magie, určitě. Život bez dobrodružství byl nesnesitelně nudný. Moc…
Před touto nepříjemnou myšlenkou se její mysl rychle stáhla. Na Ruathymu jí zažila dost, aby to vystačilo na délku dračího života. Fjodor přikládal velkou váhu cti a ona musela přiznat, že její víra v jeho neochvějné způsoby se stala prubířským kamenem jejího života. Liriel si nade vše cenila nečekaných radostí, které přinášelo přátelství. Tyto věci znala. Co jiného by zde ještě mohlo být?
„Existuje mnoho způsobů zkoušky pravdy,“ řekla Sofie tiše a se záhadně přesným načasováním tak vstoupila do Lirieliných myšlenek. „Někdy jsou odpovědi méně důležité než otázky.“
Toto bylo pro pragmatickou drowku příliš. Znechuceně rozhodila rukama. „Když jsem byla mrtvá, život nebyl tak matoucí.“
Z nějakého důvodu to Čarodějnici pobavilo. „Vítej zpátky, Sylune,“ řekla a sarkasticky se pousmála. „Domnívám se, že tahle návštěva bude stejně zajímavá jako ta poslední!“
15.
Černý vlk
Později toho večera, poté co Vastišino potomstvo rozmazlili spoustou příběhů a až příliš velkou hromadou koláčů, se Fjodor vydal na vršek k domům Čarodějnic a berserkrů. Kráčel pomalu, neboť jej téměř u každého domu zastavovali sousedi, které znával od dětství. Všichni jeho návrat oslavovali drsnými objetími a přátelskými urážkami. Také vytahovali lahve jhuildu nebo džbánky s kvašeným jablečným vínem, které bylo téměř stejně silné jako rašemenská pálenka, v naději, že se u nich Fjodor zdrží déle a oni z něj vymámí nějaké novinky ze světa.
I on měl čemu naslouchat. Předchozí Železný lord odstoupil. Říkalo se, že onemocněl a že se o něj v lesním úkrytu starají Čarodějnice. Místo něj vládl Thydrim Yvarrg. Většina se shodla, že je to dobrá volba, za předpokladu, že po něm nenastoupí jeho vznětlivý syn, pijan Fyldrin. Pak tu byly méně důležité novinky, od vyprávění o přízracích a útocích nestvůr až po dvojčata, která se narodila vesnickému bednáři a jeho ženě.
Při tom všem večer rychle ubíhal. V době, kdy Fjodor došel k domu bojovníků z Černého medvěda, blednoucí měsíc vykukoval zpoza vrcholku Hory sněžných koček.
Bylo zvykem, že se každý vracející se válečník ohlásil vesnickému fyrrovi. Fjodor zamířil do Trevielova domu. Otevřenými dveřmi bylo vidět hořící kamenný krb, před nímž seděl zavalitý, ale mohutný muž stejně starý a velký, jak mohl být Fjodorův otec, kdyby přežil útok tuiganských nájezdníků. Starý válečník si pro sebe broukal, zatímco si husím sádlem leštil boty. Na nohou měl nanejvýš pozoruhodné punčochy. Byly upletené jako rukavice a každý prst měl jinou zářivou barvu. Úzké proužky stejných barev se táhly vzhůru po mužových silných nohou a ladily s pestrou výšivkou na vlněné vestě.
Ve Fjodorově tváři se objevil mírný úsměv. Jen málo mužů se oblékalo do šatů, jež takjasně prozrazovaly jejich povahu, jako Treviel. Muž byl stejně veselý jako jeho oděv a Fjodor jej už dávno považoval za drahého přítele. Přesto mladý válečník zůstával stát na místě a ani trochu neměl chuť zahájit rozhovor. Titul fyrry patříval jeho otci a toto býval jeho dům. Treviel byl dobrý muž, ale Fjodora bolelo, když na Mahryonově místě viděl někoho jiného.
Jisté zvyklosti však bylo třeba dodržet. Fjodor si odkašlal a uštědřil očekávanou urážku. „Jak může válečník velet mužům, když nedokáže přesvědčit vlastní prsty, aby se dohodly na jedné barvě? Sašar se na tebe zlobí, nebo sis je upletl sám?“
Starý muž zvedl hlavu od leštění bot. Oči se mu potěšeně rozzářily, ale vzápětí se v nich objevila opatrnost.
Fjodor mužovy obavy chápal. Jeho poslední vzpomínka na nového fyrru byla zabarvená závojem neovladatelného bojového šílenství. Nebyl si tím jistý a nikdo mu to nepotvrdil ani nevyvrátil, ale měl podezření, že by mohl být odpovědný za hlubokou svraštělou jizvu po bodnutí na starcově svalnaté paži.
„Sašar se na mě zlobí pořád“ řekl Treviel spokojeně, „a to je pro válečníka dobrá věc. Taková žena by pro tebe byla dobrá. Příliš mnoho hodin strávených laškováním s milými děvčaty rozmazluje mužova ducha a on pak není připravený k boji.“
Fjodorovi se v mysli vynořila živá představa temné elfky v celé její zuřivosti. Zasmál se. „Stal jsem se strážcem wychlaran z cizí země, která má vznětlivost drowa a milou povahu muly. Bude to stačit?“
„Tak strážce, co?“ Na okamžik fyrra vypadal, že to na něj skutečně udělalo dojem, a pak pokrčil rameny. „Ta žena může být vším, co tvrdíš, i něčím víc, ale ve srovnání s mou Sašar bledne,“ řekl pyšně. „Navzdory tomu si dovolím doufat, že z tebe přesto dokáže udělat bojovníka.“
„Pokud jde o to, nejsem takový blázen, abych vyzýval yetiho na závody ve sněhu nebo si myslel, že porazím v zápase lesního muže,“ řekl Fjodor suše.
„Pak mám opravdu naději, protože totéž bych mohl říct o Sašar,“ žertovně se mu šeptem svěřil Treviel.
Oba muži se uchechtli. Treviel mávnutím ruky pozval Fjodora dál a ukázal na protější křeslo. Bystré oči postřehly tmavý meč, který měl Fjodor u boku, a fyrrova tvář zvážněla.
„Povídá se, že tě othlor Sofie poslala pátrat po velkém kouzelném pokladu. Našel jsi ho?“
„Ano, a nejen to,“ přikývl Fjodor.
Mužův obličej se rozzářil očekáváním skvělých příběhů. Jeden stín však zůstával a oba muži to věděli. „Jsi celý, můj synu?“ odvážil se Treviel.
„Jsem.“
„Pak je s Rašemenem všechno v pořádku,“ řekl starší muž rázně. Kývl na porcelánový samovar na stole. Nádoba s víčkem se jasným zbarvením hodila ke svému majiteli: červení a žlutí jednorožci dováděli na smaragdově zelené louce. Víko, okraj a podstavec byly lemované propletenými runovými vzory, provedenými ve výrazných odstínech modré a fialové.
„Čaj je horký a skoro tak silný, že by medvěda stáhl z kůže. Dáš si?“
Bylo třeba probrat některé záležitosti a Trevielova slova Fjodorovi poskytla nejlepší příležitost, jaké se mu dostane. „Možná bych si měl trochu tvého čaje nalít do čutory. Kdyby změna nazpátek probíhala pomalu, stáhne ten čaj medvědí kůži rychleji než lovecký nůž.“
Treviel zůstal zírat s otevřenými ústy, pak se mu hustý šedý knír roztáhl v úsměvu od ucha k uchu. „Je to pravda? Stal se z tebe chesnitznia?“
To byl úspěch, o nějž usilovali všichni rašemenští berserkrové, ale dosáhli jej nemnozí. Ačkoli slovo „berserkr“ pocházelo ze starobylého slova pro „medvědí kůži“, skutečná přeměna lidského válečníka na medvěda byla v dnešních časech víc legendou než skutečností.
„Na ostrově Ruathym tomu říkají hamfariggen. Proměněnec.“