Vůdce vesnice spokojeně zabručel. Pokud šlo o válečníky, byl něco jako učenec, a Fjodor viděl, jak si tato nová slova ukládá, aby si je vychutnal později.
„Donesly se nám zprávy o bitvě, která se tam odehrála. Námořní bitvě,“ dodal zasněně válečník ze suchozemského národa. „Zdá se, že tvoje dajemma byla zajímavější než většina ostatních.“
Nalil čaj do dřevěných šálků. Fjodor si jednou usrkl a pochopil proč. Cínem by se kyselá tekutina nepochybně okamžitě prožrala. Obrátil do sebe zbytek obsahu malého šálku a polknutí doprovodil úderem pěsti do stolu. Když obřad dokončil, postavil prázdný šálek na stůl. Treviel jej znovu naplnil a vyčkávavě na mladíka kývl, neboť chtěl zjevně slyšet příběh této úžasné bitvy.
„Právě jsem přišel z domu své sestry,“ řekl Fjodor omluvně.
Velitel zvrátil hlavu dozadu a hromově se rozesmál, až se celý třásl. „Víc nemusíš říkat! Dokonce i vesnický vypravěč musí hlasu dopřát odpočinek, co? Tak poseď a vypij si čaj. Tvoje vyprávění může počkat až po hrách na počest Mokoš. Vydáš se do hor s ostatními?“ zeptal se, když si všiml zvláštního výrazu, který mladému muži přeletěl po tváři.
„Po pravdě řečeno jsem na to zapomněl.“ Představa, že by tak brzy po jejich příjezdu nechal Liriel samotnou, jej hluboce zneklidňovala. Kdo ví, jakou neplechu by mohla během jeho nepřítomnosti natropit? „Možná bych měl počkat na příští svátek.“
Treviel si odfrkl. „Půjdeš a zvítězíš. Postarej se o to!“ řekl a škádlivě na něj mrkl.
Fjodor poznal rozkaz, když ho uslyšel, a stejně tak i propuštění. Podařilo se mu nucené usmát a vstal. „Žádné vyprávění, žádný čaj,“ domyslel si.
Starý muž se rozřehtal a plácl se do mohutného stehna. „Takové štěstí mít nebudeš. Pij!“
Fjodor ochotně vypil zbytek hořkého nápoje a odešel.
V ubikacích jej přivítalo sborové skřípavé chrápání. Jak bylo zvykem, šla si většina bojovníků lehnout brzy, neboť před sebou měli vyčerpávající svátek. Fjodor si u vchodových dveří zul boty a prostudoval si pergamen, připíchnutý na dveře. Smutně si uvědomil, že některá jména už tam nejsou uvedena: jeho otec Mahryon; Anton, mečíř, u něhož se vyučil; několik bratranců a přátel z dětství. Když Fjodor propadl bojovému šílenství v bitvě s Tuigany, byli někteří z nich ještě naživu. Doufal, že ani jeden nezemřel při tom, když jej následoval při sebevražedném útoku.
Pokoj jeho bratrance Peti byl na konci ubikací. Fjodor tiše procházel dlouhou dřevěnou síní. Pod dveřmi byl vidět tenký proužek světla. Fjodor slabě zaklepal na dveře a pak je otevřel.
Dvě lůžka naplňovala místnost vůní čerstvého sena a sušených květů děhelu, které byly výborné na zahánění hmyzu i nepříjemných snů. Na jednom z lůžek ležela po celé délce – a ještě přečuhovala – nejvyšší a nejhubenější náhražka rašemenského válečníka, jakou kdy Fjodor viděl.
Tvář, na níž ještě byly vidět zbytky nedávno skončeného dětství, na něj hleděla se směsí úcty a radosti. Chlapcův horní ret byl ozdobený slabým stínem, který vypadal spíš jako šmouha od kolomazi než knír. Fjodor tvrdě potlačil touhu rozcuchat bratranci vlasy. Místo toho sevřel jedno z obrovských chodidel, které viselo přes okraj lůžka, a zvedl ho, aby si je lépe prohlédl.
„Kdybys byl štěně, měl bych podezření, že se tvoje matka spřátelila s medvědem,“ řekl. „Samozřejmě, kdybys byl štěně, musel bych tě utopit, jinak bych riskoval, že oslabím smečku. Kdo by si byl pomyslel, že by můj strýc Simaos mohl zplodit takového skrčka?“
Peťa se zazubil a vytrhl nohu z Fjodorova sevření. „Švec si stěžuje, že jestli ještě vyrostu, budu nosit každou botu jinou. Bude muset zabít dvě krávy rothe, aby měl dost kůže na celý pár!“
„Jestli chceš ševci obstarat jediný kus kůže, řešení je snadné,“ dobíral si ho Fjodor. „Tyhle nohy byly zrozeny pro boty z dračí kůže.“
Chlapec se potěšeně zasmál. „To bude snadné, když jsi teď zpátky doma! Zúčastníš se zítra závodů ve sněhu?“
„Proč? Čeká na nás v horách bílý drak?“
Záře v chlapcových očích ztemněla. „Něco horšího,“ řekl zpříma. „Černý vlk.“
Fjodor novinu přijal mlčky. Peťa se narodil to samé jaro jako Vastišin prvorozený syn a chlapci vyrůstali jako bratři. Smrt oblíbeného bratrance vrhla na život mladého Peti temný stín a zanechala v něm nezničitelnou a nesmyslnou nenávist k vlkům.
„Už ten vlk způsobil nějaké škody?“ zeptal se Fjodor nakonec.
„Ještě ne. Viděli ho plížit se poblíž vesnice.“
„Jak blízko? Na skládce? Na polích?“
„V lesích,“ přiznal chlapec.
„Peťo.“
Mladík vzdorovitě pokrčil rameny. „Neříkej, že jsem tě nevaroval. Sněžný závod by měl být soutěž, ne lov. Když ti nevadí stát se vlčí kořistí, budiž. Aspoň já si ale budu dávat pozor.“
„Že si budeš dávat pozor, o tom nepochybuju,“ řekl Fjodor zasmušile, „zvlášť když se závodu zúčastní Trevielovy dcery.“
Peťovi se do tváře vloudil úsměv. „A co na tom? Koukání nikomu neškodí.“
„Zmíním tuhle myšlenku fyrrovi“ navrhl Fjodor. „Třeba ti ji nechá vyřezat na rakev.“
Chlapec se uchechtl a natáhl pro petrolejku. „Je načase jit si lehnout, nebo zítra ráno nebudeme vědět, jestli koukáme na vlky nebo na ženské.“
Fjodor se uvelebil na lůžko a kysele se usmál do tmy. „To se občas těžko pozná.“
„Jo,“ souhlasil Peťa hlasem, který naznačoval, že má v těchto záležitostech rozsáhlé zkušenosti. Po chvíli ticha dodaclass="underline" „Potkal jsi na cestách hodně takových žen?“
Toužebný tón v mladíkově hlase nebyl Fjodorovi neznámý. Dnes večer jej už slyšel od sestřiných dětí, dobrých čtyřiceti sousedů, a dokonce i od fyrry. Teď už neměl na vyprávění dalších příběhů sílu ani hlas. Místo toho řekclass="underline" „Celý život znám Sašar.“
Peťa zahýkal smíchy. „Teď už se fyrrova hněvu nebojím! Jen do toho, řekni Trevielovi, že obdivuju jeho hezké dcery. Mám zbraň, která se té tvojí vyrovná.“
Fjodor pomyslel na tupý černý meč, který se opíral o jeho lůžko, a celým srdcem se modlil, aby na chlapcova slova nikdy nedošlo.
Lirielina prohlídka domu Čarodějnic nebyla taková, jak čekala. Soubor budov byl především mnohem rozsáhlejší, než se jí zdálo na první pohled. Táhl se dál a dál a pokrýval vršek kopce, který se klenul nad vesnicí, a značnou část zadního svahu. Kromě velké síně a ubytoven válečníků tu byl také chrám zasvěcený Trojici, bohyním, které tvořily středobod rašemenského náboženství. Nádherný chrám měl střechu ve tvaru kupole a střežily jej tři věže. Jak však bylo něco takového možné?
„Jeden chrám pro tři bohyně?“ vyptávala se Liriel.
„Jednu bohyni, pokud tomu dáváš přednost. Uctíváme trojjedinou bohyni: pannu, matku a stařenu,“ vysvětlila Sofie. „V jiných zemích jsou známy pod jinými jmény. My v Rašemenu pro ně také máme vlastní jména, ale ta jsou naše a nesmí být vyslovována před cizinci. Pojď – ukážu ti lázeň.“
Ukázalo se, že je to malá okrouhlá stavba bez oken, postavená z kamene a s břidlicovou střechou. Stará Čarodějnice otevřela dveře. Ven se vyvalila pára společně s nečekaným přívalem energie, která byla víc než jen vzduch.
Liriel nahlédla dovnitř. Uprostřed místnosti byla zapuštěná nádoba plná rozžhavených kamenů. Nad ní bylo pomocí provazů, které vedly k dřevěným lavicím podél stěn, upevněno velké vědro. Liriel okamžitě pochopila, jaké má zařízení účel. Každý, kdo zatoužil po parní lázni, zatáhl za provaz a nalil na rozpálené kameny trochu vody. Drowové měli v Menzoberranzanu podobné, i když kouzelné parní lázně.