Na jedné z lavic seděla Fjodorova sestra, ovinutá lněným prostěradlem. Vesele na ně kývla – a zmizela.
„Bannik,“ řekla Sofie nenucené. „Duch zdraví a věštění. Většina lázní nějakého má. Když v lázni zahlédneš známou osobu, která by tam neměla být, nelekni se. Je to jenom bannik.“
„Když uvidím známou osobu, byla bych blázen, kdybych se nepolekala,“ zamumlala Liriel.
Čarodějnice se na ni zvědavě podívala. „Opravdu? Máš hodně nepřátel?“
„Nejsem si jistá, co se v Rašemenu myslí pod pojmem ‚hodně‘ nepřátel,“ vytáčela se Liriel.
Sofie se pobaveně zasmála. „Dobře řečeno. Vypadá to, že ti Fjodor vyprávěl některé naše příběhy. Jak skvělý by z něho byl vypravěč!“ řekla zahloubané.
Liriel se nad těmito slovy zamyslela a odložila je jako nedůležitá. Rašemenští vypravěči s největší pravděpodobností tomuto umění zasvěcovali celý život stejně jako lidští bardové nebo drowí pěvci smrti. Fjodor si místo toho zvolil cestu válečníka.
„Když jsme vstoupily, cítila jsem, jak něco odchází. Co to bylo?“
„Kdo ví?“ odvětila Sofie. „Bannik si občas do lázně pozve přátele. Lesní duchy, vodní duchy, démony.“
Drowka se obezřele ohlédla přes rameno. „Tobě to nedělá starosti?“
„Copak věříš, že jeden duch má moc uzdravovat nebo věštit?“ zeptala se Sofie. „Bannikové jsou mocní, protože mají přátele. To je lekce, kterou jsme se my Rašemenci dobře naučili.“
Zavřely dveře a zamířily k hlavní budově. Sofie zavrtěla hlavou. „Dovnitř mohou vstoupit jen Čarodějnice. Cizinci tam nesmějí, dokonce ani ty, které mají výcvik wychlaran. I kdybys byla tou, za niž se prohlašuješ, nemohla bys těmito dveřmi projít.“ Zvednutím ruky Liriel umlčela. „To bude stačit. Pojď, ukážu ti tvoje obydlí.“
Obě ženy mlčky kráčely po dlouhé cestě, která vedla k vesnické hradbě. Lirielin nový domov byl překvapivě pěkný, malý pahorek porostlý trávou a stále hustě posetý letními květinami. Z malého kruhu z kamenů stoupal kouř a ukazoval, že je uvnitř obydlí.
Jedinou kulatou místnost vyhřívala železná kamna. Po jedné straně stála velká postel zakrytá kožešinou, na druhé straně byly stolek a křesla. Na háčky ve stěnách bylo možné pověsit si šaty. Vedle police s nádobím a hrnky stál škopek na mytí.
Sofie sundala z police samovar a pustila se do přípravy čaje. Z vaku vytáhla malý bochník chleba, solničku a bílé plámo.
„Toto budeš potřebovat, aby sis naklonila svého domovoje. Ducha domu,“ vysvětlila, když si všimla Lirielina tázavého pohledu. „Jsou užiteční a přátelští, a pokud je něčím neurazíš, budou tvůj dům chránit a pomohou ti s domácími pracemi.“
„A co mám s těmihle věcmi dělat?“
„Zabal chléb a sůl do pláma a postav se do otevřených dveří. Mile a přátelsky pozvi domovoje dovnitř a nechej dar pod prahem. Samozřejmě je tam vhodná dutina.“
„Samozřejmě,“ zopakovala Liriel, které se z tohoto vysvětlování mírně točila hlava. „Jak domovoj vypadá?“
„Nečekej, že ho uvidíš. Občas ho zaslechneš. Bude si broukat, když bude spokojený, a vzdychat, nebo dokonce sténat, když bude smutný. A teď si promluvme o tobě,“ řekla. Pevně si bystrýma modrýma očima Liriel změřila. „Pověz mi, proč jsi přišla do Rašemenu.“
„Přišla jsem kvůli Fjodorovi a vrátit Poutníka.“
„Nic víc?“
Drowí dívka zaváhala, neboť si nebyla jistá, jak moc může Čarodějnici věřit. Usoudila, že nemá příliš na výběr. Bez Sofiiny dobré vůle by ji do země vůbec nevpustili.
„Byl mi svěřen ještě jiný úkol,“ řekla pomalu. „Dostala jsem tapiserii, v níž jsou uvězněny duše zabitých elfů. Slíbila jsem, že je vysvobodím.“
Sofiina tvář se rozjasnila. „Teď tomu rozumím. Ty jsi morrigan!“
Liriel pochybovačně povytáhla obočí. „Když jsem se dívala naposledy, tak ne.“
Čarodějnice se zasmála. „Tak vrána. Bytost, která prochází mezi dvěma světy, mezi hvězdným třpytem a stíny. Tvým úkolem je doprovázet ztracené duše domů.“
Pro Liriel to byla zcela nová představa, a přesto byla znepokojivě přesná jako nově objevená pravda. „Mezi hvězdným třpytem a stíny.“ Přesně tato slova použil Fjodor v příběhu, který jí vyprávěl. Přesto však tuto záležitost s morrigan bylo těžké vstřebat.
„A o tom rozhodl kdo?“ zeptala se rozhořčeně.
Sofie pokrčila rameny. „Kdo ví? Je náš osud zapsán toho dne, kdy se narodíme, nebo si cesty vybíráme sami?“
„To mi řekni ty.“
„Ani jedno z toho,“ odpověděla stará žena, „nebo možná obojí. Nepřísluší nám znát budoucnost.“
„Fjodor má zrak. Říká, že jsi Orákulum.“
Čarodějnice naklonila hlavu. „Vidíme, co se může stát, stejně jako rybář, který spatří tmavnoucí mraky a ví, že možná bude pršet. Také ví, že může přijít silný vítr a odvát bouři daleko od jezera, nebo že píseň bheur – modré baby, té, která přináší zimu – může přeměnit déšť ve sníh.“
Liriel si to přebrala. „Co vidíš o mně?“
„Tak se podívejme.“
Sofie si od pasu odepnula váček a vysypala na stůl několik kamínků s vyrytými runami. „Byly vytvořeny z kostí, které zde zanechala stvoření, jaká žádné živé oko nespatřilo. Ukrývá se v nich prastará moc země. Vezmi je a hoď na stůl.“
Liriel udělala, co jí bylo řečeno. Stará žena si výsledek dlouze prohlížela. Nakonec zvedla pohled k čekající dívce. „Budeš svazovat a lámat, uzdravovat a ničit. Co jsi hledala, našlas. Co miluješ, ztratíš – přesto bude tvé srdce zpívat, a ne osaměle. Vytvoříš místo pro ty, kteří kráčejí mezi hvězdným třpytem a stíny.“
Drowka se nad tajemnými slovy zamyslela. „Dešťové mraky se alespoň nakonec dostanou ke svému cíli.“
Sofie pokrčila rameny. „Vítr bude vát tam, kde bude. Kameny si nech. Nauč se jim naslouchat, ale nepátrej po vlastní budoucnosti. To přivolává smůlu.“
Vstala a chystala se k odchodu. Liriel ji chytila za rukáv. „Víš, kdo jsem?“ zeptala se tiše.
„Ano,“ odpověděla Sofie. „Jsi černý vlk.“
Drowka dlouze vydechla, částečně úlevou, částečně odevzdaně. Alespoň bylo její největší tajemství – nebo téměř největší – vyloženo na stůl.
„Mezi všemi druhy bytostí jsou černí vlci,“ pokračovala Čarodějnice, „kteří se od příbuzných liší, vyděděnci, ať už volbou či zrozením. Možná obojím. Bez ohledu na důvod nemají mezi sobě podobnými místo. Kráčejí osamělí. Říkám černý vlk, protože vlci samotáři mají tmavou srst. Vyhýbají se takovému zvířeti jeho druhové kvůli srsti, nebo loví osaměle kvůli rozdílům, které se ukrývají pod ní?“
Toto vysvětlení Liriel připadalo stejně dvojznačné jako její „osud“. Věděla Sofie, že její host je temná elfka, nebo ne?
„Pokusím se svým vytím nebudit vesnici,“ zabručela.
Čarodějnice se zasmála. „Běž si lehnout. Zítra uděláš další krok na cestě.“
Odešla po svých. Liriel vzala chléb a sůl a postavila se do otevřených dveří. „Toto je pro domovou,“ řekla a připadala si trochu jako blázen. „Prosím, pojď dál.“ Žádná další milá slova ji nenapadla, přestože se pokusila nějaká si vymyslet.