„Pověs na dvůr staré boty,“ zavolala na ni Sofie bez ohlédnutí. „Domovoj to má rád.“
„Zabijte mě hned teď,“ zamumlala Liriel. Usoudila, že domácí duch si bude muset vystačit s večerní svačinou, uložila dar pod kámen a zavřela dveře na petlici. Tváří dolů padla na kožešinovou pokrývku a téměř okamžitě upadla do spánku.
O něco později si začala uvědomovat nanejvýš zvláštní pocit, tak prchavý, že nepatřil do snů ani bdění. Chodidla měla náhle chladnější, jako by jí nějaký velice obratný sluha dokázal zout boty, aniž by ji probudil.
Liriel pootevřela jedno oko a okamžitě se zcela probudila.
Sklánělo se nad ní podivné stvoření. Vypadalo jako člověk, až na jemnou srst, která mu pokrývala tvář a končetiny. Tvor, s největší pravděpodobností mužského pohlaví, vypadal poměrně staře a na sobě měl jen rudou košili. Dlouhé sukovité prsty se natáhly po provázku, upevňujícím masku Čarodějnice k Lirielinu opasku.
Liriel se vymrštila z postele, přitiskla zády ke stěně a tasila dýku.
Tvor na ni užasle zíral s otevřenými ústy. „Domovojem drowa stal jsem se?“ zakvílel. „Špatný domek tohle! Raději dvorovoje měl by mít!“
Teprve tehdy si Liriel všimla masky v rukou domácího ducha a uvědomila si, že na sebe vzala skutečnou podobu. Pohled na černé ruce ji to potvrdil.
Rychle a pevně odvětila: „Žádný dvorovoj. Nechci Rašemenu ublížit a se zlými duchy nechci mít nic společného.“
Očividně to byl správný přístup. Chlupatý tvor souhlasně přikývl. „Raději na dvoře měli by zůstat. Vařit umíš?“
„Ne, ani kdyby na tom závisel můj život.“
Domovoj se rozzářil. „Pak nemusím nádobí mýt ani hrnce drhnout! Ale bude mléko?“
„Jestli ho chceš, dám nějaké přinést.“
„Mléko rothe nebo kozí?“
Liriel pokrčila rameny. „Jaké chceš.“
„Vajíčka?“ zeptal se duch nadějně.
Temná elfka pohybem ruky k masce naznačila obchod. Domovoj ji Liriel podal a zmizel jí z očí, ale od kamen se ozvala spokojená tichá melodie. Drowka si masku pevně přivázala k opasku a vrátila se do postele.
Spánek se jí však vyhýbal. Otevřela dveře, zahleděla se k horám, popíjela vychladlý čaj a sledovala, jak jasnící se obloha nabírá stříbrnou barvu. Ze zalesněných svahů přilétlo jediné zavytí, divoký, osaměle zpívající hlas. Liriel si vzpomněla na Sofiina slova a pozvedla hrnek v tichém pozdravu spřízněné duši.
Když se Fjodor zastavil nedaleko vrcholku Hory sněžných koček, bylo už slunce daleko za zenitem. Mladí Dernovijci vyrazili už před rozbřeskem na dlouhou cestu vzhůru po svazích hory. Vyhledal malou hnědošedou skvrnu daleko pod sebou, která označovala hradbu vesnice, a přemýšlel, jak se daří Liriel.
Tohle by se jí určitě líbilo, usoudil, když se ohlédl zpátky na skupinu mužů a dívek, které znal celý život. Smáli se a škádlili, flirtovali a chvástali se a vychutnávali si krásný den a osvěžující chlad větrem unášeného sněhu na své kůži.
Fjodor se už svlékl do tradiční bederní roušky ze srnčiny a k botám si připevnil závodní návleky. Pomohl Peťovi nacpat odložené šaty do pytlů a naložit je na nákladní zvířata – spolehlivé huňaté poníky, kteří připomínali spíš kozy než koně.
Všichni byli oblečení podobně, muži i ženy. Všichni, dokonce i mladý Peťa, na to byli zvyklí. Pokud šlo o těla, panovalo v Rašemenu jen málo studu, a nikdo z Rašemenců si nepletl hry s dvořením.
Přesto se Fjodor nedokázal zdržet srovnávání statné Rašemenky s drobnou drowkou a nepředstavoval si Lirielinu pružnou postavu na pozadí bílého sněhu.
Peťa ho prudce dloubl loktem do žeber. „A kdo se dívá teď, co?“ zazubil se.
Válečník se zasmál a mávl hlavou k pásce, kterou mezi sebou drželi loňští vítězové. Pásku označující startovní linii nemohli přivázat mezi stromy, neboť ty za sebou nechali snad před dvěma hodinami.
Připojili se k ostatním a čekali, až se páska snese na zem, a pak se všichni vrhli dlouhými klouzavými skoky dolů po úbočí. Rychlý start byl důležitý. Jakmile doběhnou k lesu, stezky se zúží a bude těžké ujmout se vedení. Dalo se čekat, že si přední běžci budou pozice hájit pěstmi a klacky. Soupeření mezi nejrychlejšími běžci se často změnilo ve spontánní souboje, které dávaly příležitost méně favorizovaným soutěžícím a zvyšovaly šanci, že zvítězí někdo nečekaný. Právě to činilo závod tak vzrušujícím. Všichni měli stejnou pravděpodobnost zaplést se do přátelské bitky. Kterýkoli mladík či děvče mohl zvítězit.
Peťa odstrčil bratrance z cesty, až se ten odkutálel pryč. Fjodor se vyškrábal na nohy a vyrazil za chlapcem, hlasitě slibuje pomstu.
S takovou sice ani jeden z nich nezvítězí, ale mladíkova hravá nálada Fjodorovi vyhovovala. Raději to než nesmyslná honba za černým vlkem, který nikomu neublížil a nejlepší bylo nechat ho na pokoji.
Fjodor sebral hrst sněhu a hodil jej po chlapci. Sněhová koule Peťu zasáhla zezadu do hlavy. Ten se obrátil a vrhl vlastní střelu. Fjodor se před koulí sklonil stranou a rychle zkrátil vzdálenost mezi nimi. Když se k chlapci přiblížil, sehnul se a popadl plnou hrst sněhu. Tou Peťovi rázně umyl obličej.
Chlapec vyjekl a pustil se do pronásledování. Fjodor přeskočil zasněžený balvan a sklouzl po kmeni padlého stromu. Mladý válečník měl však delší nohy a na příkrém svahu se jeho kroky téměř vyrovnaly krokům horského obra.
Závodili jen mezi sebou a vítězství nechávali ostatním. Po nějaké době se však zdálo, že Peťa ztrácí zájem. Nezrychlil, když se Fjodor dostal až na jeho úroveň, neoplácel bratranci veselé urážky. Jakmile se přiblížili k hranici lesa, chlapec prodloužil krok a zahnul pryč ze stezky. Zmizel mezi stromy.
Fjodor zaťal zuby a pustil se po stopě, zanechané velkýma nohama.
Náhle zde byly dvě stopy.
Té druhé si nejdřív nevšiml, protože otisky Peťových nohou nenápadné stopy zakryly. Nepochybně to udělal schválně ve snaze zakrýt skutečný záměr, ale čím byl chlapec rozčilenější, tím menší si dával pozor. Dvě řady stop velkých, ale jemných tlap se proplétaly mezi stromy. Peťa je sledoval.
Fjodor bratrance našel na malé mýtině, nedaleko od stezky, po níž běželi soutěžící. Slábnoucí hlasy běžců potvrzovaly, že oba zůstali daleko pozadu, ale zdálo se, že si toho Peťa vůbec nevšímá. Stál pod zasněženou borovicí a zmateně zíral na sníh. Stopy obcházely kmen, ale silnou bílou pokrývku za ním narušovaly jediné stopy – Peťovy. Vlčí stopa zmizela.
Válečník poplácal chlapce po zádech. „Nebyl bys první Rašemenec, který ztratil stopu. Zapomeň na to.“
„Já jsem stopu neztratil,“ trval Peťa na svém.
„Možná ne,“ souhlasil Fjodor. „Možná tenhle vlk nemá být nalezen.“
Chlapec se ušklíbl. „Takový hlupák nejsem! Jestli si myslíš, že mě vyděsíš vlkodlačími historkami, raději bys měl počkat, až nastane noc a vyjde úplněk.“
„To je pravda,“ přiznal Fjodor. Kývl ke stezce. „Ať k tomu došlo, jak chtělo, tvoje kořist je pryč. Pojď, přidáme se k ostatním.“
Peťa zabručel, ale srovnal s ním krok. „On se vrátí,“ trval na svém, „a než bude konec, nadělá spoustu potíží. Taková je jeho přirozenost. Vlk zůstane vlkem.“
Jeho slova se vznášela v mrazivém vzduchu. Trn je zaslechla, i když je husté větve, chránící její úkryt, poněkud ztlumily. Známé rašemenské přísloví vyvolalo trpký neveselý úsměv.