Vlk zůstane vlkem. Bylo zvláštní, že si to myslí, když tolik jejich starých příběhů říkalo něco jiného.
16.
Bludiště
Liriel si nejistě prohlížela mýtinu. Bylo to nevelké opuštěné místo, obklopené a zastřešené vysokými stromy. Malé jezírko bublalo a prskalo a vypouštělo do vzduchu sirnaté výpary. Liriel se prudce otočila k Čarodějnicím, které ji doprovázely. Sofie přivedla všechny dernovijské Čarodějnice – bylo jich třináct – aby se setkaly s hostem a doprovodily ho na posvátné místo. Drowí dívce celá tahle malá výprava připadala s největší pravděpodobností jako způsob, jak ji odstranit z cesty.
„Tady?“ vyptávala se a měřila si Sofii se směsicí pobouření a nedůvěry.
„Čarodějnice ze Stinného údolí byla příliš dlouho pryč,“ řekla jí Sofie. „Toto je pronásledovaná země. Abys ji poznala, musíš znát a respektovat její posvátná místa. Do západu slunce budeme zpět.“
Stará žena kývla na ostatní. Obrátily se a odešly z mýtiny. Liriel si zamračeně prohlížela okolí. Vydala se k jezírku a nahlédla do bublající vody. Na dno nedohlédla a ani to nečekala. V temných říších byly podobné horké prameny, a dokonce i ty měly zdroj ukrytý někde v hlubinách.
Když si byla jistá, že je sama, odvázala si od opasku Syluninu masku a vzdychla úlevou, když na sebe vzala vlastní podobu. Skopla boty, svlékla si šaty a řemeny se zbraněmi a nechala si jen nože, připevněné k pažím a lýtkům.
Ponořila jedno chodidlo do vody a zjistila, že je příjemně teplá. Opatrně přelezla kameny a ponořila se do jezírka.
Pára, která stoupala všude kolem, se shlukla do podivného tvaru – dračí hlavy vytesané z mlhy.
Liriel se vyškrábala z vody a nespouštěla z přízračné věci oči. Nebyl to však duch. Tím si byla jistá, ačkoli nedokázala přesně říci proč. Necítila nic z instinktivní hrůzy, kterou mrtvé věci vyvolávaly.
Vzpomněla si na učené knihy, které sehnala, když se snažila zjistit něco o Poutníkovi. Zvedla ruku ke krku k místu, kde spočíval amulet. „Najdi magii,“ zašeptala, „a najdi duchy.“
Mlžný ještěr naklonil hlavu a čekal. Liriel si vzpomněla, jak vesničané ze vzdáleného ostrova Měsíčniny uctívali posvátnou řeku. Neměla žádnou ozdobu, ale z pouzdra na paži vytáhla malý, drahokamy zdobený nůž a hodila jej do vody.
Mlžný drak ji poctil zubatým úsměvem a ponořil se zpět do jezírka. Liriel se ušklíbla. Všichni draci byli stejní, bez ohledu na to, jakou podobu na sebe vzali. Klidně by se vsadila, že tenhle už nahromadil slušný poklad.
Vzpomněla si na Údolí bílé rusalky a napadla ji hrozivá možnost. Možná že některé z těch utopených dívek byly zaživa chamtivé a rozhodly se posvátný pramen či řeku vyplenit. Nemyslela si, že by se to strážným duchům líbilo.
„Nebo by si to lidé mysleli,“ uvažovala a přidala k tomuto cizímu světu vrstvu drowí logiky. „Jaké lepši místo, kde se zbavit nepřítele nebo oběti, by našli? A když voda vynese tělo na břeh, jaké by bylo lepší vysvětlení, než že to udělala rusalka?“
Liriel duchy ucítila dřív, než je spatřila. Jejího ramene se dotkly chladné prsty o nic hmotnější než vítr.
Dívka se prudce otočila a zjistila, že hledí do prázdných bílých očí. Nebyla to žádná křehká panna. Duch byl bílý, ale vypadal mnohem hmotněji než nejasný dračí přízrak. Liriel okamžitě postřehla svaly pod promočenou koženou zbrojí a všimla si prázdné pochvy meče. Neobvykle nakloněná bezbarvá hlava prozrazovala zlomený vaz. Snad válečnice, padlá během některého z mnoha nájezdů na Rašemen.
Tohle všechno Liriel zaznamenala jediným pohledem. Vrhla se stranou a odvalila pryč. Duch po ní skočil a chytil ji za komik.
Drowka kopala volnou nohou a opakovaně na překvapivě hmotného ducha útočila. Mrtvá válečnice zamířila k jezírku a táhla ji za sebou.
Liriel se chytila kamene. Ten se uvolnil a ona jej pustila. Prsty jedné ruky vyrývaly brázdy v půdě, zatímco druhou mlátila a snažila se najít něco, co by zastavilo smrtící cestu. Potřebovala jen chviličku dost dlouhou, aby dokázala vyvolat kouzlo.
Náhle si vzpomněla, že nezná žádná čarodějnická kouzla, která ji ochrání před odhodlanou rusalkou. Učit se je vypadalo jako bláznovství, když jednoduché kněžské kouzlo účinkovalo stejně tak dobře.
A kněžská magie byla závislá na přízni bohyně.
Už když se tato myšlenka formovala, zachytila se Lirielina ruka něčeho štíhlého a silného. Sevřela to, zvedla hlavu a zahleděla se do složených černých očí. Se zaječením nohu obrovského pavouka pustila.
Popros, vyzval ji tichý hlas, o němž doufala, že jej už nikdy neuslyší. Llothina moc ji pronásledovala dokonce i na toto cizí místo, pokoušela ji a sužovala.
Rusalka ji neúprosně táhla k jezírku. Liriel se převrátila na záda ve snaze vymanit se ze sevření mrtvé válečnice. Když neuspěla, stále znovu a znovu kopala volnou nohou a narážela do pevného těla. Její úsilí nemělo žádný účinek.
Z jezírka se zvedla mlha a obklopila mrtvou válečnici. Před Lirielinýma zoufalýma očima na sebe vzala podobu obrovské dračí hlavy. Mlžná čelist se rozevřela a chňapla po duchovi. Rusalka kořist pustila a sáhla po prázdné pochvě. Po tváři jí přeběhl vylekaný výraz. Liriel měla zřetelný dojem, že to nebylo poprvé, co byla tato válečnice překvapena tím, že jí chybí zbraň. Rusalka, znovu zachycená v okamžiku smrti, nekladla drakovi odpor. Strážce jezírka ji pohltil a ona se v méně hmotné formě překvapivě rozplynula.
Drak se ponořil zpátky do vody a Liriel nechal na břehu. Na kratičký okamžik dívka pod bublající hladinou zahlédla zdobený nůž a pochopila, že jí tento impulzivní dar zachránil život.
Možná i víc než život. Obří pavouk, služebník Lloth, také zmizel.
Liriel vstala a oblékla se. Masku si přivázala zpět na opasek. Změnila podobu zase na lidskou Sylune, ale necítila se o moc lépe. Lloth ji našla a tvrdohlavou bohyni nebude tak snadné ošálit jako vesničany z Dernovie.
Sofie měla pravdu, pomyslela si zachmuřeně. Toto je skutečně pronásledovaná země, a pokud je jejím osudem doprovázet duchy domů, kde má, u Devíti proklatých pekel, začít?
Při zvuku zdráhajících se nohou, které se přibližovaly k ústí jeskyně, zvedl Gorlist prudce hlavu. Jeho žoldnéři konečně chytili něco cenného nebo alespoň zajímavého! U Maskovaného pána, na něco takového čekal dlouho!
Jeden ze žoldnéřů se vymanil z malé potyčky a veliteli zasalutoval. „Chytili jsme elfku.“
No to bylo něco. „Přiveďte ji dovnitř,“ nařídil Gorlist.
Tři vojáci vtáhli dovnitř vysokou povrchovou elfku. Dokonce i v poutech a s roubíkem a tělem zpola zakrytým pytlem bojovala tak, že to na něj udělalo dojem.
Gorlist přešel k ní a sevřel hrst jejích rozcuchaných černých vlasů. Trhl jí hlavou dozadu a všiml si výrazného světlého pruhu, který lemoval jednu stranu jejího obličeje. S návalem zlověstného uspokojení Gorlist elfku poznal. Byla to ta, s níž bojoval na palubě své ztracené lodi!
Volnou rukou uchopil stříbrný cop. „Tenhle malý tvaroměnecký trik je chytrý. Co by se z tohohle copu stalo, kdybych ti ho celý utrhl z hlavy?“
Elfka mu plivla na boty krvavé sliny. „Zkus to a uvidíš,“ pobídla ho.
„Někdy jindy,“ řekl drow chladně. „Teď mě víc zajímá, proč jsem se s tebou setkal v Přístavu Lebek, když jsem tam bojoval s Liriel Baenre, a teď jsem tě objevil znovu v Rašemenu poblíž vesnice, kde žije její lidský mazlíček.“