Ušklíbla se a chystala se na něj znovu plivnout. Gorlist ji tvrdě udeřil hřbetem ruky, až jí hlava odlétla na stranu.
„Přineste železa,“ poručil.
Elfka vyplivla rozeklaný úlomek zubu a vysmála se mu do obličeje. „Kolem a uvnitř tohohle bludiště jsem napočítala skoro stovku temných elfů, a já jsem sama. Nejsem pro tebe svázaná dost pevně?“ zaprskala a natáhla ruce spoutané na zápěstích.
Gorlist kývl na Chisse. Mladý drow vycenil zuby v nelítostném úsměvu a pustil se do práce. Nasadil povrchové elfce na zápěstí železné okovy. Obratně vyšplhal po kamenné stěně a provlékl připevněný řetěz nahoře zapuštěnými kruhy.
Gorlist pokynul komplicům.
Drowové tasili meče a přesekali provazy, poutající jejich zajatkyni. Když po nich skočila, trhl Chiss řetězy a tím jí doširoka roztáhl ruce a zastavil její útok.
Gorlist ji obešel a prohlížel si stopy, které drowí meče zanechaly na kůži a zbroji. Prsty ženiných nohou se stěží dotýkaly země a úhel paží prozrazoval, že je má vykloubené v ramenou, ale její zlatozelené oči zůstávaly neochvějné a nesmiřitelné.
„Odřízněte její zbroj a oblečení,“ řekl dvěma drowům. „A moc se s ní nemazlete.“
Vojáci se do práce pustili s očividným potěšením. Gorlist zvedl kus uříznutého provazu a udělal na něm uzly. Pak ho podal jednomu z drowů a druhému lahvičku se solí.
„Užijte si to,“ řekl a usadil se k podívané. Spokojeně se na elfku zašklebil. „Já si to určitě užiju.“
Mučení trvalo déle, než by Gorlist pokládal za možné. Po nějaké době se potěšení změnilo na nudu, ale ať s povrchovou elfkou dělali cokoli, mluvit ji to nepřimělo.
„Přiveďte Brindlora,“ řekl nakonec.
Jedna z drowů – mladá žena, která se narodila prvním Nisstyreho žoldnéřům – odešla pěvce smrti najít. Brzy se vrátili. Brindlor vrhl po povrchové elfce znechucený pohled, který neměl nic společného s jejím stavem a jen málo s její barvou kůže.
„Merdrith tady není. Vyznáš se v kouzlech víc než kdokoli z nás. Vytáhni jí z mysli všechna tajemství,“ nařídil Gorlist.
Pěvec smrti nakrčil nos. „Není divu, že nepromluvila. Nevěděl jsi, že železo z některých tvorů z povrchu odsává životní sílu, jako plátno odsává krev z rány? Možná je tahle elfka právě taková. Rozvažte ji.“
Chiss zdráhavě spustil řetězy a rozevřel okovy. Co se stalo pak, je všechny překvapilo.
Nekonalo se žádné kouzlení, žádná pomalá přeměna ani sebemenší varování. V jednu chvíli jim u nohou ležela zbitá elfka, a vzápětí si je zelenozlatýma očima prohlížel velký černý vlk. Zvíře ohrnulo pysky a zavrčelo, přikrčilo zadní nohy a skočilo.
Než stačil Chiss tasit zbraň, klesl pod jeho vahou k zemi. Do ramene se mu zaťaly vlčí zuby a mohutná hlava sebou divoce škubla. Pak se elfka ve vlčí podobě zvedla a uskakovala sem a tam, jak se vyhýbala mečům trýznitelů. Nadpřirozenou rychlostí vyrazila z jeskyně a byla pryč.
„Najděte ji,“ vyštěkl Gorlist, ale už v tu chvíli věděl, že to bude marná námaha. Vzteky nad tím zklamáním kopl do ležícího vojáka.
„Vytáhněte ho ven a hlídejte, dokud nevyjde měsíc,“ přikázal. „Možná, že když mezi nás přibude drowí vlkodlak, povzbudí to vás ostatní, abyste se chovali jako lovci!“
Udělali, jak jim Gorlist poručil. Pod noční oblohou tasili meče a čekali, někteří zaujatě a jiní s téměř zamaskovanými obavami, až přijde proměna a jejich dřívější druh vstane.
Hodiny plynuly, odměřované jen vytrvalým kapáním vody v některé z chodeb poblíž.
„Měsíc dávno vyšel,“ řekl nakonec Brindlor. „Pohřběte ho nebo spalte, nebo ho nechte shnít. Je to jedno.“
„Takže nebyla vlkodlak,“ dumal Gorlist. „Co byla zač, že se takhle proměnila? Druidka? Kouzelnice?“
„Ještě hůř,“ řekl pěvec smrti zachmuřeně. „Ta mrcha byla lythari.“
Když se Liriel konečně vrátila do svého malého domku, byla obloha hustě posetá hvězdami. Fjodor tam na ni čekal a měl plno práce s vmícháváním bylin do jídla.
„Ty vaříš,“ poznamenala. „Domovojovi se to nebude líbit.“ Ostře na ni pohlédl. „Ty jsi s ním mluvila?“
„Došli jsme k dohodě.“ Zavřela dveře, odvázala si masku od opasku a vydechla úlevou, když na sebe vzala vlastní podobu. Ještě víc ji potěšilo to, jak se Fjodor při pohledu na ni zatvářil.
„Písně a příběhy tvrdí, že Sedm sester je nejkrásnějších mezi ženami,“ řekl tiše. „To se všichni bardi zbláznili, nebo jsou prostě slepí?“
Vběhla mu do náruče. Dlouze se k sobě tiskli a pak jej odvedla k neustlané posteli. Posadili se vedle sebe a ona si položila hlavu na jeho mohutné rameno.
„Rašemen je zajímavé místo. Odhalil mě domovoj, prohlédla si mě skupina Čarodějnic a zaútočil na mě vodní duch v podobě draka a svalnatá rusalka. Jak ses měl ty?“
„Zhruba podobně.“
„Hmmm.“
Zvedla tvář k jeho a po dlouhou dobu nebylo slov třeba. Rendlík se spálil, domovoj vzdychal a válečníka ani Poutníka to v nejmenším nezajímalo.
Mnohem později ji Fjodor zavedl na dvůr a ukázal na hvězdy. „Vidíš ten malý shluk támhle, který vypadá jako rozcestí? Říkáme jim Strážci, podle duchů, kteří střeží čtyři významné předěly roku. Jasná hvězda támhle je Mokoš, pojmenovaná po duchu sklizně. Podobná souhvězdí označují každou zlomovou událost v roce. Brzy budeme slavit podzimní západ slunce, čas, kdy jsou den a noc v rovnováze a kolo roku se stáčí k zimě.“
Drowka si přitáhla plášť těsněji k tělu. „O té jsem slyšela. Bude ještě větší zima než teď?“
„Mnohem větší, ale dnes v noci fouká mrazivý vítr. Měli bychom jít dovnitř.“
Obrátila toužebný pohled k lesu. Fjodor si toho všiml a zavrtěl hlavou. „To není moudré. Tohle je pronásledovaná země a noci jsou plné duchů. V těchto dnech ještě víc než kdysi.“
„Sofie říkala, že bych se měla duchy země naučit znát,“ namítla Liriel. „Jak by to šlo líp?“
S povzdechem ustoupil. „Budeme snídat s Vastiš a jejími dětmi. Možná bychom jí mohli přinést několik zajíců.“
„Nebo uthraki,“ s úsměvem udělala narážku na nedávnou příhodu.
Fjodorovi zajiskřily oči. „Proč ne? Všechno, co Vastiš uvaří, chutná přibližně stejně.“
Rázným krokem se vydali po rozjezděné cestě, která se vinula mezi poli. Liriel vlevo od nich zaslechla slabé zašustění. Koutkem oka zahlédla přikrčeného, znetvořeného trpaslíka, jak utíká zralým obilím a drží s nimi krok. Z hlavy mu jako luční tráva trčely provázky zelených vlasů a pod mohutným zobákovitým nosem se mu ježil hustý zelený knír. Velké oči měl zapadlé a zastíněné huňatým zeleným obočím, ale dokonce i při letmém pohledu Liriel rozeznala, že jedno je světle zelené a druhé zářivě oranžové.
„Polevik“ řekl Fjodor znepokojeně.
„Nebezpečný?“
„Jenom když usneš na poli nebo jdeš do obilí za ním. Co mě zneklidňuje, je doba. Polevikové jsou obvykle vidět jen kolem poledne.“
„Možná si dal šálek Sofiina čaje a teď nemůže spát.“
Krátce se zasmál. Pak se mu na tvář vrátil neklidný výraz. „Víš, že mám částečně Zrak. Než jsem opustil Rašemen, vídal jsem věci, které tam neměly být. Duchy, přízraky, dokonce i hrdiny z příběhů, které otec mého otce slýchal od svého děda. Potloukají se kolem jako opilci, před nimiž rozhněvané manželky zavřely dům a oni si nejsou jistí, kde jsou nebo kam mají jít. Je tomu tak už od Času svárů. Magie Rašemenu spočívá v samotné zemi a v jejích duších. Není to jako kouzla kouzelníků, která když vyvoláš a zapomeneš, můžeš se je naučit znovu. Žádná Čarodějnice to neřekne nahlas, ale mám podezření, že se tato magie neuzdravila, jak měla.“