Zamyslela se nad jeho slovy a uvažovala, zda toto byla část matoucího osudu, který jí Sofie předpověděla.
Než mohla myšlenku vyslovit, mezi stromy se s ostrým, téměř kovovým zaskřípěním prohnal vítr. Větve hlasitě šramotily. Bzučící hmyz utichl a ze svého místa na větvi se zřítil malý pták. Liriel se zastavila a zvedla ho, udivená tím, jak lehký tvoreček je. Jak chladný.
Fjodor ji popadl za paži a vytáhl na nohy. „Rychle,“ naléhal. „Musíme se dostat do vesnice dřív, než píseň bheur znovu udeří.“
Naléhavost v jeho hlase Liriel přesvědčila, aby se okamžitě rozběhla a otázky si nechala na později.
Hnali se lesem zpátky ve svých stopách. Téměř už se dostali ven, když zahlédli stařenu. Stála na stezce před nimi a opírala se o dřevěnou hůl. Dlouhé rozcuchané vlasy měla bílé jako drow a vrásčitou kůži téměř modrou zimou. S bosýma nohama a oděná jen v hadrech vypadala, jako když se na nohou drží jen díky holi v sukovitých rukou.
Rašemenec smykem zastavil a strčil Liriel za sebe. „Kouzlo blesku,“ řekl stručně. „To nejsilnější, co znáš, a rychle!“
Zalovila v měšci a vytáhla smaragd – poslední drahokam z podílu na pokladu hlubinného draka. Jednou rukou ho hodila po babizně, zatímco druhou sevřela Poutníka a vyvolala kouzlo, které si uložila uvnitř.
Drahokam zmizel. Na jeho místě stála půlelfka, o polovinu vyšší než kouzelnice, jež ji vyvolala. Její výrazně tvarované tělo bylo průsvitné jako sklo a zelené jako vybrané smaragdy a v rukou držela klikatý blesk bílého ohně. Golem se napřáhl a mrštil bleskem jako válečník kopím.
Babizna zavřeštěla, jako by zařinčely elfi meče. Zvedla hůl a vyslala blesku vstříc spršku ledových krystalků. Její úder se roztáhl do smrtícího kužele, který vzplál jasnou září, když jím blesk procházel. Blesk narazil do stařeny a odhodil ji dozadu. Tvrdě narazila do kmenu borovice a zhroutila se na lesní zem.
Pak babizna s udivující hbitostí vyskočila na nohy a prchala zpět k horám.
Liriel vyrazila k holi.
„Nenamáhej se,“ řekl jí přítel. „Je kouzelná jen v rukou bheur. Dokonce i kdybys ji dokázala použít, některou magii je lepší nechat na pokoji.“
Rozpoznala v jeho hlase neradostný podtón. „Udělala jsem něco špatně?“
„Bylo to moudře zvolené kouzlo,“ řekl opatrně, „ale v Rašemenu nesmíš vyvolávat golemy. Rudí mágové z Thaye proti nám přivedli mnoho takových tvorů. Každý, kdo tě uvidí vyvolávat podobné kouzlo, se bude zajímat, kde ses ho naučila.“
Pokrčila rameny. „V Zelené síni byla kniha mulhorandských kouzel. Z pokladu hlubinného draka mi zbývala spousta kamenů a tohle vypadalo jako rozumná věc, co s nimi udělat.“
„Přesto taková kouzla můžou být v Rašemenu smrtící. Netolerujeme tu cizí kouzelníky. Moji lidé tě přijímají, protože Sylune byla přítelem Rašemenu a vycvičili ji v některých menších čarodějnických uměních a Sofie nad tebou drží ochrannou ruku. Kdyby tě viděli vyvolat takové kouzlo, ani jeden z nás by se nedožil rána.“
Liriel novinky přijala mlčky. „Takže žádná taková kouzla,“ zopakovala, jako by to, že slova pronese nahlas, jim mělo dát větší smysl.
„Jen kdyby sis tím měla zachránit život. Slib mi to.“
Liriel měla slova už už na jazyku, ale zjistila, že je nedokáže vyslovit. Zavrtěla hlavou, neboť nechtěla slibovat něco, o čem pochybovala, že dokáže splnit. K jejímu úžasu se Fjodor zatvářil, jako by jej to podivně potěšilo.
„Přichází den,“ řekl mírně. „Vastiš nás bude brzy čekat.“
Vzal ji za ruku a společně se vydali k domku, kde žila rodina jeho sestry. Z komína už stoupal kouř a na kamnech bublal hrnec se směsí zrní a něčeho jako sušené bobule.
Na Fjodora se vrhli dva malí chlapci a objali mu nohy. Větší dívka, už dost stará na to, aby brala ohledy na svou důstojnost, se držela opodál a pohrdavě si bratry prohlížela.
Vastiš zamávala dřevěnou vařečkou a jednoho z malých darebů zlehka plácla po zadku. „Opustily vás dobré způsoby, nebo jste jenom přišli o zrak? Copak nevidíte, že je mezi námi wychlaran?“
Děti zahanbeně ustoupily a vysekly nemotornou poklonu. „Tento dům je poctěn vaší přítomností,“ pronesla trojice.
Liriel se nejistě usmála. Takto velké drowí děti ještě nemluvily a zřídkakdy je vídal někdo jiný než několik lidí, kteří dohlíželi na jejich výchovu. Nikdy nemusela jednat s někým tak malým.
Představila se a na oplátku se dozvěděla jména dětí. Protože ji nic jiného nenapadlo, navrhla: „Možná jeden příběh před tím, než se najíme?“
Chlapci návrh přivítali s hlasitým nadšením a Vastiš vděčně přikývla. Fjodor se usadil a na každé koleno si posadil jednoho synovce.
„Před dávnými lety kráčel po zemi hrdina jménem Yvengi. Byly to těžké časy a v bitvách padlo mnoho statečných mužů. Yvengiho otec byl velký válečník, berserkr, kterému se žádný živý muž nevyrovnal, avšak jednoho dne musel čelit nepříteli, který neměl krev ani dech.“
„Démon Eltab!“ přerušil ho mladší chlapec vzrušeně.
„Žádný jiný,“ přikývl Fjodor. „Yvengi věděl, že jeho síla a meč budou proti démonově silné kůži bezmocné, a proto se modlil ke všem duchům země a oni mu dali kouzelný meč. Dokonce ani démon nemohl proti Hadryllisu obstát. Eltab uprchl do Thaye…“
„Aby tam kráčel mezi smrtelnými démony!“ skočilo mu dítě do řeči.
„Vy ten příběh znáte,“ poznamenal s úsměvem strýc. „Potom také víte, že pokaždé, když se kolo rodiny otočí – z otce na syna, z matky na dceru – se v Rašemenu objeví další mocný meč.“
„Jako ten tvůj,“ řekl chlapec hlasem plným úcty.
V místnosti se rozhostilo hluboké ticho. Podle sklíčených výrazů v ženských obličejích a zrudlých tvářích staršího chlapce si Liriel domyslela, že bylo právě porušeno nějaké důležité tabu.
Malý chlapec se díval z jednoho na druhého a tvářil se stejně zmateně, jako se Liriel cítila. „V tom meči je magie,“ trval na svém.
Fjodor pohlédl na sestru. V její tváři se objevila směs bolesti a pýchy. „Trisryr má dar,“ řekla prostě. „Už bylo rozhodnuto, že se přidá k vremjonným. Než příští zimu napadne sníh, odejde se k Prastarým učit.“
„To je velká pocta,“ řekl Fjodor tiše. Vastiš se usmála, ale neskrývala ironii.
Snídaně proběhla rychle a nezkazilo ji nic vážnějšího než rozlitý džbánek mléka. Poděkovali hostitelce a odešli za svými záležitostmi.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Liriel tiše, jakmile se dostali z doslechu. „Co ten chlapec řekl, že tvoje sestra tak zbledla?“
Fjodorova ramena se zvedla a klesla v těžkém povzdechu. „Když jsme se poprvé setkali, zmínila jsi můj tupý meč. Řekl jsem ti, že je takový, abych se jím nepořezal. Myslela sis, že jenom žertuju, ale řekl jsem pravdu. Válečník, který bojové šílenství nedokáže ovládat, dostane takový meč, a to z několika důvodů. Za prvé, aby se zmenšila možnost, že zraní bratry. Za druhé, aby se nepořezal a nezemřel tak vlastní rukou. Pro Rašemence neexistuje větší zneuctění. A nakonec, aby zemřel se ctí a jeho smrt nebyla zbytečná. Berserkrové jdou do bitvy jako první. Muž, který nese tupý meč, jde v čele.“