Fjodor znovu zvedl pochodeň do výšky. Tentokrát se světlo odrazilo od několika párů rudých očí a malých třpytivých nožů.
Fjodor vyhodil hůlku přímo vzhůru a rotující kousek dřeva vylétl vysoko ke stropu jeskyně. Narazil do něj a roztříštil se. Fjodor si zaclonil oči před následným oslepujícím zábleskem.
Místo toho se tunel naplnil slabým, tmavě rudým světlem, které zřetelně odhalilo posměšné tváře drowích válečníků – a samolibý výraz holohlavého člověka ne víc než deset kroků od místa, kde Fjodor stál. Ten odstrčil mladého Peťu z cesty a sám se postavil tak, aby zatarasil tunel.
„Dál neprojdete,“ řekl číhajícím drowům.
Od vysokého stropu se odrážel tichý výsměšný smích a drowí válečníci v houfu slézali po skalní stěně k němu.
Fjodor vrazil meč zpět do pochvy. Nebude ho potřebovat. Na okamžik zavřel oči a rychle se natáhl do místa hluboko v nitru a pátral po síle, která byla prastará a zároveň nově objevená.
Změna jej zasáhla jako splašený hřebec. Prohnala se jím moc a srazila ho na kamennou podlahu, ale když narazil do země, nebylo to vlastníma rukama. Na kámen dopadly obrovské tlapy pokryté černou srstí a drápy zazvonily jako dýky.
Moc neustále proudila a vyrazila z něj v zařvání, které otřáslo tunelem a zmrazilo útočící temné elfy na místě.
Nebo to tak vypadalo.
Vždycky to tak bylo, když jej zachvátilo berserkrovské šílenství. Čas kolem něj zpomalil a poskytl Fjodorovi prostor pozorovat a reagovat. Útočit.
Jedna tlapa se bleskově vymrštila a sekla nejbližšího elfa přes hrdlo. Fjodor chytil padající tělo do čelistí. Jediným trhnutím mohutné medvědí hlavy odhodil mrtvého elfa na meče dvou dalších útočících nepřátel. Oba se pod vahou svého druha svalili na zem. Berserkr útočil dál.
Fjodor cítil bodání hbitých mečů, ale jeho hustý kožich a silná kůže se ukázaly být ještě účinnějšími než kožená zbroj. Člověk po něm házel syčící ohnivé koule. Ty hvízdaly a plnily tunel páchnoucím kouřem, ale berserkr bolest necítil. Vždy ji cítil, až když bylo po všem.
Vydal ze sebe mocný bojový řev, prohnal se kolem posledních drowů v tunelu a vrhl se na holohlavého čaroděje.
Ostré zapraštění jako pleskání neupevněné plachty ve vichřici oznámilo příchod Fjodorova nejnovějšího nepřítele. Z hradu vysoko nad nimi seskočil strašlivý tvor, obrovská, ptáku podobná nestvůra s kožnatými netopýřími křídly a dlouhým špičatým zobákem plným zubů, ostrých jako jehla. Vrhl se dolů, zdánlivě ve snaze zastavit berserkrův útok.
V části mysli, která stále zůstávala lidská, Fjodor rozeznal dílo Rudého mága. Létající tvor roztáhl mohutná křídla a zamířil na Fjodora zobákem v podivné parodii na útočícího rytíře. Fjodor se vztyčil na zadních a zaútočil čelně proti zvířeti, máchal spáry a chňapal tesáky po nebezpečném zobáku. Jeho útok rozsekal silnou blánu křídel na cáry a čelistmi rozdrtil špičatý zobák. Berserkr vyplivl zbytky a hnal se dál.
Mág ještě neskončil. Hodil na podlahu hrst prachu a vstoupil do zvedajícího se mračna. Na okamžik jej zahalila hustá mlha. Z oblaku se vynořil na dvou silných chlupatých nohách. K berserkrovi se valil divoký šedý jeskynní medvěd a mocné horní končetiny měl roztažené a připravené tak, aby mohly nepřítele stisknout ve smrtícím sevření.
Oba soupeři se zapletli a spadli na zem, chňapali po sobě a převalovali se. V jeskyni za nimi se rozhořívaly a slábly záblesky světla a bludištěm chodeb se rozléhal hluk nelítostné bitvy. Fjodor se držel přeměněného mága, trhal ho tesáky i drápy a byl rozhodnutý zabránit mu, aby se přidal k drowům.
Nevěděl, kolik času uplynulo nebo jak dlouho bojoval. Po chvíli si všiml, že tunel ztmavnul a jeho protivník už nebojuje.
Nedýchá.
Válečník ho odstrčil a po čtyřech vběhl do jeskyně. Dvě pochodně stále slabě hořely. Někdo z bojovníků měl dost duchapřítomnosti a zaklínil je mezi roztroušené kameny.
V kalném světle pochodní spatřil děsivý obraz. Rašemenští válečníci zvítězili, ale za vysokou cenu. Tři muži leželi mrtví a většina ostatních byla zraněná.
Peťa si všiml medvěda a vyplašeně vyjekl. Starší válečníci okamžitě zareagovali a tasili meče.
Fyrra je zastavil zvednutím ruky. „Chesnitznia,“ řekl unaveně a vysvětlil tak Fjodorovu proměnu.
Přeživší bojovníci si jej měřili pohledy plnými obdivu a úcty. Toto Fjodor téměř nedokázal vydržet. Podoba, již na sebe vzal, se rozplynula a on se zhroutil ke stěně jeskyně.
Někdo mu kolem holých ramen přehodil plášť a strčil mu do ruky čutoru. Poslušně se napil a zjistil, že uvnitř je silný čaj vydatně oslazený medem. Ze sladké chuti se mu udělalo zle, ale vzpomněl si na staré příběhy o tvaroměncích, kteří jsou po přeměně vyhladovělí. Možná že mu hustá tekutina pomůže obnovit síly. Bylo by však příliš doufat, že by mohla uklidnit jeho mysl.
Zvedl se mu žaludek a trocha čaje se vrátila zpět. Fjodor si otřel ústa, a když pohlédl na ruku, spatřil na ní lepkavé rudé skvrny. Když si uvědomil, odkud pocházejí, odpotácel se opodál a udělalo se mu skutečně zle.
„Je to lepší?“ zeptal se Treviel, když se Fjodor konečně vrátil.
Fjodor přikývl, neschopen pohlédnout fyrrovi do očí, ale starší muž ho vzal za bradu a přinutil jej zvednout hlavu.
„Odvedl jsi dobrou práci,“ prohlásil pevně. „Dokud byl mág naživu, bleskové hůlky nemohly dělat svoji práci. Bez nich by zemřelo víc tvých bratrů.“
„Pokud něco, tak ten mág umřel příliš snadno,“ odplivl si jeden z mužů. „Byl to nejhorší druh zrádce – člověk, který se spojil s drowy proti vlastnímu druhu.“
Ostatní hněvivě mumlali na souhlas. Fjodor si všiml nenávisti v milovaných tvářích a pukalo mu srdce. Až příliš snadno si dokázal představit, jak se obracejí proti němu. Nebyl si jistý, že si to nezaslouží.
Rašemenci posbírali mrtvé a v tichosti se vydali bludištěm chodeb. Fjodor byl za ticho vděčný. Měl hodně o čem přemýšlet.
Vždy se snažil žít jako čestný a poctivý muž. Mnohokrát Liriel varoval před bohyní jejího dětství a nutil ji zamýšlet se nad tím, zda ze spojení se zlem může vzejít něco dobrého. Možná se měl víc držet vlastních rad.
Na první pohled byla tato myšlenka vůči Liriel nespravedlivá a Fjodor si to uvědomoval. Neměla v sobě o nic víc zla než sněžná kočka. Na druhou stranu neměla ani víc morálních zásad než jmenovaná divoká kočka. Jak může někdo bezpečně volit cestu, když nemá vodítka a zábrany? Výsledkem tohoto nedostatku byla pavučina lží, v níž nyní žili. Jakoukoli lež je těžké udržet, a ta Lirielina byla obzvlášť nebezpečná.
Fjodor litoval své naivity, když věřil, že by jeho lidé mohli Liriel přijmout, nebo ji dokonce vidět stejně jako on. Rašemenci drowy nenáviděli a on svým lidem nemohl tento hluboce zakořeněný předsudek vyčítat. Jejich minulost to potvrzovala – a jak musel přiznat, jeho vlastní zkušenosti také.
Miloval Liriel, hluboce a plně. A co bylo ještě důležitější, znal ji. Nebylo to jen tak, že Lloth spletla sítě kolem zbloudilé drowí princezny. Liriel bojovala se svou temnou podstatou a zdálo se, že si nikdy není zcela jistá hranicí mezi dobrem a zlem. Někdy jako by si ani neuvědomovala, že taková hranice existuje nebo že by měla existovat.