Tyto znepokojivé myšlenky jej doprovázely celým systémem klikatých tunelů a jeskyní. Když tichý oddil Rašemenců vycházel na světlo, Fjodor už došel k bolestnému, ale neodvratnému rozhodnutí.
Tím, že s sebou Liriel přivedl, prokázal svým lidem medvědí službu. Kdyby to neudělal, drowové by ji sem nepronásledovali. Tito muži by nebyli mrtví. V zájmu všech zúčastněných hned, jak se vrátí do vesnice, odvede Liriel daleko z Rašemenu. Dokonce i když to bude znamenat, že nesplní své povinnosti válečníka. Dokonce i když tím spáchá to, co budou jeho lidé zaručeně považovat za neodpustitelnou zradu.
Dokonce i když to bude znamenat, že navždy opustí domov.
17.
Kruhy
V domě Čarodějnic byl velký dvůr, lemovaný stromy, zahalenými popínavými rostlinami. Uvnitř chráněného kruhu se shromáždilo několik dernovijských Čarodějnic. Liriel bylo poprvé dovoleno sledovat vyvolávání kouzel.
V nyní již důvěrně známém přestrojení za vysokou stříbrovlasou Čarodějnici ze Stinného údolí pozorně sledovala, jak kruh černě oděných žen provádí tanec s rukama spojenýma a hlasy pozvednutými v monotónním prozpěvování. Vzor byl spletitý a kouzelný jazyk neznala. Nejvíc ji mátla schopnost takového množství žen sjednotit nejen sílu, ale i cíl.
Z každé maskované ženy stoupala moc jako pára – nebyla zrovna viditelná, ale přesto zcela zjevná. Předmětem soustředění Čarodějnic a příjemcem moci, již vyvolaly, byla vyřezávaná dřevěná hůl. Ta se jemně pohupovala ve vzduchu přesně uprostřed kruhu.
Jedna z nich jí bude vládnout. Zvláštní bylo, že jak se zdálo, nikdo si nedělal starosti s tím, kdo cenu nakonec získá.
Liriel si krátce představila, jak by toto rozhodnutí probíhalo v Arach-Tinilith, kněžské akademii v Menzoberranzanu. Než by takový poklad skončil v jednom páru tmavých rukou, zemřelo by několik žen.
Když bylo kouzlo dokončeno, hůl klouzavě doplachtila k jedné z maskovaných žen. Čarodějnice ji dlouhýma štíhlýma rukama uctivě uchopila. Když sňala masku, Liriel spolkla zaklení.
Aňa, mladá Čarodějnice, která ji vyzvala ve strážní věži na hranicích, přišla do Dernovie.
Přestrojená drowka tiše vyklouzla z nádvoří a vydala se zpět do svého domku. Dříve či později se bude muset Ani postavit, ale bude lepší, když při tom nebude mít za zády moc vesnických Čarodějnic.
Fjodor se ještě nevrátil. Přecházela po malé místnosti sem a tam a hořce litovala slibu, který ji poutal na toto místo. Předchozí probdělá noc ji však nakonec přemohla a ona se stočila do klubíčka pod kožešinovou přikrývkou a ponořila se do hlubokého spánku.
Náhle se probudila, polekaná tichým skřípěním provazů, jež držely matraci. K jejímu překvapení neseděl na okraji lůžka Fjodor, ale Trn.
Elfka jí naznačila, ať zůstane zticha. „Přicházím tě varovat,“ řekla tiše. „Do Rašemenu přišli žoldnéři z Dračího pokladu. Pátrají po tobě.“
„Já vím,“ odpověděla Liriel stejně. „Několik válečníků z vesnice se je vydalo hledat.“
„Na jednoho z nich by sis měla dát pozor. Má v sobě dost nenávisti, aby vystačila na sedm životů.“ Trn se dotkla levé tváře. „Tady má dračí tetování.“
„Gorlist,“ řekla dívka znechuceně.
„Neber ho na lehkou váhu,“ varovala ji elfka. „V tomto světě bylo více dosaženo umíněností než moudrostí.“
„Budu si to pamatovat. Díky za varování.“ Liriel spustila nohy z postele a protáhla se. Elfka se nepohnula.
„Co je?“ domáhala se drowka odpovědi.
Trn zaváhala. „Mluvila jsem se Sofií. Pověděla mi o té tapiserii, kterou u sebe máš. Chtěla bych se na ni podívat.“
Liriel udělala obličej. „Není to hezký pohled.“
„Nevadí.“
Drowka pokrčila rameny a vstala. Vytáhla tapiserii z truhly u nohou lůžka a opatrněji rozbalila.
Trn si strašlivý obraz dlouze prohlížela. „Co jsi s ní udělala?“
Obvinění v jejím hlase Liriel podráždilo. „Je to elfi magie. Ty bys nejspíš měla lepší představu, co s tím dělat, než já.“
Trn se nad tím na chvíli zamyslela. „Možná ano,“ řekla pomalu a vstala z lůžka. „Pojď.“
Liriel popuzeně zasyčela, ale k mnohem vyšší elfce se připojila. Společně s ní vyšla z pahorku…
… a na malou louku na úbočí hory.
Liriel se prudce zastavila a užasle rozhlédla kolem. Víc než třicet lidských let studovala techniky kouzelného přenosu u některých z nejchytřejších mozků v Menzoberranzanu, ale vytvořit bránu tak hladce a nenucené by nedokázala.
Rozhlédla se. Vzduch tady byl řidší a chladný. Večerní oblohou prolétala osamělá vrána a její naříkavé volání se rozléhalo údolím dole.
Zvedl se další chraptivý křik a zpráva se rozlétla mezi stromy. Že to byla zpráva, o tom Liriel ani na okamžik nepochybovala.
„Jsou to mrchožrouti,“ vysvětlila Trn. „Našli mrtvé nebo nemocné zvíře a svolávají ostatní k hostině.“
„To je od nich milé.“
„Tak se prostě chovají. Je to jedna z věcí, které dělají,“ dodala elfka významně. „Někdy je to prostě jen pták. Jindy mnohem víc. Rozumíš tomu?“
Liriel si vzpomněla na Qiluéina ptačího posla a přikývla. „Nosí zprávy.“
„Nejen zprávy,“ řekla Trn tiše. „Mí lidé věří, že vrány nosí duše mrtvých na onen svět.“
Drowka začínala chápat, kam tím míří. Pevněji stiskla tapiserii pod paží a vydala se s Trn směrem, kterým odlétli ptáci.
Dorazily na mýtinu a spatřily, že vrány nejsou samy. Kolem mršiny divočáka se shlukl kruh velkých šedých zvířat. Vlci. Liriel je poznala podle obrázků v jedné ze svých knih.
Trn natáhla ruku a drowku zarazila. „Vrány přivolaly smečku,“ řekla tiše. „Občas to dělávají.“
Liriel to nedávalo smysl. Už dělit se s vlastním druhem bylo dostatečně podivné, ale přivolat větší dravce?
Nicméně jak vlky sledovala, začínala rozumět vzorci, podle něhož se chovali. Nejprve se nažrali největší samec a jediná březí samice. Všichni ostatní královskému páru vzdali hold a postupně si z divočáka mohli urvat díl. Vrány se také najedly – přiskočily blíž, utrhly kousek masa a odhopkaly pryč. Žádní jiní ptáci se nažrat nemohli. Na jednu příliš nízkou větev se usadil zvědavý jestřáb. Jeden z menších vlků po něm skočil a pták s nespokojeným zavřeštěním vzlétl.
Liriel si všimla, že si ji Trn hloubavě prohlíží. „Zkusím to,“ řekla popudlivě, „ale do západu slunce nemůžu dělat nic.“
„Rozumím.“
Usadily se, čekaly a sledovaly vlky, jak se nažrali, pak vyspali a znovu se nažrali. Kromě kostí téměř nic nezůstalo a vlčata si mnoho z nich odnesla jako hračky nebo trofeje. Vrány – žádní noční ptáci – odlétly odpočívat do svých úkrytů.
Liriel roztáhla tapiserii na zem. Naklonila hlavu, zahleděla se k vycházejícímu měsíci a pátrala po písni ze vzdálených míst.
Nejprve zaslechla slabou píseň Ysoldiných drowů, zpěv na uvítanou přicházejícím hvězdám. Dál od ní byla Qilué, a ještě dál další drowové, jejichž jména neznala. Dokonce i v hlubinách kouzelného transu Liriel ohromilo, kolik drowů kráčí pod hvězdami. Nebylo jich mnoho, rozhodně ne tolik, aby naplnili jakékoli velké město v Temných říších, ale bylo udivující, že jich přežila byť jen hrstka.
Liriel přitiskla dlaň na tapiserii a naslouchala. I tam se ozývala hudba, strašlivá kakofonie zvuků, přerušovaná výkřiky zmučených elfů. Za tím se jako zářivý okraj bouřkového mraku ukrýval další zvuk a další prostor. Jeho krása naplnila mladou drowku bázní a beznadějnou touhou.