Po tvářích jí volně stékaly slzy. Liriel si nebyla jistá, zda pláče pro hrůzy, jež zažívají elfové, nebo pro nádheru, kterou ona sama nikdy nepozná.
Stále v transu začala zpívat. Aniž uvažovala nad tím, co dělá, vytáhla z okraje tapiserie tmavé vlákno. Otevřela Poutníka a provlékla přízi očkem na rukojeti drobného dlátka. Použila jej jako člunek a začala tkát. Její prsty, ač v tomto umění neskolené, se neomylně pohybovaly v neznámém tanci.
Mlhavě si uvědomovala kruh vran, který se kolem ní shromažďoval. Na tapiserii se začal formovat podobný vzor, vytvářející kolem zmučených duší kruh moci. Vrány jedna po druhé vzlétly. Jejich protějšky na tapiserii udělaly totéž a Liriel si představila, jak obrazy elfů začínají z tapiserie pomalu mizet.
Liriel se pomalu probrala ze snu, ale její mysl a srdce zůstávaly naplněné jeho stříbřitým světlem. Obrátila se k elfce a při pohledu na bázeň v Trnině přísné tváři překvapeně zamrkala.
Trn ukázala na tapiserii. Nezůstalo z ní nic než jemně tkaná látka mdlé světlé barvy nebíleného lnu.
„Jsou pryč,“ užasla Liriel.
„Jsou volní,“ řekla elfka tiše.
Mýtinu naplnil zvuk rychlých, kradmo se pohybujících nohou. Liriel prudce zvedla hlavu. Za kruhem světla se utvořil další, temnější kruh, který vřel pohybem. Nespočet pavouků, miláčků Lloth, ucítil dotek kouzla Eilistraee a přišel prosadit přednostní nárok jiného božstva.
Liriel necítila strach. Měla tak obrovskou radost, že v jejím srdci nebylo žádné místo, které by poskytlo Llothinu volání oporu.
Zdálo se, že tomu Trn rozumí. Tvář měla laskavější, než jakou kdy předtím Liriel viděla, a její stříbrný cop na rameni zářil odraženým měsíčním světlem.
A v přítmí poblíž, za ohavným kruhem pavouků, vše sledovala mladá Čarodějnice s novou holí a žasla.
Zprávy o návratu Sylune nezůstaly za hradbami Dernovie ukryty dlouho. Po celém Faerúnu žijí ti, jejichž úkolem je vědět o takových divech a znameních, šeptandách a lžích. A v jejich čele stojí podivínky známé jako Sedm sester.
Šest žen se stříbrnými vlasy se shromáždilo v malé chatě těsně za vesnicí Stinné údolí. Jejich hostitelka, vysoká robustní žena s dlouhými prsty jako stvořenými, aby tančily na strunách harfy, odzátkovala láhev nového vína a nalila jim.
„Říkám vám, že tady není,“ trvala Bouře Střibroruká na svém. „Ani ve svém domě, ani v mém. Nikde v celém Stinném údolí.“
Ostatní ženy si vyměnily ustarané pohledy. „Ona“ byla samozřejmě jejich sestra Sylune, která před lety zemřela v boji s draky a stoupenci jejich kultu. Sylune ve starém domě zůstávala v podobě přízračné harfenice – inteligentního ducha, který si – na rozdíl od většiny ostatních – pamatoval téměř celý svůj život, a dokonce se mu z velké části podařilo na něj nahlížet ze správné perspektivy. Možnost, že Sylune už mezi nimi není, je naplňovala pocitem ztráty i nadějí.
„Možná jsou pověsti pravdivé,“ ozvala se sestra, která z nich vypadala nejstarší. Měla mírnou a ustaranou tvář, ale stříbrné roucho by se hodilo i pro královnu.
Kolem rozcuchané krásky v rozevláté róbě zapraskala netrpělivá energie. „Měj rozum, Alustriel. Tahle takzvaná čarodějnice je nebezpečná podvodnice. Jiní zaslechnou zvěsti a přijdou to prozkoumat. Rašemen leží velice blízko hranic Algorandu.“
„Nikdo nepochybuje o tvých schopnostech chránit země, kterým vládneš,“ řekla Qilué Veladorn tiše.
Když drowka promluvila, ostatní ženy s výjimkou Learel Stříbroruké viditelně ochladly. Qilué byla jejich sestra, ale způsobem téměř tak neskutečným, že tomu stěží šlo věřit. Pro většinu z nich byla cizí a neuplynulo mnoho let od chvíle, kdy Laerel vyčmuchala jejich spřízněnost.
„Musím souhlasit s královnou Algorandu,“ pokračovala drowí sestra a obrátila se k zachmuřené ženě s formální úctou. „Po pravdě řečeno, přiznávám, že se za toto nedorozumění cítím poněkud odpovědná.“
Pověděla jim o Liriel a Fjodorovi a jejich odhodlání vrátit Poutníkův amulet rašemenským Čarodějnicím.
„Obávám se, že jsem se možná zmínila, že má sestra Sylune mezi Čarodějnicemi studovala. Co jiného by si z toho Liriel vyvodila než to, že je Sylune drowka? A jak lépe drowka získá v Rašemenu pozici než tím, že zaujme místo Sylune?“
Ostatní ženy zaúpěly a přikývly. Holubice Stříbroruká, svalnatá válečnice oblečená v tmavě zelených kožených kalhotách, promluvila. „Samozřejmě ji odhalí. Důležité je, abychom tu drowí šarádu ukončily dřív, než do Rašemenu dorazí Sylunini nepřátelé. Co chci vědět já, je, jestli drowka nepřátele shromáždí a využije je k nějakému vlastnímu temnému cíli?“
„Nemám žádný důvod domnívat se, že to udělá,“ prohlásila Qilué pevně. „Nicméně ačkoli mám Liriel ráda a věřím, že má ohromný potenciál, obávám se, že z této situace nemůže vzejít nic dobrého. Pošlu svou dceru Ysolde, kněžku Eilistraee, aby Liriel dostala z Rašemenu dřív, než se nám věci úplně vymknou z rukou.“
Ostatní ženy souhlasně zahučely. „Zapomínáme na jednu důležitou věc,“ připomněla jim Bouře. „Pokud Sylune není v Rašemenu, kde tedy je?“
18.
Čarodějnice ze Stinného údolí
Sharlarra vjela do vesnice Demovie po boku tiché, vážně se tvářící Čarodějnice. Ta se objevila, když elfka dorazila do města Imilmaru a přála si mluvit s Čarodějnicí ze Stinného údolí.
Elfka byla stále ještě překvapená vlastní žádostí. Přijela sem najít Liriel, a ne pronásledovat bájného ducha. Zvláštní bylo, že Rašemenci se její prosbě nedivili. Poté co se zeptala, nejprve následoval příval starých příběhů – o ty v Rašemenu zjevně neměli nouzi – ale nakonec se někdo spojil s jednou z wychlaran. Ty se jí pak také vyptávaly a výsledkem byl Sharlařin současný doprovod. Zdálo se, že mladou Čarodějnici Sharlařin přízračný kůň vůbec nevzrušuje. Chtěla vědět, jak k tomu došlo. Když jí elfka vylíčila, co se stalo na hřbitově v Hlubině, žena přikývla, jako by to dokonale dávalo smysl.
Více než hodinu jely mlčky, než se Sharlarra znovu pokusila zapříst rozhovor. „Řekni mi, Aňo, žije v téhle Dernovii hodně elfů?“
Čarodějnice po ní vrhla nevěřící pohled. „Jen málo cizincům je dovoleno cestovat tak hluboko do Rašemenu. Tobě to dovolili jen proto, že othlor Sofie říká, že smíš přijít.“
„Doufám, že budu mít příležitost jí poděkovat.“
„To je nepravděpodobné. Požádala jsi, že se chceš setkat s Čarodějnicí ze Stinného údolí. Setkáš se s ní a odejdeš.“
Milí lidé, pomyslela si Sharlarra. „Slyšela jsem řeči o tom, že tady v okolí zahlédli drowy. Říkali to v hospodě,“ dodala, když si všimla Anina zamračeného pohledu. „Vidělas tady nějaké drowy?“
„Možná.“
Po chladné odpovědi došla Sharlaře trpělivost. Dále už nepromluvily, dokud se před nimi nevynořila vesnice.
„Támhle je domek pro cizince,“ řekla Čarodějnice a ukázala na malý pahorek. „Žena, která si říká Liriel, je uvnitř.“
Sharlarra se na ni zvědavě podívala. „Jak to víš?“
„Na střeše je trojnožka z klacků. Domovojové – domácí duchové – mají takové věci rádi. Dávají je na střechu jen tehdy, když uvnitř někdo je, a při odchodu obyvatel je sundávají. Když se na odcházející lidi zlobí, klacky na ně házejí.“ V Anině hlase zazněl slabý varovný náznak.