„Takže návštěvy většinou odcházejí ve spěchu,“ řekla elfka.
„To by bylo moudré.“
Sharlarra seskočila z koně a zaklepala na dveře. Otevřela jí vysoká žena se stříbrnými vlasy. Užasle vytřeštila oči, když elfku poznala. Také Sharlarra zažila okamžik překvapení. Toto byla v živé podobě přízračná žena, kterou viděla se Selenitem.
Což znamenalo, že duch, jehož spatřila, byla skutečně Sylune, Čarodějnice ze Stinného údolí.
„Bohové,“ zasténala Sharlarra.
Ženu elfku popadla a vtáhla ji dovnitř. Zabouchla dveře a odepnula si z opasku černou masku. Než se Sharlarra stačila nadechnout, „žena“ se proměnila v malou štíhlou drowku.
„Co tady děláš?“ dožadovala se Liriel.
„Abych byla zcela upřímná, přijela jsem hledat potíže.“ Elfka se zazubila. „Vypadá to, že jsem je našla. Vydávat se za Sylune! Máš v sobě pěknou dávku drzosti. Vyprávěj mi o všem, co se stalo, poté co jsi opustila loď.“
Liriel vytáhla láhev vína. Společně popíjely a vyprávěly si o svých dobrodružstvích. Když se dozvěděla o Xzorshově smrti, pocítila Liriel bodnutí bolesti. Byl to první elf, se kterým se kdy setkala, první, jenž ji naučil, že se všech povrchových elfu není třeba bát a že by se s některými z nich bylo snad možné i spřátelit. Podle Lirielina názoru byla tato zvláštní žena další takovou výjimečnou osobou.
Hovořily až do soumraku. Nakonec se Sharlarra zvedla. „Už půjdu. Ta tvrdohlavá Čarodějnice, která mě sem přivedla, mi dala velice jasně najevo, že jakmile si promluvíme, musím odejít.“
Drowka ucítila bodnutí lítosti. „Ráda bych s tebou zase někdy mluvila.“
Sharlarra na ni mrkla. „To nejspíš nebude problém. Řekla jsem, že opustím vesnici, ne zemi. Se Selenitem se na pár dní utáboříme v lese. Znovu se uvidíme, o tom nepochybuj!“
„Selenit?“
„Můj kůň. Pojď se podívat.“
Liriel vyšla za ní na dvůr a překvapeně zůstala zírat na koňského ducha. Elfka propukla v bouřlivý smích. Vyhoupla se do sedla a pobídla podivného oře po stezce do lesa.
Drowka zalétla pohledem vzhůru k měsíci a přemýšlela, jestli by dokázala v měsíční magii Eilistraee nalézt Sharlařinu píseň. Krátce si vzpomněla na číhající pavouky, ale přetrvávající ozvěna radosti vysvobozených elfu zahnala pochmurné úvahy stranou. Liriel si zvolila: nyní už to musí být jasné dokonce i neodbytné Lloth. Vrátila se tedy do domku, posadila se ke stolu a dveře nechala otevřené, aby měsíční světlo mohlo dovnitř.
Zavřela oči a pátrala po písni. Po nějaké době elfku našla – píseň se však k veselé hezké ženě příliš nehodila. Dmoucí se zvuk, podobný temným vodám, bojoval s neustálou hrdinnou snahou duše rozhodnuté zůstat na hladině. Slyšela i sbor elfich hlasů, slabou ozvěnu, která jako by se vracela ke vzdálenému zdroji. Různorodé motivy spojovalo rytmické klapání koňských kopyt.
Liriel dál pátrala po Eilistraeeiných věrných. Cítila hudbu, jedinečnou pro jednotlivá daleká místa. V nich se ukrývaly malé skupinky drowů, jejichž moc bzučela v měsíčním světle, jež je spojovalo. Liriel vytušila, že mnozí z nich tancují, neboť jsou tak plni radosti, že nedokáží stát.
Vstala a začala na neslyšitelnou hudbu tančit, v dokonalém souladu s rozptýlenými kněžkami. Dokonce i svíčka, již při setmění zapálila, jako by se pohybovala a kolébala v rytmu hudby.
Svíčka.
Liriel se prudce zastavila a zahleděla se na svíčku. Ta se rozpustila do velké, beztvaré podivné hroudy, která vypadala jako neforemný sloup. Pak se otevřely oči, zahleděly se na ni a rozhořely se zlovolným soustředěním.
Nebylo sporu o tom, kdo to je. „Yochlol,“ vydechla Liriel a zírala drobnému tvorovi do očí.
Služebník se začal zvětšovat a mladá drowka přešla k činům. Přiskočila a udeřila do svíčky pěstí. Napůl rozteklý vosk se rozstříkl. Liriel znovu udeřila a smetla zbylou louži vosku a svícen na podlahu.
Dívka se zhroutila na židli a ukryla tvář v dlaních, nedbajíc o spáleniny a bolestivě vypadající puchýře, které se už začínaly tvořit.
„Zříkám se tě,“ zašeptala a při tom se kolébala. „Už nejsem tvým dítětem, už nikdy nebudu tvou kněžkou.“
Ze dvora za otevřenými dveřmi ji přivřenýma očima pozorovala přízračná harfenice. Náhle zvedla průzračnou ruku k místu, kde na jejím kdysi bijícím srdci visíval starodávný amulet. Ten nyní nosila drowka. A co víc – probudila ho!
Čarodějnice ze Stinného údolí pomalu přikývla, jak se mnoho malých záhad sloučilo v jednu. Ona, jež bojovala se zlem v jeho mnoha podobách, ona, která by ze své podstaty neměla znát strach, pocítila okamžik čisté smrtelné hrůzy.
Shakti Hunzrin si vytrvale razila cestu na východ za neúnavným zástupem zombií a za vizí, propůjčenou jí rubínem zasazeným v čele pěvce smrti.
Ten muž ji mátl. Nic nenamítal proti bolesti, kterou mu kontakt působil, neodpovídal na její otázky. Prostě jí jen umožňoval vidět to samé, co viděl i on. Pro Shakti to bylo jako zjevení.
Pěvcovy bystré oči zachytávaly podrobnosti, jichž by si sama nikdy nevšimla, a jeho pronikavý smysl pro ironii byl provokativní kostrou velkého příběhu pomsty, který měl Gorlist v úmyslu utkat. Celé dny Shakti mátl obraz, který jí Brindlor ukazoval, ale začínala chápat, jaký je jeho záměr. Bude vyprávět příběh, ale jeho nynější pán nebude jeho hrdinou.
Shakti trávila mnoho hodin dlouhé cesty přemýšlením o tom, jak toho využít.
Společně s nemrtvými konečně došli na místo setkání, k řadě jeskyní v hlubinách horského pásma, jež lidé nazývali Běžící skály.
Pěvec smrti ji přišel uvítat a natáhl ruku, aby jí pomohl sestoupit z ještěra. Za normálních okolností by něco takového pohrdavě odmítla, ale po dlouhé jízdě byla ztuhlá a rozbolavělá.
„Kde je Gorlist?“ dožadovala se odpovědi.
Brindlor kývl hlavou k jedné z vedlejších jeskyní. Válečník tam stál a přimhouřenýma očima si prohlížel uspořádané řady ženských zombií.
Shakti na oplátku prozkoumala jeho síly. Za Gorlistem stálo možná čtyřicet drowů. „To je všechno?“ zeptala se.
„Zažili jsme poněkud nešťastné setkání s berserkry,“ řekl Brindlor.
Válečník vykročil vpřed. „Trvalo vám, než jste se sem dostali,“ zavrčel. „Dneska v noci na lidi zaútočíme.“
„Kolik jich je? Jakou mají obranu? Co za kouzla používají?“
Gorlist se pohrdavě zasmál. „Jsou to lidé. Co by tak mohli mít za kouzla?“
„Lidští kouzelníci dokáží být překvapivě vynalézaví,“ odvětila kněžka chladně.
„Toho jsem si zatím moc nevšiml. Měli jsme s sebou jednoho z proslulých Rudých mágů. Zabil ho medvěd.“
Shakti pohlédla na vojáky, kteří stáli za sveřepým válečníkem. Někteří byli ranění. Obvazy byly nové a krev na nich stále čerstvá. „S kolika lidmi jste bojovali a kde jsou teď?“ zeptala se rázně. „Když jejich útočný oddíl napadneme hned, silně zmenšíme jejich počet a při závěrečném útoku získáme výhodu.“
„Dobrá strategie,“ podotkl Brindlor. Gorlist se na něj varovně zamračil a pěvec nad tím pokrčil rameny.
„Pojďte,“ řekla Shakti a vydala se ke své mlčící armádě. Vzala jich s sebou jen dvacet – spíše aby jí poskytli ochranu před případnou zradou ze strany drowů, než že by je chtěla využít proti lidem.
Prošli řadou tunelů a vynořili se na úzkém ochozu nad vysokou chodbou. Kolem kráčela skupina lidí a nesla s sebou mrtvé a raněné.
Na jednom z nich bylo cosi povědomého: černé vlasy, široká ramena, způsob, jakým se pohyboval. Shaktina tvář se pomalu rozzářila krutým úsměvem, když poznala Lirielina lidského mazlíčka.