Začala odříkávat modlitbu k Lloth. Bohyně odpověděla a z úkrytů se vynořily tisíce pavouků a hnaly se k válečníkům. Další se na hedvábných vláknech spouštěli ze stěn. Na několik vteřin vzduch zčernal skákajícími tvory a zhoustl polekanými kletbami Rašemenců a marným řinčením jejich zbraní o skálu. Pavučina byla za všech okolností silná a díky požehnání bohyně byla nezničitelná ocelí i většinou kouzel.
Když byli lidé pevně polapení v síti, Shakti sešla po úzkém ochozu dolů. Obešla síť a pozorovala zápasící lidi uvnitř. Stáhla si z malíčku malý stříbrný kroužek a nasadila si ho na ucho. Kouzelný dar od illithidí ženy Vestress jí umožňoval hrubému lidskému jazyku rozumět a mluvit jím.
„Nejste mi k ničemu,“ oznámila jim. „Za malý poplatek vás pustím a nic vám neudělám.“
„Zaplatit výkupné drowovi?“ zavrčel statný muž s šedým plnovousem. „Ani jediný měďák, jen přes moji mrtvolu!“
„Mluvila jsem snad o penězích? Jak neomalené.“ Shakti se chladně usmála. „Vyměním mnoho životů zajeden. Přiveďte mi tu drowí děvku jménem Liriel, a já vás nechám jít.“
„Liriel?“
Vysoký hubený mladík jméno nevěřícně zopakoval. Zkroutil se v síti, jak to jen šlo, a obrátil se k válečníkovi po svém boku. „Fjodore, není Liriel tvoje wychlaran! Co myslí tím, že jí říká drow?“
„Ale ona je drow,“ řekla kněžka s krutým potěšením. A aby tu zvrhlost dokonala, dodala: „Kdo jiný by měl zprávu doručit než Fjodor, který drowku tak moc dobře zná?“
Chlapec upřel na Fjodora zdrcený pohled. „Něco takového bys neudělal, přivést do Rašemenu drowa. Řekni mi, že lže. Řekni mi, že bys nás nikdy takhle nezradil!“
Válečník mu dlouze hleděl do žadonících očí. Pak se obrátil k Shakti. „Pošli chlapce se mnou,“ řekl bezútěšným hlasem, „a já půjdu.“
Fjodor s Peťou mlčeli, dokud nevyšli z Bludiště. Nakonec starší muž promluvil. „Vrať se do vesnice a varuj ostatní. Drowové nejspíš zaútočí.“
„Slyšel jsem, že umí být zrádní,“ řekl chlapec ledově. „Zjevně jsem neslyšel všechno.“
Válečník ho vzal za paži. „Peťo, jsou tady věci, kterým nerozumíš. Samotná Sofie předvídala Lirielin příchod. Netěší mě, že se Liriel rozhodla vystupovat pod jménem a tváří, která není její, ale byla to její volba, ne moje. Udělala to podle svého nejlepšího svědomí.“
„Toho drowové moc nemají.“
„Sledoval jsem Lirielinu cestu ke světlu,“ řekl Fjodor. „Není taková, jak si myslíš.“
Hněv se z mladíkovy tváře vytratil a zůstaly jen bolest a znepokojení. „Doufám, že máš pravdu, bratranče.“
Fjodor si pospíšil k pahorku, který obýval společně s Liriel. Břímě celé záležitosti jej tížilo na srdci.
Bylo to po všech stránkách špatné rozhodnutí. Tím, že Peťu poslal se zprávou do vesnice a přikázal mu přivést bojovníky, kteří se postaví drowům, téměř jistě svým lidem prozradil, kdo a co je Liriel zač. Kdyby to neudělal, skupina jeho krajanů by zemřela rukama Lirieliných nepřátel.
Našel Liriel, jak sedí u stolu a sloupává si z rukou a paží něco, co vypadalo jako rozteklý vosk. Prohlédla si jej od hlavy k patě. Teprve v tu chvíli si Fjodor uvědomil, že je kromě bot a vypůjčeného pláště úplně nahý. Pochopila, co obraz znamená. Došlo k boji, dostatečně zuřivému na to, aby vyžadoval přeměnu v berserkra.
„Gorlist?“ zeptala se.
Fjodor přikývl. „Jsou tam i další. Nemrtví drowové, všechno válečnice, a kněžka s rudýma očima a bičem z nemrtvých hadů.“
„Pěkný detail,“ zamumlala Liriel. „Jestli je to ta, co si myslím, nejsi tady, protože se ti podařilo uniknout.“
Rychle a stručněji vylíčil, co se stalo. „Okamžitě musíš uprchnout z Rašemenu.“
Drowka to odbyla roztržitým mávnutím ruky.
„Prostě Shakti dám, co chce.“
„Malá vráno, netušíme, jakým silám velí!“
„Kdo řekl ‚my‘? Už jsem Shakti čelila a porazila ji. Můžu to udělat znovu.“ Sklopila pohled k rukám a smetla z nich kousek vosku.
„Jsi domýšlivá.“
Prudce se mu podívala do tváře. „Mám k tomu důvod. Nejen že jsem v Menzoberranzanu přežila, ale dařilo se mi tam. Viděla jsem to nejhorší, co může život nabídnout, a víc než jen vyrovnám se všemu, co může mít Shakti v rukávu.“
Podrážděně vydechl. „Říkáš to, protože tomu věříš, nebo protože si myslíš, že jsem tak hloupý, abych tomu uvěřil já?“
Přimhouřila oči. „To není zrovna lichotivé.“
„Víš, co tím myslím! Pokud jsi rozhodnutá jít, jdu s tebou.“
Přešel k truhle a vylovil nějaké šaty. Rychle se oblékl a společně vyšli do noci.
Za dveřmi na ně čekala Aňa a v obviňujícím gestu na ně namířila hůl. Za ní stál kruh Čarodějnic. Aňa udělala krok vpřed a hbitými prsty strhla Liriel z opasku masku. Dívčina skutečná podoba se přivalila jako temný příliv.
„Tady je ta vaše ‚Čarodějnice ze Stinného údolí‘. Teď víte, co je opravdu zač,“ prohlásila Aňa s chladnou zuřivostí. „A taky víte, kdo je on! Požaduji rozsudek smrti, který zasluhují všichni zrádci Rašemenu!“
19
Včerejší sliby
Mýlíš se, ozval se melodický, podivně dutý hlas. „Tady je Čarodějnice ze Stinného údolí.“
Vedle Liriel se objevila slabá záře, která se rozrostla do mlžného oblaku a pak na sebe vzala známou podobu vysoké stříbrovlasé ženy, jejíž tvář Liriel od bitvy o strážní věž nosila.
Duch ženy se obrátil na Čarodějnici, která Liriel obvinila. „Aňo, dcero Fraeni, tvá matka byla moje přítelkyně a jejím jménem se dovolávám přísahy. Všechny sliby, vyslovené ve sdílených kruzích, musí být splněny, všechna tajemství zachována. Drowku, která si nárokovala mé jméno, mezi nás přijala Čarodějnice, jež mě znala ze všech nejlépe. Nemyslíš, že k tomu Sofie měla dobrý důvod?“
Mladá Čarodějnice pevně sevřela rty a upřela na starou ženu rozzlobený pohled. Othlor přikývla na souhlas.
„Musím udělat, co přikazuješ,“ řekla Aňa s nechutí. „Ale v Rašemenu máme přísloví: co dobrého může vzejít ze spojenectví se zlem?“
„Skvělé přísloví a ještě lepší otázka,“ odvětila Sylune. Položila přízračnou ruku Liriel na paži. „Mám mnoho otázek, které se tě týkají. Zůstanu s tebou, dokud nenaleznu odpovědi. Pokud othlor Sofie dovolí, samozřejmě.“
„Tady jsi vždy vítána,“ řekla stará žena tiše. „Byla jsi pryč příliš dlouho, sestro. Musí ti připadat, že jsem se velmi změnila.“
Přízračná harfenice se rozesmála melodickým smíchem. „Mrtví nestárnou, drahá Sofie, ale přesto se domnívám, že bys se mnou neměnila.“
„To je pravda, dnes ještě víc než kdysi. Být v Rašemenu duchem není v současnosti snadné,“ varovala ji Sofie.
„Přesto nebudu litovat ničeho, co z toho vzejde. Ráda znovu zažiji bitvu,“ řekla Sylune toužebně. Obrátila se k Liriel. „Souhlasíš, drowko?“
Liriel nevlídně pokrčila rameny. „Moc mě netěší, že budu mít v patách ducha, ale snášet ho je asi lepší než se jedním stát.“
Fjodor se podíval na Sofii. „Čarodějnice ze Stinného údolí mluvila o bitvě. Doručil Peťa zprávu?“
„A přišel s ní,“ řekl chlapec. Vyšel zpoza pahorku. Vzdorně se na staršího muže zamračil, jako by ho vyzýval, ať si zkusí jeho čin odsoudit.
„Jsem na tebe pyšný, bratranče,“ řekl Fjodor nakonec. „Rašemenský válečník má v prvé řadě povinnost ke své zemi a věrnost k wychlaran.“