Drow jí řízně zasalutoval a Liriel mávla na Peťu, ať jde k tunelu. Jakmile se dostali z doslechu, popadla chlapce za lem vesty a zastavila ho. „Vede odtud jiná cesta ven? Cesta, která neprochází jeskyní?“
Peťa jí plivl pod nohy. „Abys mohla utéct a opustit moje druhy?“
Fjodor chlapce udeřil hřbetem ruky do tváře. „Přemýšlej, než něco řekneš, ty hlupáku!“ řekl tiše hlasem rozzlobenějším, než kdy od něj Liriel slyšela. „Odvedeš ostatní na povrch a Liriel a já vlákáme drowí válečníky a jejich zombie do boje s těmihle novými vojáky. To nám poskytne trochu času a zmenší jejich počet.“
„Přesně tak,“ přikývla.
Mladík nevypadal přesvědčeně. „A kdyby jiná cesta nebyla?“
„Pak bychom se museli ven probojovat,“ řekla mu drowka. „Dá se to udělat, ale raději bych muže ušetřila pro nadcházející bitvu. Jestli byť jediný drow zůstane na nohou, bude bitva. To jsi zařídil. A teď běž!“
Chlapec se nejistě podíval na bratrance. „Fjodore?“
„Udělej, co říká, a hoď sebou!“
Peťa se rozběhl pryč. Liriel mu byla v patách. Zatímco se hnala za ním, mysl jí vřela, jak plánovala strategii a procházela kouzla.
„Tihle noví drowové by se v boji mohli připojit k ostatním,“ ozval se Fjodor.
Ohlédla se na něj. „Je to možné, ale patří k rodu Baenre a jsou zvyklí přijímat od jeho kněžek rozkazy.“
„Dokonce i když v bitvě zvítězíme, každý drow, který přežije, se o obraně Rašemenu a jeho kouzlech hodně dozví.“
Peťa se prudce zastavil a obrátil se k nim. „Teď už chápu, cos myslela,“ zašeptal vyděšeně. „Neměl jsem o rašemenské magii mluvit. Z toho můžou usoudit, že Rašemen stojí za vydrancování, nebo dokonce i dobytí!“
„Nemůžeme jim dovolit vrátit se do Menzoberranzanu,“ potvrdila Liriel.
Chlapcovo ohromení se změnilo v rozpaky. „Ty bys je vedla do bitvy, i když víš, že je později musíš zabít?“
„Nebudou si to brát osobně,“ řekla. „Jsou to drowové. Očekávají, že se jejich spojenci obrátí proti nim.“
Peťa se bezmocně podíval na Fjodora. Válečník se natáhl Liriel přes rameno a postrčil ho. „Pamatuj na muže, které drowové zajali, a běž!“
Když se Liriel s Fjodorem vyšplhali z tunelu, stál měsíc vysoko na obloze. Peťa a osvobození rašemenští válečníci na ně čekali. Všichni na ni dlouho zírali, dokud jim fyrra nerozkázal připojit se k bojovníkům, shromažďujícím se na mýtině.
Treviel srovnal s dvojicí krok. Pohledem těkal z Liriel na Fjodora a potřásl hlavou.
„Ona se obrátí proti nám, synu. Ostatní už to nepochybně udělali. Tam dole je víc drowů než krys v imilmarských stokách.“
„To ona neudělá,“ prohlásil Fjodor pevně.
Na další řeči už nebyl čas. Hory náhle ožily temnými postavami. Z ústí nedaleké jeskyně vypochodovala tichá armáda. Drowí ženy, větší a na pohled silnější než muži, kteří přepadli výzvědný oddíl, s úděsnou precizností postupovaly vpřed. Měsíční světlo zářilo na jejich holých hlavách a připravených mečích, ale v mrtvých očích se žádný odraz netřpytil.
„Zombie,“ zašeptal Fjodor. Plnou silou se mu vrátily vzpomínky na poslední bitvu na rašemenské půdě.
Ve stehně mu vybuchla ostrá bolest a projela mu páteří. Vrhl se střemhlav vpřed, převalil stranou a vyskočil s černým mečem v ruce.
Drowí žena, jejíž život ušetřil, si jej opovržlivě měřila. Hrot jejího dlouhého štíhlého meče byl vlhký jeho krví. Něco na něj zavrčela a pokynula mu, ať jde blíž.
Rozhlédl se po Liriel, ale tu už zuřivý boj se dvěma z mužů odvedl stranou.
Drowí žena rychle postupovala k němu. Její meč protínal vzduch v oslňující ukázce rychlosti a elegance, zesměšňoval Fjodora ženinými nadřazenými schopnostmi a okázale mu sliboval smrt.
Fjodor vyčkával a nenáviděl to, co bude muset udělat. Krásná drowka udělala výpad. Odrazil její útok pomalým nešikovným krytem, který sklonil její meč k jeho stehnu. V rudých očích vzplálo pohrdání a žena se opřela do úderu.
Fjodor už na místě nebyl. Otočkou se z předstíraných potíží dostal a obloukem máchl mečem – byl to mnohonásobně rychlejší a plynulejší pohyb než poprvé. Plochou stranou čepele drowku tvrdě udeřil a srazil ji k zemi.
Kolem něj zabzučel šíp a zabodl se drowce do spodní části krku. Jednou sebou škubla a zůstala nehybně ležet.
Kolem něj proběhla Trn a zakládala další šíp. Namířila na jednoho z drowích mužů, který bojoval s Liriel a nutil ji ustupovat z bitvy k jeskyním. Liriel se vyhnula jeho padajícímu tělu a šíp vytrhla. Pak ho vrazila druhému protivníkovi do krku. Rychle kývnutím poděkovala a rozběhla se k úbočí, kde stály Čarodějnice.
Do cesty se jí postavil další muž. Liriel pokračovala v běhu a cestou vyvolala prosté kouzlo na rozpálení kovu. Drow pustil meč a sáhl po dýce. Když si uvědomil, že tam není, zatvářil se ohromeně.
„Hledáš tohle?“
Několik kroků za ním stála elfka se zlatorudými vlasy, úšklebkem na tváři a drowí dýkou v ruce. Sharlarra dýkou posměšně zamávala a hodila ji Liriel.
Ta ji jediným plynulým pohybem chytila ve vzduchu a roztočenou hodila po muži. Zasáhla jej do krku. Ústa se otevřela, aby vyslovila drowí nadávku, ale objevila se pouze krev. Jak mu z očí mizelo světlo, zvedl ruku a drowím znakovým jazykem trhaně pronesl kletbu, již nemohl vyslovit:
Lloth tě vem.
Liriel proběhlo zamrazení. Pohodila hlavou, aby ho setřásla, a rozhlédla se po elfce, ale Sharlarra už byla pryč. Hnala se jako srna a s malým zahnutým nožem v jedné a mečem v druhé ruce se proplétala zmítajícím se davem. Kdekoli se objevila, zombie s přeťatými podkolenními šlachami se hroutily a padaly.
Hluk boje byl přehlušen strašlivým zvukem, pronikavým kvílením, které by znejistilo i lítici. Nářek nabíral na síle a získával drsný nepravidelný rytmus drowího zpěvu. Nepodobal se žádné písni, kterou kdy Liriel slyšela, ale rozpoznala moc magie pěvců smrti.
Tucty zombií, jež Sharlarra odsoudila k plazení se, vstaly a pokračovaly v postupu. Ty, které rozsekaly rašemenské meče, posbíraly končetiny – nebo končetiny někoho jiného – a přitiskly je zpátky na místo. Kráčely dál a neúprosně se blížily k místu, kde stály Čarodějnice.
Uprostřed ukázněného zástupu zombií vytryskly ze země gejzíry páry. Samotná skála se pohnula, zvedla se a dostala zhruba lidskou podobu – nebo alespoň podobu horní poloviny těla. Z kamene trčely hrubě vytesaná hlava, mohutná hruď a dlouhé silné paže. Kamenná pěst vylétla vpřed a roztříštila zombií lebku. Zformovali se další podobní tvorové a brzy do postupující armády bušila dvacítka kamenných válečníků.
Z řad Rašemenských se ozval vítězný křik, který vítal příchod kamenných elementálů.
Liriel stále slyšela píseň pěvce smrti. Zombie zjevně také. Vstávaly, uzdravovaly se a pokračovaly v pochodu. Pěvci smrt jen neopěvovali – oni jí rozkazovali!
Liriel se rozhlédla a hledala, odkud píseň přichází. Na skalním výčnělku nedaleko ní stál drow se dvěma bojovníky po boku. Desítky jeho copánků poletovaly sem a tam, jak se kolébal do rytmu vlastní písně. Na čele mu jako třetí oko zářil velký rubín.
Liriel z náhlého popudu sáhla pro Poutníka a vyvolala mocné kouzlo, které v něm bylo uloženo – kouzlo, jež jako svou složku vyžadovalo velký a cenný drahokam.
Pěvcova píseň se změnila ve výkřik smrtelné agónie. Škrábal se na hlavě a vyrýval brázdy ve vlastním mase. Náhle ztuhl a jeho postava se začala zvětšovat stejně jako u berserkra, dostávajícího se do stavu bojového šílenství.