„Řekni mužům, ať neútočí na žádné stříbrovlasé drowí ženy. Řekni jim to!“
Fyrra zaváhal. Takový pokyn se příčil všemu, co znával, i zdravému rozumu. Přesto však nemohl popřít, co mu říkaly oči.
„Ta drowka je skutečně wychlaran?“ zeptal se.
„A ještě mnohem víc,“ odpověděl Fjodor tiše.
Podíval se na svou nejdražší přítelkyni, jejíž malé ruce byly propletené s bledými prsty rašemenských Čarodějnic a oči se upíraly na věci, jež nemohl vidět, a v hlavě se mu vynořila vlastní vize. Zrakem, který byl jeho dědictvím, zahlédl vránu se zlatýma očima – duchovní podobu dívky, již si zvolil jeho osud i jeho srdce.
Vrána vykřikla a její mocnou výzvu znal Fjodor stejně dobře jako hlas své sestry. Cítil moc této výzvy, neboť kdysi ji jeho vlastní zbloudilý duch následoval k Poutníkovi. Vůbec jej nepřekvapilo, když se duchové, kteří obcházeli na okrajích jeho vidění, pohnuli a zamířili za voláním vrány. Nedivil se, když se ze stromů, kamenů a vod zvedali duchové, aby se připojili k mocnému svazujícímu kouzlu.
„Je wychlaran a mnohem víc,“ zopakoval rozhodně. „Ona je Poutník.“
„Jsi Sofiin příbuzný,“ řekl Treviel, který přijal Fjodorovo vidění. Pozvedl hlas a začal dunivým hlasem zpívat píseň, jež urychlovala přeměnu berserkrů. Válečníci se porůznu přidávali k rituálu.
V transu ponořená drowka zaslechla známou píseň a vtáhla ji do tančícího kruhu. Fjodorova výprava byla svázána s Poutníkem a v mocném artefaktu stále přetrvávaly ozvěny jeho duchovní cesty.
Čarodějky pokračovaly v písni, která započala na Ruathymu, když Fjodor osvobodil vnitřní magii hamfariggenů a mořští válečníci z Ruathymu se opět stali legendárními Vlky z vln.
Z Čarodějnic proudila do zpívajících berserkrů moc. Rychle je přemohlo šílenství. Fjodor byl první, kdo zahodil meč a vztyčil se na dvou mohutných, černou srstí porostlých tlapách. Medvěd s modrýma očima se s řevem vrhl doprostřed bitevní vřavy a údery mohutných tlap srážel stranou zombie i živé drowy. Peťa se proměnil a k obklíčeným Rašemencům se tryskem hnal hnědý medvěd s dlouhými končetinami. Mýtinou se rozléhalo řinčení rašemenských mečů o kámen, jak muži jeden po druhém zahazovali zbraně a brali na sebe skutečnou podobu berserkrů. Zanedlouho všichni muži z Černého medvěda bojovali v podobě a se zuřivostí svého totemového zvířete.
Někde v koutku mysli si Liriel uvědomovala, že se bojištěm míhá Sharlarra a sbírá zahozené zbraně. Ty odnesla na okraj bitevního pole, kde se jich chopily nelítostně se tvářící ženy a sestry těch, kdo meče odhodili, a kde se děti chystaly na to, že dětství zanechají navždy za sebou. Elfka jim rozdala zbraně a všichni Rašemenci, kteří dokázali pozvednout zbraň, se vydali bojovat po bok svých berserkrů.
Drowka se natáhla k Trn, ucítila mocnou dvojí přirozenost elfky-vlčice – a tak hlubokou bolest, o jaké by nikdy nevěřila, že je jí stoická lovkyně schopná. Osamělý hlas, žalostné vlčí vytí, v nedobrovolném sólu stoupal k měsíci. Lovkyně ve vyhnanství celým srdcem a bytostí toužila po smečce.
Liriel se upamatovala na rozdělení tapiserie a léčivý kruh vran, které doprovázely duše zajatých elfů domů. Malá vrána, pomyslela si. Fjodor jí dal dobré jméno. Následovala příkladu svých jmenovkyň z tohoto světa i světa za ním a přivolala vlky.
Čarodějnice a drowka jediným hlasem vyslaly Trninu naříkavou vlčí píseň do okolních hor. Z lesa klouzali štíhlí stříbrní tvorové a lythari přicházeli do bitvy. Trnini lidé, i kdyby jen pro jednou, s ní budou bojovat jako smečka.
Dorazily i smečky obyčejných vlků. S chytrostí na lesní tvory pozoruhodnou se vrhali na zombie a vlekli je ke strži.
Z lesa se ozval dunivý praskot a dusot obřích nohou. Když zpoza stromů vyrazila padesát stop vysoká nestvůra, vesničané spustili napůl vyděšený a napůl vítězný pokřik. Nohy velké jako malé pahorky bušily, jak nestvůra šlapala po armádě zombií a zadupávala nemrtvá stvoření do země. Lesní muž, legendární ochránce Rašemenu, odpověděl na píseň. Bitva skončila a přeživší drowové prchali do lesa.
Skrze Liriel proudila moc a spalovala ji, jako by se jí krev v žilách proměnila na jed černého draka. Začaly se jí podlamovat nohy. Zbývá ještě jedna věc, připomněla si.
Píseň jí však začala unikat, zahnaná strašlivým ohněm, planoucím v Lirielině srdci. Čas se zastavil, polapený a znehybněný spalující bolestí. Skála pod Lirielinýma nohama jako by se roztavila a odtekla pryč. V husté šedé mlze se formovaly nejasně povědomé postavy, avšak Liriel je nedokázala poznat či pojmenovat. Jejím tělem proudila moc, nesmírná moc, jež v sobě spojovala oheň žhnoucího slunce, drtivou sílu kamene, vyjící vítr a věčné utrpení, které cítila z uvězněných elfích duší, vetkaných do tapiserie.
Nedokázala říci, kdy agónie vyvrcholila nebo kdy ji už nedokázala dál snášet. Valila se přes ni jako mořské vlny nebo ozvěna v jeskyni v Temných říších. Konečně vycítila, že vlny ustupují a ozvěny slábnou a přecházejí v ticho.
Někdo ji nepříliš jemně několika políčky probral k vědomí. Liriel opatrně otevřela jedno oko. Slunce už vyšlo a její hruď plála žárem o nic menším. Sklopila zrak. Na srdci jí spočíval Poutník, jeho zlato zčernalé a kouzlo umlčené.
Sofie vzala Lirielinu ruku do dlaní. Letitá tvář jí zářila radostí. „Duchové jsou volní. Pouto mezi nimi a zemí je uzdraveno.“
Liriel pomyslela na drowí magii a hrůzu, již ona sama nechtěně vypustila na povrch. „Co to druhé spojení?“
„Silné,“ řekla Čarodějnice zasmušile.
Drowka ukryla hlavu v dlaních. „Myslela jsem jen na sebe. Nikdy mě nenapadlo, že by z toho mohlo vzejít tohle\“
Sofie opět vzala Liriel za ruce a modrýma očima se vážně zahleděla do jejích. V tváři se jí zračila hluboká starost, ale ani stopa po odsouzení.
„Co jsi udělala, neudělala jsi sama. Když je jedna věc svázána, jiná je zlomena. Když je něco uzdraveno, něco jiného je zničeno. Taková je podstata magie i veškerého života. Tvé sestry to vědí.“
Vzhlédla k černě oděným ženám. Mlčky přikývly na souhlas.
Liriel se prudce posadila bez ohledu na vlnu závrati, kterou jí náhlý pohyb způsobil. „Lloth o tom se mnou mluvila. Pokud mluvila s jedním, proč ne s někým dalším?“
Vyškrábala se na nohy. „S drowy byla kněžka, žena, která se mnou kdysi bojovala o přízeň bohyně. Jestliže Lloth k této kněžce promlouvá, drowové z Temných říší se všechno dozvědí!“
„Máš nějaký důvod myslet si, že to už nevědí?“
Liriel zachmuřeně přikývla. „Ty válečníky poslal můj otec a jeho sestra. Patří k vládnoucí elitě ve městě, kde jsem se narodila. Byli to jejich osobní vojáci,“ zdůraznila.
„Takže si to tajemství chtějí nechat pro sebe,“ usoudila Sofie.
„Časem vyjde najevo,“ řekla drowka s jistotou, získanou léty zkušeností. „Pokud se o tom dozví Gorlist a jeho banda, tak dřív.“
Rozhlédla se po Fjodorovi. Medvěd s černou srstí přestal trhat drowího válečníka a zvedl hlavu, jako by cítil její pátrající myšlenky. Mávla na něj a vydala se do lesa a s každým krokem byla její chůze jistější.
Doprovázela ji neviditelná osoba. Duch ženy, jejíž podobu Liriel po mnoho dní nosila, kráčel vedle ní a jeho krok nebyl o nic pevnější než krok vyčerpané drowky. To, čeho byla svědkem, Sylune hluboce otřáslo. V mnohém své impulzivní cesty do Rašemenu hluboce litovala. Se smrtí se smířila, ale bylo těžké kráčet neviděná zemí, již zaživa znala, nebo vidět Sofii, která pro ni byla jako sestra, jako mocnou, avšak stárnoucí ženu.