Sylune nikdy nebyla obyčejná žena a nebyla ani obyčejný duch, přesto i ona cítila volání Poutníka a chladný dotek duchů a duší, kteří ji míjeli cestou do mocného kruhu.
Mohla toho být součástí. Možná by její magie změnila výsledek a spíš spojení mezi Temnými říšemi a povrchem zničila, než aby je posílila.
Možná. Dokonce ani jedna z Mystřiných Vyvolených nevěděla o kouzlech vše, stejně jako duch nechápal, co bylo možné znát o posmrtném životě. Kdyby Sylune vyslechla Poutníkovo volání, co by se z ní mohlo stát?
Duchové a duše, vysvobození Poutníkovým posledním a největším činem, se rozprchli a každý z nich zamířil na místo, kam patřil a kde chtěl ze všeho nejvíc být. Kam by šla ona, Sylune?
S největší pravděpodobností by se vrátila do Stinného údolí k existenci, jakou znala už léta – přízračná harfenice, hmotnější a vnímavější než většina duchů. Možná by se vrátila do života. Nebo by se konečně vydala dál?
Na okamžik si Sylune dovolila naslouchat naléhavému volání své bohyně, cítit teplo a uzdravení, které by tento poloviční život změnilo na něco nezměrně lepšího. Radost a bolest ji naplňovaly stejným dílem, když přemýšlela o tom, co mohlo a co ještě může být.
Nakonec udělala Sylune to co vždycky. Zvolila si povinnost.
Čarodějnice ze Stinného údolí s povzdechem obrátila tiché kroky k domovu a přenechala Rašemen živým a duchům, kteří byli součástí této země stejně jako skály a obloha.
Sharlarra viděla drowí dívku odcházet z bojiště a nejistě kráčet po boku obrovského černého medvěda. Ze všeho nejdřív ji napadlo jít za nimi, ale pak si vzpomněla na vlastní zvíře.
Elfka se rozběhla k místu, kde nechala Selenita, napůl ukrytého mezi stromy. Naplňovala ji hrůza. Zaslechla rychle se šířící historky o Poutníkovi a mocné magii, již čerpal z přivolaných duchů a duší. Co když byl mezi nimi i Selenit? Byla to nesnesitelná představa. Mezi ní a koněm existovalo víc než kamarádské pouto – bylo to poznání sahající do hloubi duše. Sharlarra si toho o dřívějším životě nebo o svých lidech moc nepamatovala, ale v krvi a kostech cítila, že přízračný kůň je spojením mezi ní a zapomenutými předky.
Zahvízdala na koně a odměnou jí byl sílící zvuk běžících kopyt. Sharlarra zmateně sledovala, jak k ní běží vysoký, stříbřitě šedý kůň s černou hřívou a ocasem, téměř se dotýkajícím země.
Poznání elfku zasáhlo jako účinky příliš velkého množství špatné pálenky. Nohy se jí podlomily a tvrdě dosedla na lesní zem.
„Selenite?“ vydechla.
Na neobvykle výmluvné koňské tváři se objevilo slabé podráždění, jako by zvíře chtělo říct: „Kdo jiný?“ Kůň pohodil hlavou a vybídl ji, ať na něj nasedne. Elfka se mu vyškrábala na hřbet. Společně odklusali hledat potíže.
Liriel před sebou zahlédla vysokou štíhlou drowí ženu, která lehce běžela podrostem. Přiložila si ruce k ústům a zakřičela: „Ysolde!“
Drowka se otočila za Lirieliným hlasem. „Pronásledujeme kněžku Lloth,“ zavolala. „Přidej se k nám.“
S těmito slovy se obrátila a zmizela ve stínech. Liriel zaslechla nezaměnitelné zasyčení a prásknutí biče s hadími hlavami a kvílivý křik válečnic Temné panny, které se rozběhly jiné na pomoc.
Pohlédla na Fjodora, jenž měl stále medvědí podobu. Využil toho, že se zastavila, aby si odpočinul. Sedl si na zadní a funěl jako pes, kterého štvali příliš dlouho a rychle. Čenich měl od krve a hustý kožich vlhký a slepený.
Drowku naplnila hluboká neblahá předtucha. Rukama přejela po medvědím těle svého přítele a našla hluboké rány v místech, kde drowí ocel proťala silné brnění z kožešiny a kůže. Berserkři během bojového šílenství nikdy necítili zranění ani únavu, nebyla jim zima, neměli žízeň. Skutečnost, že si Fjodor potřeboval odpočinout, jí napověděla, že se brzy změní do vlastní podoby. Tak zraněný a oslabený bojovým šílenstvím bude potřebovat léčbu.
„Vrať se k ostatním,“ řekla mu. Berserkr instinktivně poslechl příkaz wychlaran a vstal.
Liriel jej pozorovala, jak se trmácí pryč, a všimla si, že se vyčerpaně vleče a kulhá. Z toho pohledu ji bolelo srdce, ale nic víc udělat nemohla. Obrátila se a rozběhla po cestě, kterou se dala Ysolde.
Zvuky biče ji zavedly na břeh potoka. Smykem zastavila.
Shakti Hunzrin stála s bičem v ruce nad tělem dcery Qilué. Z rány na hlavě jí po tváři stékala stružka krve, ale ústa měla zkřivená ve zlovolném triumfu. Kostliví hadi se zvedali a dopadali a jejich čelisti a zkrvavené zuby se stále znovu a znovu vrhaly dolů.
Liriel vykřikla kněžčino jméno. Bití ustalo – pro Ysolde příliš pozdě – a na Lirielinu tvář se upřely nenávistné karmínové oči.
Okolní křoví se rozhrnulo a na mýtinu vstoupilo několik temných elfek. Shakti zklamaně zavřískla a udeřila bičem do země. Oblázky posetá půda se rozdělila a Shakti zmizela v úzké průrvě. Stejně rychle, jako se otevřela, se úniková cesta i zavřela a prasklinu naplnil tenký pramínek Ysoldiny krve.
Dvě z kněžek poklekly vedle Ysoldina zbitého těla. Jedna z nich pohlédla na Liriel očima plnýma nenávisti. Liriel sebou trhla, když poznala Dolor, kněžku, s níž bojovala ve Vysokém hvozdu.
„Měla jsem tě tehdy zabít,“ řekla kněžka chladně. „Nejdřív Elkantar, teď Ysolde. Kolik žalu musí kvůli tobě Qilué ještě snést?“
Na to neměla Liriel co říci. V očích ji pálily neprolité slzy, zatímco drowí kněžky zvedly zabitou velitelku na ramena a zmizely mezi stromy. Naplnil ji zármutek: pro Ysolde, první kněžku Eilistraee, kterou kdy potkala, a první živou bytost, jež ji uvítala ve světě na povrchu. Pro Qilué, která bude dál žít bez radosti a útěchy, již nalézala ve společnosti těch, které milovala. Nečekanější byl zármutek pro sen, jenž zemřel dřív, než si Liriel uvědomila, že jej má – sen o tom, že by mezi kněžkami Eilistraee mohla nalézt místo.
Následovnice Temné panny mohou uctívat Eilistraee, ale stále jsou to drowové. Nikdo nedokáže nenávidět krutěji nebo tak vytrvale lpět na své zášti. Liriel se obávala, že od Qilué a jejích stoupenců se jí nedostane uvítání.
Možná ji přijme samotná Eilistraee. Bohyně Liriel nejednou prokázala přízeň. A co měsíční kouzla, která Liriel vyvolala, co melodie písně měsíce, jejíž ozvěna jí stále zaznívala v mysli? To jistě musí být znamení, že se od ní bohyně neodvrátila! Třeba by mohla žít jako Trn a nalézt vlastní jedinečný cíl, jemuž by bohyně požehnala.
Jakoby v odpověď na její myšlenky se z nedaleko rostoucích stromů ozval divoký výkřik, hlas, který nebyl zcela elfí. Rozběhla se za zvukem a brzy zaslechla řinčení oceli.
Přeskočila změť kořenů, která se jí připletla do cesty, a vrazila na paseku. Spatřila Trn, jak bojuje s Gorlistem. Drowí válečník ji zahlédl a zarazil se uprostřed výpadu. Rychle se však vzpamatoval a surovým seknutím odrazil Trnin protiútok. Prodral se kolem elfky a zvedl meč nad hlavu, aby zachytil a odrazil úder, který mu zezadu namířila na krk.
Liriel napřáhla ruku a naznačila Trn, ať ustoupí. „Běž lovit ostatní,“ řekla. „Tuhle bitvu musím vybojovat já a už mu ji dlouho dlužím.“
„Příliš dlouho,“ zavrčel Gorlist. Z rozběhu na ni zaútočil, meč držel vysoko nad hlavou a řval vztekem, který v sobě potlačoval.