„Zemřít není totéž co prohrát. Co jsme měli vykonat, vykonali jsme. Stali jsme se tím, čím jsme.“
Dech se mu zadrhl a pak tiše chraptivě vydechl.
Liriel jej houpala v náruči a po tvářích jí tekly slzy. „Ještě ne,“ prosila. „Počkej na meč. Počkej ještě chviličku. Neodcházej. Nenechávej mě samotnou.“
Tak je našly Trn se Sharlarrou. Drowka měla stále tvář položenou na Fjodorově hlavě. Oči měla zavřené a její malé tělo se otřásalo mučivým smutkem.
Elfčin kůň tiše zafrkal a nosem dloubl do Sharlarry. Elfka sledovala Selenitův významný pohled a všimla si průsvitné postavy mladého Rašemence, stojící nedaleko truchlící drowky.
Sharlarra došla k Liriel a položila jí ruku na rameno. Dívka zvedla otupělé oči. Sharlarra jí podala Fjodorův meč.
Liriel se hořce rozesmála. „Je příliš pozdě. Odešel.“
Trn ji uchopila za bradu a obrátila ji k vyčkávajícímu duchovi. „Ne, ještě ne. Já tuto zemi znám. Není snadné odtud odejít. Žádala jsi ho, aby zůstal?“
Drowka tiše přikývla s očima upřenýma na přítelovu tvář. „Nechtěla jsem zůstat sama,“ zašeptala, „ale tohle jsem si nepřála.“
Sharlarra si klekla vedle Liriel a vzala jí Rašemencovo tělo z náruče. Položila Fjodora na zem a pak mu na hruď umístila černý meč a jeho ruce složila na něj. Společně s Trn pomohly Liriel vstát.
Liriel dlouhou chvíli stála mezi tělem a duchem svého přítele.
Byla to Trn, kdo nakonec prolomil ticho. Podívala se na otálejícího ducha a pevně řekla: „Budeme mít dobrý lov a poběžíme rychle. My tři.“
Fjodorovy přízračné oči se přesunuly od Trn k Sharlaře. Elfka přikývla. Nakonec se podíval na Liriel a v očích měl rozloučení i prosbu.
V Lirielině mysli se vynořil živý obraz: bitva o ostrov Ruathym, kde Fjodor prošel jinou proměnou a poslal svou duši v podobě zvířete, aby Liriel zachránila z rukou samotné Lloth. Přikývla a zavřela oči, naslouchajíc písni místa, kam Fjodor náležel.
Píseň Rašemenu naplnila její mysl a byla stále hlasitější, jak se ke sboru hlasů přidávaly nové. Písně se ujal známý hluboký hlas, tak podobný Fjodorovu, jako je stín podobný tomu, kdo jej vrhá. Společně s ním zpíval ženský hlas. Fjodorovi rodiče. Věděla to s naprostou jistotou.
Její mysl naplnily hlasy přátel, jejichž jména neznala, a za doprovodu písně vykřikovaly bodré urážky. Vnímala tváře. Byl tam vousatý obličej muže, který je přivítal při příjezdu do Dernovie. Mladý Peťa. Divoká sněžná kočka, čekající na Fjodora s klidným vzezřením milovaného mazlíčka, jenž vyhlíží svého pána.
Byl to domov.
Liriel cítila, jak se její duše osvobozuje, viděla své malé tmavé tělo, jak se hroutí mezi dvěma elfkami, které spojily osud s jejím.
Pak stoupala pryč a pod černými křídly cítila chladný rašemenský vítr. Kolem krku ji objaly silné paže, ale váhu svého přítele cítila jen v srdci. Let skončil až příliš brzy a vraní duch, v něhož se Liriel proměnila, usedl k odpočinku na pevném bidýlku – možná to byla větev mytického stromu, který ve větvích svíral všechny světy. Fjodorova duše ji naposledy objala a pak byl pryč.
Zlatýma očima po něm pátrala, ale dál už jít nemohla. Nedokázala se však přimět k odchodu. Co jí ve známém světě kromě prchavého hvězdného třpytu a otálejících stínů zbývalo?
Ostrý políček ji náhle vtáhl zpět do vlastního těla.
Liriel prudce otevřela oči. Lythari se nad ní skláněla a ruku měla pozvednutou k další ze svých bolestivých „záchran“. Drowí dívka chytila Trn za zápěstí.
„Udělej to ještě jednou a budeš běhat po třech místo po čtyřech,“ varovala ji.
„Co to má znamenat?“ zeptala se Sharlarra opatrně.
Liriel se zvedla na nohy. „Vysvětli jí to. Já mám něco na práci.“
Společně se jim podařilo zvednout Fjodorovo tělo na hřbet nádherného šedáka. Liriel stála a sledovala, jak odcházejí. Neplakala. Důležitá slova na rozloučenou už padla.
Čekala ji ještě jedna bitva. Dnes to skoncuje, ať tak či onak.
Obrátila se a vůbec ji nepřekvapilo, když spatřila Shakti Hunzrin, jak na ni čeká. Sklopila pohled ke kostlivému biči, který se rozčileně svíjel na kněžčině boku, a odevzdaně si povzdechla. „Tak ať už to máme za sebou.“
„Matrona Triel si přeje, aby ses vrátila do Menzoberranzanu,“ oznámila Shakti.
Tato informace ohromenou Liriel umlčela. Po dlouhé chvíli se zeptala: „Ty bys mě tam vzala? Živou?“
„Pokud si to Triel přeje, pak ano.“
Liriel už měla na jazyku otázku, co si přeje Gromf. Ode dne, kdy Temné říše opustila, si nikdy nebyla jistá, jestli se ji vojáci, které za ní poslal, pokoušejí najít nebo zabít.
Ve skutečnosti na tom nezáleželo. Pokud šlo o Liriel, její otec byl mrtev. Hrolf, pirát, který ji miloval, nic od ní nechtěl a jen si přál, aby byla šťastná, zemřel na Ruathymu.
Podařilo se jí pohrdavě se pousmát. „Šokovalo by tě, kdybych ti prozradila, že to, po čem Triel touží, není to první, co mě po probuzení napadá?“
„Takže se nevrátíš?“
„Ne. Zabij mě, nebo to zkus.“
Shakti přikývla, jako by to čekala. „Jestli menzoberranzanští drowové zjistí, že jsi naživu, nikdy po tobě nepřestanou pátrat. To víš.“
Liriel přikývla.
„Existuje jiná cesta.“ Její karmínové oči se sklopily a zahleděly na masku, která Liriel stále visela na opasku.
Okamžitě pochopila a masku odvázala. Shakti si ji přivázala na opasek. Maska si pamatovala předchozí nositelku a kněžka získala Lirielinu podobu – a něco víc.
Z jantarových očí, které si kněžka vypůjčila, zářila Llothina temná sláva.
„Toto jsi ztratila,“ prohlásila hlasem naplněným mocí, „když sis vybrala službu místo moci, zvolila sis to. Avšak jaký užitek ti to přineslo? Ztratila jsi přízeň Eilistraee. Jsi sama. Nejsi nic.“
Ve větru zazněl zlověstný smích a šílené světlo se ze Shaktiných očí vytratilo. Uspokojení, které tam zůstalo, patřilo jen jí.
„Matrona Triel může tvrdit něco jiného, ale chce tě mrtvou. Ztratila jsi přízeň Lloth, což je ještě lepší. Myslím, že arcimág si rychle zvykne na to, že ztratil dceru, ale pokud Gromf začne mít podezření, že jsi stále naživu, a bude dělat potíže a dožadovat se tvého návratu, budeme ho mít jak umlčet. A co víc, tohle,“ Shakti opovržlivě ukázala na svou vypůjčenou podobu, „bude chápat jako figurku, již lze využít v těch jeho ubohých mrňavých intrikách. Triel o nich bude vědět a s mou pomocí dokáže tomu pošetilci vždycky zkřížit plány.“
„Gromfa není snadné oklamat a ty nemáš žádná kouzla. Předpokládám, že i tady jsi už našla řešení.“
Shakti se zahleděla na Poutníka.
Liriel jí ho bez váhání podala. Vykoupil Fjodorovi svobodu. Teď vykoupí i tu její. Jeho moc byla vyčerpána. Nadělal veškerou škodu, kterou mohl. Na to ať Shakti přijde někdy jindy.
„A co žoldnéři?“
Shakti okamžitě pochopila, kam tím míří. „Ti se samozřejmě do Menzoberranzanu vrátit nemohou. Co se tady stalo a co to znamená pro drowy, je tajemství, které musí zůstat zachováno, jak nejdéle to půjde. Vrátím se do města sama.“
„Chceš mě zabít. Proč to neuděláš?“
Kněžčiny oči zalétly k místu, kde ležel Gorlist s mečem v krku. „Tenhle muž tě chtěl zabít. Chtěl to víc než cokoli jiného. Ta touha ho oslepila a udělala z něj hlupáka.“
„Nemluvě o tom, že to zapříčinilo jeho smrt.“
„To je logický důsledek slepoty a hlouposti.“ Shakti odvázala masku. Ve vlastní podobě se na Liriel naposledy podívala. V očích měla všechnu nekonečnou nenávist Propasti.