“Nebojte se,” děl dr. Vitásek, “já to nebudu povídat; to už je lékařské tajemství. Potom ležel jako mokrý hadr, naprosto vyčerpán. Víte, já jsem mu nemohl dát rozhřešení, velebníčku, ani nějakou moudrou radu; ale já mu dal, lidi, dvě dávky morfia, a když se probudil, zas, a pak znovu, až už se neprobudil. Abyste věděli, já jsem mu pořádně pomohl.”
“Amen,” pravil páter Voves a drobet se zamyslil. “To jste byl hodný,” dodal měkce, “aspoň se už netrápil.”
O lyrickém zloději
“Ono to někdy vypadá jinak,” ozval se po náležitém mlčení pan Zach, redaktor. “Kolikrát člověk opravdu neví, je-li to špatné svědomí nebo spíš taková chlubivost a okázalost; hlavně tihle zločinci z povolání by snad praskli, kdyby se nemohli sem tam holedbat tím, co provedli. Já myslím, že by mnoho zločinců vymřelo, kdyby je společnost ignorovala; takového odborného pachatele zrovna hřeje ta výjimečná veřejná pozornost, které se těší. Já neříkám, že lidé kradou a loupí jen pro tu slávu; dělají to pro peníze nebo z lehkomyslnosti nebo vlivem špatných přátel, ale jak jednou čuchnou k té aura popularis, probudí se v nich takové jakési velikášství - to máte stejné jako u těch politikářů a vůbec veřejně činných osob.
Počkejte, tomu už je řada let, co jsem redigoval náš výborný krajinský týdeník Posla východu. Já jsem se sice narodil na západě, ale to byste nevěřili, s jakým zápalem jsem bojoval za regionální zájmy východních Čech. Ona to je taková mírná pahorkatina, jako by ji vymaloval, se švestkovými alejemi a tichými potůčky; ale já jsem týdně burcoval ,náš drsný horácký lid, tvrdě zápasící o skývu chleba s nehostinnou přírodou a nepřízní vlády’, - páni, to se vám tak krásně a od srdce psalo; jenom dvě léta jsem tam působil, ale za ta dvě léta jsem vštípil tamnímu lidu přesvědčení, že jsou drsní horalové, že jejich život je hrdinný a krušný, že jejich kraj je chudobný sice, ale melancholicky krásný a hornatý, - já myslím, víc novinář nemůže udělat než vykouzlit na Čáslavsku jakýsi druh Norska. Z toho je tak vidět, jakých velikých úkolů jsou noviny schopny.
To víte, takový krajinský redaktor musí hlavně dbát o lokální události. Jednou mě tedy zastavil tamní policejní komisař a povídá: Tak dneska v noci vyloupil nějaký všivák krám pana Vašaty, co je obchod se smíšeným zbožím; a co byste tomu řek, pane redaktore, ten ničema tam napsal a nechal ležet na pultě báseň; to přece je drzost, no ne?
Ukažte mně tu báseň, řekl jsem honem, to bude něco pro Posla; uvidíte, že pomocí tisku toho taškáře chytneme. Mimoto, pane, jen si považte, co taková senzace bude pro naše město a pro celý kraj!
Zkrátka tu báseň jsem po mnoha řečích dostal a otiskl jsem ji v Poslu východu. Já vám ji povím, pokud si ji ještě pamatuju; bylo to nějak takhle:
Teda tu báseň jsem otiskl s obšírným rozborem dušezpytným a krasovědným; vyzvedl jsem její baladické rysy a výmluvně poukázal na jemné struny v duši zločincově. Byla to svým způsobem senzace; tisk jiných stran a jiných krajinských měst tvrdil, že je to pustý a umělý podvrh; jiní odpůrci východních Čech zase prohlašovali, že to je plagiát, nejapný překlad z angličtiny a kdesi cosi. Ale když jsem byl v nejlepší polemice za našeho krajinského zloděje-básníka, přišel ke mně ten policejní komisař a povídá: Tak, pane redaktore, už by s tím mohl být konec, s tím vaším zatraceným zlodějem; považte si, tohohle týdne už zas vykradl dva byty a jeden krám, a pokaždé nechal na místě činu dlouhou báseň!
To jsem rád, já řku, otiskneme to!
To by tak hrálo, bručel komisař. Pane, to je nadržování zločincům! Vždyť ten chlap teď krade jen z takové probuzené literární ctižádosti! Nyčko mu to musíte nějak zarazit, víte? Napište, že ty básně nestojí za nic, že jim chybí forma nebo nálada nebo co chcete; já myslím, že ten holomek pak přestane krást.
Hm, povídám, tohle my napsat nemůžeme, když už jsme ho jednou chválili; ale víte co, nebudeme mu víc ty básně otiskovat, a je to.
Dobrá; za dalších čtrnáct dní se událo pět nových krádeží i s příslušnými básněmi, ale Posel východu o nich mlčel jako zařezaný. Jenom jsem měl strach, aby se náš zloděj z uražené autorské ješitnosti neodstěhoval na Turnovsko nebo Táborsko a nestal se materiálem tamního krajinského tisku; považte si, jak by se tam ti paprikové vypínali! - Tím mlčením byl náš zloděj jaksi zmaten; asi po tři neděle byl pokoj, ale pak se začaly ty krádeže znova, jenom s tím rozdílem, že příslušné básně byly posílány poštou přímo do redakce Posla východu. Ale Posel východu se zatvrdil; jednak si to nechtěl rozházet s místními úřady, jednak ty básně byly slabší a slabší; autor se začal opakovat a vymýšlet si takové romantické hejble a ciráty; zkrátka počal se chovat jako skutečný spisovatel.
Jednou v noci jsem přišel z hospody domů; pískal jsem si jako špaček a rozškrtl sirku, abych si zapálil petrolejku. V tom okamžiku někdo za mými zády foukl do té sirky a zhasil ji.
Nerozsvěcet, řekl temny hlas. To jsem já.
Aha, řekl jsem, a co byste chtěl?
Já se vás jdu zeptat, řekl temny hlas, co je s těmi básněmi.
Človíčku, povídám - to jsem ještě pořád nevěděl, oč jde -, teď přece nejsou redakční hodiny. Přijďte si zítra v jedenáct.
A vy mě dáte sebrat, řekl hlas trpce. To nejde. Proč už netisknete mé básně?
Teď teprve jsem se dovtípil, že to je náš zloděj. To by byla dlouhá kapitola, řekl jsem mu. Sedněte si, mládenče. A když to chcete vědět, já ty vaše básně netisknu, protože za nic nestojí. Tak.
Já myslel, řekl hlas bolestně, že… že nejsou horší nežli ta první.
Ta první ušla, pravil jsem přísně. Byl v ní upřímný cit, rozumíte? Mělo to intuitivní svěžest, mělo to takovou bezprostřednost a sílu prožití, mělo to náladu, mělo to všecko; ale ty další, člověče, byly pro kočku.
Ale dyť, zaúpěl hlas, dyť já je psal stejně jako tu první!
To je právě to, řekl jsem tvrdě. Vy jste se v nich jenom opakoval. Zase v nich bylo, že venku slyšíte kroky -
Dyť já je slyšel, bránil se hlas. Pane redaktore, když jeden krade, tak musí špicovat uši, kdo to venku šlape!
A zase v nich bylo o té myši, pokračoval jsem.
Vo tej myši, pravil hlas malomyslně. Když tam ta myš dycky je! Ale já vo ní psal jenom ve třech -
Zkrátka, přerušil jsem ho, z vašich veršů se stala pustá literární rutina. Bez originality, bez inspirace, bez citové obnovy. Přítelíčku, to nejde. Básník se nesmí opakovat.
Hlas chvilku mlčel. Pane redaktore, řekl po chvíli, když vono to je pořád stejný! Zkuste to krást, vona je jedna krádež jako druhá. To je těžká věc.