Je, řekl jsem. Měl byste začít z jiného soudku.
Snad abych vykradl kostel, navrhoval hlas. Nebo krchov.
Potřásl jsem energicky hlavou. To nikam nevede, povídám. Člověče, na látce tak nezáleží jako na prožití. Ve vašich verších mně chybí nějaký konflikt. Je to pořád jen takový vnějškový popis obyčejné krádeže - Vy byste měl objevit nějaký niternější motiv. Například svědomí.
Hlas chvilku přemýšlel. To jako myslíte výčitky svědomí? řekl váhavě. Myslíte, že ty básně pak budou lepší?
To se rozumí, zvolal jsem. Kamaráde, to jim teprve dá tu psychologickou hloubku a zjitřenost!
Já to zkusím, pravil hlas zamyšleně. Já jenom nevím, esli s tím budu moct krást. Člověk ztratí tu jistotu, víte? A když nemá tu jistotu, tak ho spíš čapnou.
A kdyby! křikl jsem. Člověče zlatá, co na tom, kdyby vás chytli! Copak si nedovedete představit, jaké básně byste psal in carcere et catenis? Já bych vám ukázal jednu báseň z vězení, to byste mrkal!
A byla v novinách? ptal se hlas dychtivě.
Holenku, povídám, to je jedna z nejslavnějších básní na světě. Rozsvěťte, já vám ji přečtu.
Můj host rozškrtl sirku a rozsvítil lampu. Ukázalo se, že je to bledý, trochu uhrovitý mládenec, jak už zloději a básníci bývají. Tak počkejte, já řku, hned vám to najdu. A vyhrabal jsem překlad Wildovy Balady ze žaláře v Readingu. Víte, tehdy to bylo v módě.
Jakživ jsem nepřednášel nic s takovým citem jako tehdy tu baladu, víte, ty verše: Tak každý zabíjí, jak dovede - Můj návštěvník ze mne nespouštěl oka; a když tam bylo o tom muži, jak jde na šibenici, zakryl si tváře a vzlykal.
Když jsem dočetl, bylo ticho. Nechtěl jsem kazit jistou velikost té chvíle. Otevřel jsem okno a řekl jsem: Nejkratší cestu máte tamhle přes plot. Dobrou noc. - A zhasil jsem lampu.
Dobrou noc, děl rozechvělý hlas potmě, tak já to tak nějak zkusím. Děkuju uctivě. - Potom zmizel tiše, jako netopýr; byl to přece jenom šikovný zloděj.
Za dva dny ho chytli v jednom krámě, do kterého se vloupal. Seděl tam u pultu nad kusem papíru a kousal koneček tužky. Na tom papíře bylo jen napsáno:
Každej krade jak dovede -
a dál nic; nejspíš to měla být variace na Baladu ze žaláře v Readingu.
Tehdy ten zloděj dostal půldruhého roku kriminálu za řadu vloupání. Za nějaký měsíc mně od něho doručili celý sešit básní. Bylo to strašné: samá vlhká podzemní kobka, kasematy, mříže, řinčící okovy na nohou, ztuchlý chléb, cesta k šibenici a kdesi cosi; já jsem se až zhrozil, jaké děsné poměry musí panovat v dotyčném kriminále. Prosím vás, takový novinář vleze všude; tak jsem si vymohl, že mě ředitel té trestnice pozval na prohlídku svého ústavu. On vám to byl docela slušný, humánní a zánovní kriminál; a toho svého zloděje jsem zastihl, zrovna když vyjídal z plecháče čočku.
Tak co, povídám mu, kdepak máte ty řinčící okovy, co jste o nich psal?
Náš zloděj se začervenal a koukl bezradně na ředitele. Pane redaktore, koktal, dyť vo tom, co tu je, se nedají psát žádný básně! To je těžká věc, že jo.
A jste spokojen? ptám se ho.
Jináč bych byl, bručel rozpačitě. Ale není tu vo čem psát.
Od té doby jsem se s ním nesešel. Ani v rubrice Ze soudní síně, ani v poezii.”
Soud pana Havleny
“Když už tady pan redaktor začal o novinách,” pravil pan Beran, “tak já vám něco povím: Nejvíc čtenářů hledá v novinách zrovna tu soudní síň. To nikdo neví, čtou-li ji tak pilně z utajené zločinnosti nebo pro své mravní a právní uspokojení; jisté jenom je, že ji čtou náruživě. Proto musí nějaký ten soud denně v novinách být. Ale teď si vemte, že máte například soudní prázdniny; soudy jsou zavřeny, ale rubrika Ze soudní síně v novinách chybět nesmí. Nebo často není u žádného soudu ani jeden zajímavý případ; a soudní referent musí mít zajímavý případ, ber kde ber. V takových pádech si teda musejí soudní referenti nějaký ten zajímavý trestní případ jednoduše vycucat z prstu. Na takové vymyšlené případy pak mají mezi sebou burzu a kupují je, prodávají, půjčují a vyměňují za dvacet cigaret nebo tak. Já to znám, protože u mé bytné bydlel jeden takový soudní referent; mazavka, to on byl, a lajdák, to on taky byl, ale jináč to byl nadaný a špatně placený mládenec.
Tedy jednoho času se vyskytl v kavárně, kam ti soudní referenti obyčejně chodili, takový divný, sešlý, špinavý a napuchlý chlapík; on se jmenoval Havlena, byl to nedoštudovaný právník a nadobro ztracená existence; nikdo, ba ani on sám nevěděl, z čeho je vlastně živ. Tedy ten Havlena, ten flákač, měl takový zvláštní zločinecký nebo právnický talent; když mu některý ten novinář dal viržinku a pivo, zavřel oči, udělal několik bafů a začal mu povídat ten nejkrásnější a nejpodivnější kriminální případ, jaký si kdo může vymyslet; potom uvedl hlavní body obhajoby a vhodnou repliku státního zástupce, načež pronesl jménem republiky rozsudek. Pak otevřel oči, jako by se probudil ze sna, a bručeclass="underline" Půjčte mi pět korun. Oni s ním jednou udělali takový pokus: Na jedno posedění vymyslel jedenadvacet trestních případů, jeden lepší nežli druhý; teprve při jedenadvacátém se zarazil a řekclass="underline" Počkejte, tenhle případ není pro samosoudce ani pro senát, ten by musel přijít před porotu; a porotu já nedělám. On totiž byl zásadně proti porotám. Ale to se mu musí nechat, jeho rozsudky byly sic přísné, ale právnicky vzorné; na to on si zvlášť potrpěl.
Když ti novináři objevili tohohle Havlenu a viděli, že případy, co on dodává, nejsou tak všední a smutné jako ty, co se opravdicky odehrávají na Karláku, udělali takový kartel; Havlena dostával za každý vymyšlený případ takzvanou soudní taxu, totiž deset korun a viržinku, a krom toho za každý měsíc trestu, co uvalil, dvě koruny; to víte, čím větší trest, tím těžší případ. Jakživi si čtenáři novin tak nepočetli na soudní síni, jako když tam dodával Havlena ty své fiktivní soudní případy. Kdepak, teď už ty noviny nejsou dávno tak dobré jako za jeho časů; teď je to samá politika a samé tiskové procesy - já nevím, kdo to má číst.
Tedy jednou si ten Havlena vymyslel tenhle případ - on míval daleko lepší, ale z žádného nic nikdy nepošlo, až tenkrát to prasklo. Případ byl ve vší krátkosti ten: Nějaký starý mládenec se pohádal s počestnou vdovou, co bydlí na protější pavlači; nato si pořídil papouška a naučil ho, kdykoliv se ta sousedka na pavlači ukáže, křičet na ni z plna hrdla: Ty couro! Vdova podá na dotyčného pána žalobu pro urážku na cti. Okresní soud uzná, že žalovaný uváděl soukromou žalobkyni prostřednictvím svého papouška u veřejný posměch, a odsoudil ho jménem republiky k čtrnácti dnům vězení podmíněně a k náhradě útrat. - Dostanu jedenáct korun a viržinku, skončil Havlena přelíčení.
Tenhle Havlenův případ vyšel asi v šesti novinách, ovšem v různém literárním zpracování. V jedněch novinách to mělo tituclass="underline" V tichém domě. V druhém listě se to jmenovalo: Domácí pán a chudá vdova. Třetí žurnál to nazvaclass="underline" Žalovaný papoušek. A tak dále. Ale najednou vám do těch všech novin došel přípis od ministerstva spravedlnosti: že podepsané ministerstvo žádá o sdělení, před kterým okresním soudem se onen proces pro urážku na cti, uvedený v tom a tom čísle vašeho váženého listu, konal; že uvedený nález o vině žalovaného, jakož i rozsudek jest zmateční a nezákonný, jelikož inkriminovaného výroku se nedopustil žalovaný, nýbrž papoušek; že nelze míti za prokázáno, že by se výrok řečeného papouška nepochybně vztahoval na soukromou žalobkyni; že tedy nelze řečený výrok považovat za urážku na cti, nýbrž nanejvýš za hrubou nepřístojnost nebo veřejné pohoršení, které by bylo lze stíhati toliko policejním napomenutím, pořádkovou pokutou nebo příkazem odstraniti řečeného ptáka. Ministerstvo spravedlnosti si přeje tudíž zjistiti, který okresní soud se onou pří zabýval, aby zavedlo příslušné šetření a tak dále; zkrátka taková úřední aféra.