Po tom ti nic není, rozkřikl jsem se na ni; mně bylo hrozno mluvit s ní o tom. Poslední večer před verdiktem mě svíral takový neklid; běhal jsem po pokoji a uvažovaclass="underline" Snad Lujzu pustíme; k čemu by byly v porotě ty čtyři ženské? Ještě jeden hlas proti vině, a bude osvobozena; tak co, člověče, bude to hlas můj? - Na to jsem odpověď nenašel; z ničeho nic mě obešla taková nepříjemná myšlenka: Vždyť i já mám v nočním stolku nabitý revolver - to je takový zvyk z vojny; jak snadno by se mohlo stát, že by se někdy šiknul mé ženě Lídě! Vzal jsem ten revolver do ruky: Neměl bych tě ukrýt nebo se tě vůbec zbavit? Ještě ne, zašklebil jsem se, až jak to dopadne s Lujzou! - A pak jsem se začal mučit znova: Ano, jak to dopadne - a co já, proboha, jak budu, jak mám hlasovat já?
Poslední den mluvil státní zástupce; mluvil dobře a tvrdě; nevím, kde k tomu vzal právo, ale chopil se slova jménem lidských rodinných vztahů. Já slyšel jako z dálky, jak klade takový veliký a divný důraz na slova rodina, domácí život, manželství, muž a žena, úkol a povinnosti ženy; říkalo se, že to byla jedna z nejskvělejších řečí před soudem. Potom se ujal slova advokát paní Lujzy a provedl strašnou věc: založil svou obhajobu na sexuálně patologické analýze. Dokazoval, jaký odpor musí cítit pohlavně chladná, nebo jak se říká, frigidní žena k brutálnímu muži samci; jak její fyzický odpor roste v nenávist; jakou tragickou obětí je taková žena, vydaná vůli a chtíčům bezohledného pohlavního tyrana. -V tu chvíli bylo cítit, jak se celá porota obrací a mrazivě zatvrzuje proti paní Lujze, jak v té porotě propuká podvědomý odpor proti čemusi abnormálnímu, co nějak rozvrací a ohrožuje lidský řád nebo co. Ty čtyři ženy v porotě byly bledé a čišelo z nich nepřátelství k té ženě, která porušila cosi jako závazek. A pitomec advokát horlivě rozšlapával svou sexuální tezi.
Předseda soudu brejlil shovívavě na pohoršený výraz poroty a ve svém resumé hleděl zachránit situaci; nemluvil o rodině ani o pohlavním nevolnictví, ale o zavraždění člověka. Nám porotcům se ulevilo; upřímně řečeno, z té stránky nám byl ten případ jaksi víc požívatelný, prostý a skoro snesitelný.
Do poslední chvíle jsem nevěděl, jak odpovím na otázku viny. Ale když nám tu otázku položili: Je Lujza Kadaníková vinna, že s úmyslem zavražditi ho zastřelila svého manžela Jana Kadaníka? - já, který byl prvý na řadě, jsem bez rozmýšlení řekl ano, protože opravdu měla úmysl zavraždit ho a učinila to. A stalo se, že všech dvanáct porotců odpovědělo ano.
Pak bylo zaražené ticho; já jsem se podíval na ty čtyři ženy v porotě. Měly výraz tvrdý a skoro slavnostní, jako by právě byly svedly jakýsi boj v zájmu lidské rodiny.
Když jsem se vrátil domů, vyhrkla na mne má žena Lída, bledá vzrušením: Tak jak to dopadlo?
S Lujzou? řekl jsem mechanicky. Dvanácti hlasy vinna. Odsouzena k smrti provazem.
To je strašné, vydechla Lída s naivní krutostí, ale patřilo jí to!
V tu chvíli to ve mně prasklo, to napětí či co. Ano, rozkřikl jsem se na Lídu s podrážděností, kterou jsem sám nechápal, patřilo jí to, protože udělala hloupost! Pamatuj si, Lído, kdyby ho byla střelila do spánku místo do tylu, mohla tvrdit, že spáchal sebevraždu, rozumíš, Lído? Pak by mohla být osvobozena - Pamatuj si, do spánku!
Práskl jsem za sebou dveřmi; potřeboval jsem být sám. Abyste věděli, ten můj revolver je podnes v té otevřené zásuvce; já jej neodklidil.”
Poslední věci člověka
“Být odsouzen k smrti je hrozná zkušenost,” děl na to pan Kukla. “Já to znám, protože jsem kdysi prožil poslední chvíle před svou vlastní popravou. To se rozumí, že to bylo ve snu; ale sen patří stejně k životu člověka jako co jiného, třebaže jen tak na okraj. Na tom okraji už nezbývá mnoho z tvé znamenitosti, člověče, nic z toho, čím se naparuješ v životě; ještě tam zbývá pohlaví, strach, samolibost a několik jiných věcí, za které se většinou stydíš; snad to jsou poslední věci člověka.
Jednou odpoledne jsem se vrátil domů, uštvaný jako zvíře, tolik práce jsem měl za sebou; tak jsem si lehl na zem a usnul jsem jako kus dřeva. Z ničeho nic se mi zdálo, že se otevřely dveře a v nich stojí naprosto neznámý pán a za ním dva vojáci s nasazenými bajonety; já nevím proč, ale ti vojáci měli kozácké uniformy. Vstaňte, řekl neznámy hrubě, připravte se, zítra ráno bude na vás vykonán rozsudek smrti. Rozuměl jste?
Rozuměl, povídám; ale já nevím, proč vlastně -
Po tom nám nic není, utrhl se na mne ten pán. Tady máme rozkaz vykonat popravu. - A bouchl za sebou dveřmi.
Potom jsem zůstal sám a přemýšlel jsem. Totiž já nevím: když člověk přemýšlí ve snu, přemýšlí opravdu, nebo se mu jenom zdá, že přemýšlí? Byly to mé myšlenky, nebo se mně ty myšlenky jenom zdály, tak jako se nám zdají tváře? Já jenom vím, že jsem úsilovně přemýšlel a přitom současně se těm myšlenkám divil. První, čím jsem se obíral, bylo jakési škodolibé uspokojení, že to je omyl; že zítra budu popraven nedopatřením a oni že z toho budou mít ostudu. Ale zároveň s tím ve mně rostl takový nepokoj: že budu opravdu popraven a nechám tu ženu a dítě; co s nimi bude, co si proboha počnou - To vám byla skutečná bolest, tak jako by mně krvácelo srdce, ale současně přitom mě příjemně uspokojovalo, že myslím tak starostlivě na ženu a dítě. Tak vida, říkal jsem si, co je poslední myšlenka muže, který jde na smrt! Mne vám jaksi těšilo, že se oddávám tak velikému oteckému žalu; připadalo mně to skoro povznášející. To musím říci své ženě, liboval jsem si.
Ale tu mnou projelo leknutí: vzpomněl jsem si, že se popravy obyčejně konají tuze časně, za úsvitu, ve čtyři nebo v pět hodin ráno, a že tedy budu muset tak brzo vstávat, abych byl popraven. Já totiž nerad vstávám; a teď ta představa, že mne ti vojáci už za svítání zburcují, zatlačila všechno ostatní; mně kleslo srdce a já skoro plakal lítostí nad svým osudem. To byla taková hrůza, že jsem se probudil a s úlevou si oddechl; ale své ženě jsem ten sen nevypravoval.”
“Poslední věci člověka,” řekl pan Skřivánek a začervenal se rozpaky. “Já bych vám něco vypravoval, ale třeba se vám to bude zdát hloupé.”
“Nebude,” ubezpečoval ho pan Taussig. “Jen spusťte!”
“Já nevím,” mínil pan Skřivánek nejistě. “Já jsem se totiž jednou chtěl zastřelit, a tak - když tady pan Kukla mluvil o tom okraji života - To je také takový okraj života, když se chce člověk zabít.”
“Jděte,” řekl pan Karas, “a proč jste to chtěl udělat?”
“Z rozmazlenosti,” pravil Skřivánek, červenaje se ještě víc. “Já totiž jsem… já vám neumím snášet bolest. A tehdy jsem dostal zánět trojklaného nervu - Doktoři říkají, že to bývá jedna z nejhorších bolestí, co kdy člověk - Já nevím.”
“To je pravda,” bručel doktor Vitásek. “Člověče, tak to vás lituju. Vrací se vám to?”
“Vrací,” zapálil se Skřivánek, “ale teď už nechci… To bych vám totiž musel povídat -“
“Tak to povězte,” povzbudil ho pan Doležal.
“To se dá těžko vyjádřit,” bránil se plaše Skřivánek. “Vůbec… už ta bolest…”
“To by člověk řval jako zvíře,” podotkl doktor Vitásek.
“Ano. A když mně bylo nejhůř… třetí noci… dal jsem si browning na noční stolek. Ještě hodinu, myslel jsem si, a déle to nevydržím. Proč já, proč zrovna já musím tolik zkoušet? Já měl pořád pocit, že se tím na mně děje strašné bezpráví. Proč já, proč zrovna já -“