„Jak stará by teď byla tvá sestřička?“ tázala se hlasem ztemnělým.
„Právě by byla tak rozkvetlá jako ty.“
„Matka tvá ani neví, jakou radost mně učinila, že mně poslala myrtu k svatbě, a tak z daleka!“
„Ba ví! U nás pevně věří každý, že myrta zasazená z mrtvé ruky a dochovaná až k svatbě je zárukou štěstí. Od toho okamžiku, kdy jsem vzal sestřičce v rakvi ležící myrtu z ruky a do země ji zasadil, jistě že se matka každého dne nad ní modlila a slzami ji kropila. Matka je neskonale dobra.“
„Jako ty.“ vzdechla dívka a přitulila se ještě blíže k svému ženichovi.
Odmlčeli se zase oba a hleděli do jasného vzduchu jakoby do snů o budoucnosti své.
„Jsi dnes nad obyčej mlčeliv,“ šeptala konečně zase dívka.
„Pravý cit nemá jazyka, jsem blažen, tak blažen, že ani nikdy později nenaleznu slov k naznačení nynějšího svého blaha. Tobě není tak?“
„Ani nevím, jak mi je. Zdá se mně, že jsem jiná než jindy, vznešenější. Kdyby neměl mít cit ten trvalosti, chtěla bych nyní v něm umřít.“
„A pan doktor by plakal nad hrobem písničky,“ škádlil ženich. „Vidíš,“ dodal zase hlasem opravdovým, „ať je tomu, jak chce, já myslím, že kdo opravdu miluje, ani nedovede nic takového napsat. Já bych ovšem nedoved také jindy – ale myslím, že hraje doktor s tebou komedii.“
„Ne, on je dobrý.“
„Vida, jak se zastává! Říkej, co chceš, ty písně tě přec jen těší!“
„Nu.“
„Aha, vždyť jsem to věděl! Vy ženské jste všechny stejny. Musíte a musíte mít své cukroví, své pochoutky vedlejší. Rád bych věděl, čím jsem sobě toho zasloužil.“
„Karle!“ promluvila Josefinka zděšeně a podívala se mu ustrnulá do očí, jako by ho nepoznávala.
„I vždyť je to pravda!“ pokračoval mladý muž rozhorlen. „Kdybys se nebyla k němu i ke mně obojetně chovala, nebyl by se směl odvážit.“ Pošinul Josefinku trochu od sebe. Pravice jeho, jíž ji byl ovíjel, svezla se zpět k tělu, jen levá ruka jeho zůstala v rukou dívčiných. Mrtvě ležely ruce v sobě.
Oba se zadívali mlčky do vzduchu. Trvalo to dlouho, co pohlíželi ven do neurčita, co stáli tak tiše, sotva že oddychujíce. Náhle ucítil Karel na ruce své palnou slzu, která byla skanula s očí Josefinčiných. Trhl sebou a při tulil ji vzlykající pevně k sobě.
„Odpusť —Josefinko – odpusť!“ prosil.
Děvče štkalo.
„Prosím tě, jen neplač! Hněvej se na mne, ale neplač! – Mlč – já chybil, vždyť vím, že nejsi klamu schopna, že mne miluješ upřímně, jako já tebe!“
„Ale v tom okamžiku jsi mne zajisté nemiloval, když jsi mne odstrčil od sebe!“
„Je pravda – byl to zlý okamžik! Ani jsem netušil, že jsem tak hloupé žárlivosti mocen! – Divno, mně bylo skutečně tak, jako bych byl náhle lásku utlačil! – Zapomněl jsem, žes mlada a hezká, já blázen, vždyť vím, že každé děvče, které má vůbec jen zdravé tělo, která není zkřivena a příliš ohyzdna.“
Vtom zašustlo něco za milenci a oba se náhle obrátili.
Churavá sestra Katuška byla stále v světnici za nimi seděla. Ani se nebyla pohnula při celém výjevu a milenci byli na nebohou zapomněli. Při posledních slovech Karlových se náhle vzchopila, učinila ale jen několik kroků a sklesla usedavě plačíc do blízkého křesla.
„Katuško – proboha, drahá Katuško!“ zabědovala Josefinka.
Oba milenci stáli s třesoucím se srdcem vedle choré, plačící Katušky. Oči jejich byly zality slzami, ústa se chvěla, ale netroufala si pronést ani slůvka útěchy.
XI. Prvotina novelistická, která prosí za laskavé shovění
Podivno bylo panu doktoru Josefu Loukotovi, když se dne následujícího probudil, líbán tím nejkrásnějším slunkem na světě. Hlava mu vířila, bylo mu, jako by se mu mozek rozskočiti měl, čivy jeho se chvěly zimničně. Divné postavy splítaly se v jeho obrazotvornosti, Josefinka, Bavorák, Klárka, paní Lakmusová, Václav míhali se sem a tam, mezi nimi ještě jiní lidé, jemu zcela cizí, pak zvířata atd.
Náhle zasvitla mu první myšlénka souvislá a jasná, vzpomněl si, že je ženichem. Mráz ho projal; pan doktor se vzpřímil na loži. V tomtéž okamžiku padl zrak jeho na stolek podle lože, na němž rozloženy byly jakés popsané papíry – nyní rozbřesklo se panu doktorovi již úplně, věděl, že byl ve včerejším rozechvění, v noční bezsennosti užil odporučené mu novelistické šumivky, novely Václavem přinesené.
Nehodlám psát podrobný popis nervosního rozechvění páně doktorova, moji čtenáři jsou dosti důmyslní, že dovedou dle povahy páně doktorovy a dle zběhlých se událostí vše sami dobře si myslit. Avšak, abych jim byl trochu nápomocen, mám za svou povinnost sdělit zde lekturu páně doktorovu: pak má čtenář všecky pomůcky po ruce a dovede sobě třeba i pestrý sen doktorův domyslit.
Zde je ta novela!
O NĚKTERÝCH DOMÁCÍCH ZVÍŘÁTCÍCH
Poloúřadní idyla od Václava Bavora
Zápisníku pana Ondřeje Dílce stránka právě sedmnáctá
…… nickému mistru strhnu něco, na všechen způsob strhnu, je taky pravda, copak ho může ta obmítka stát a jednomu zedníkovi taky nedá pětku, beztoho bych byl nedal dělat nic, kdybych byl věděl, a taky už nedám. To já vím, že by konečně, když ale nic nemá než tu šenkovnu a jedno dítě, a ta moc nenese, já bych dovedl zvelebovat, ale její kluk a můj kluk jsou už dvě děti a člověk neví, kolik by jich ještě přijít mohlo, a když si člověk bere vdovu, musí hledět do budoucnosti. Arci je můj dům dosti veliký a kdo ví, co bych neučinil ještě až pozděj, teď ale neučiním nic a celou noc jsem nemoh spát, ačkoli se mně znechutila, je pravda. Chce mne přinutit tím holobrádkem, to se jí ale nepodaří, taková usedlá ženská měla by mít už víc rozumu, na tom nezáleží, že dostudoval, copak z něho bude, doktor, profesor nebo redaktor, a to víme. škoda že má smlouvu na pololetní výpověď, hned by se musela stěhovat, on si ji jistě nevezme, to ona taky ví, ale chce zlobit. Počkej, avšak ale já ti odtrumfnu a když chce domácí pán, může vždycky a já už taky vím, co udělám ještě dnes. Pak si volej pip pip puti puti, když půjdu přes dvůr, abys mne nemusila jako vidět a pozdravit a dobrýtro vykoktat, dnes…
Soukromý list Jana Střepeníčka, praktikanta u magistrátu, Josefu Písčíkovi, koncipistovi tamtéž
Drahý příteli a vážený příznivce můj! Zajisté že mně ráčíte odpustit, obracím-li se k Vašnosti s prosbou. Slíbiti jste mně ráčil, že mne budete při ouřadnické kariéře mé podporovat vplyvem svým i vzácnými svými zkušenostmi. Odpusťte ale, že nepřicházím se svou záležitostí oustně k Vám; vždyť víte, že páni radní tuze neradi to vidí, když praktikant zabíhá do jiného bureau a nezůstává u svého stolku sedět!
Nyní ale, abych zbytečně nezdržoval, již ku záležitosti a žádosti mé! Pan sekretář uložil mně, abych všechny včerejším dnem došlé spisy roztřídil dle referátu, do kterého náležejí. Považuje to, myslím, za jakous zkoušku a já jsem při své nezkušenosti pro to s jedním číslem v opravdových rozpacích. Račtež dovolit, abych Vašnost seznámil s obsahem spisu záhadného.
Pražský domácí pán, pan Ondřej Dílec z č. pop. 1213-1., žaluje hostinskou paní Helenku Velebovou, že tato drží pro zbytečnou zábavu svou velké množství slepic, kapounů a kohoutů, kteřížto poslední nepoměrně časně zrána kokrhajíce nájemníky zmíněného domu ze sna plaší. Žalobník tedy žádá, aby obžalované zakázáno bylo držení drůbeže.
Toť obsah spisu, o němž nevím, do kterého bych jej vřadil referátu. Poslal bych Vašnosti spis k osobnímu nahlédnutí; ráčíte ale sám dobře vědít, že nemohu odvážiti se vypůjčení spisu ouřadního. Prosím o laskavou, dle uznání třeba jen krátkou radu a neračte se horšit, žádám-li, abyste mně odpověď svou poslal zapečetěnu. Vašnosti nejoddanější