To je všechno. Víckrát jsme Tika neviděli. Možná že se oba zabili pádem do strže. Možná že je dohonili a zabili. Nebo je nezabili a dali je do otroctví. Možná že se jim podařilo utéci a ukrýt se v horách. Možná že…
Pagan se nám už nepodařilo zachytit. Něco se snad ve spojové soustavě rozladilo a bude zapotřebí několika měsíců, než se to technikům podaří opravit.
Se Sylvií jsme odletěli prvním hvězdoletem.
Fyzici tam zůstali. Dohadují se a budou se dohadovat o příčinách toho nebývalého jevu, který se pokoušejí objasnit pomocí vzorců. Já se v tom nevyznám, jsem starý historik, zastánce konzervativního způsobu bádání.
Na stole přede mnou leží fotografie dívky s očima čistýma jako horská jezera.
Nedokončený román
Náš dům je starý. Tak starý, že už ho chtěli několikrát zbourat, ale jednou o něm někdo řekl, že je to historická památka, jindy se ho snad někdo ‚zastal‘, pak se zase říkalo, že na něm historicky cenného nic není… Nebude trvat dlouho a stejně ho zbourají.
Před třemi sty lety tu žila jedna rodina. Příbuzní nějakého bojara, který se ničím neproslavil, jeho příbuzní zchudli a dům šel z ruky do ruky. Koncem minulého století se z domu stal činžák, dnes tu bydlí celkem pět rodin v osmi místnostech. Jsem tu docela spokojen. Místnost, kde bydlím, má třiadvacet metrů, zajímavé klenby a je tu výklenek, kde původně stála má postel. Teď jsem tam narovnal spoustu knih. Tedy narovnal, naskládal, nikdo mi ale nemůže říkat, že tu mám nepořádek.
Tehdy jsem šel spát pozdě v noci. Četl jsem poslední román Alexandra Čerňajeva. Nedokončený román, protože Čerňajev zemřel hlady v Leningradu v době blokády ve dvaačtyřicátém roce. Teď, kdy vyšla jeho sebraná díla, bylo román zařazen do posledního svazku s jeho dopisy a kritickými poznámkami.
Člověku přijde líto, když ví, že přečte pár desítek stránek a dost. A děj se teprve začal rozvíjet. Odložil jsem knížku a ani jsem nečetl kritické poznámky. Věděl jsem, že Čerňajev psal román do posledního dne svého života, věděl jsem také, že na jedné z posledních stránek bylo připsáno: „Spálil jsem poslední židli. Jsem strašně slabý.“ Víc si Čerňajev nedovolil ani jediné slovo navíc. Pokračoval v psaní. A psal ještě tři dny. Pak zemřel. Rukopis našli asi po dvou týdnech pracovníci leningradského rozhlasu, když ho přišli navštívit.
Tak vidíte, bylo mi ten večer dost smutno, hrdinové nedopsaného románu jako kdyby nechtěli odejít z pokoje, jako kdyby mi chtěli něco říct… A najednou se ozvalo cinknutí.
Zdi v našem domě jsou pořádně silné. Stavitel v sedmnáctém století postavil i přepážky mezi místnostmi ‚na tři cihly‘, takže prakticky ani neslyším, když sousedé hrají na klavír. Proto mi bylo jasné, že to cinknutí se muselo ozvat z mého pokoje. Bylo to takové zvláštní cinknutí, jako kdyby někdo upustil stříbrnou vázu. Natáhl jsem ruku a rozsvítil. Hrdinové knihy zmizeli. Bylo ticho. Co takového by tu u mne mohlo spadnout? Chvíli jsem ležel, začal mě přemáhat spánek, zhasl jsem. A najednou zase něco bouchlo. Tak krátce a provokativně.
Začalo mi být všelijak. Vůbec nejsem pověrčivý, ale kdo by u mne v pokoji mohl něčím bouchat?
Znovu jsem rozsvítil a vstal z postele. Obešel jsem celou místnost a nahlédl do všech koutů. Nenašel jsem nic. Když jsem se otočil zády k výklenku, ozvalo se odtamtud cinknutí znovu. Až jsem poskočil, jak jsem se obrátil o celých sto osmdesát stupňů. Ovšem zase jsem nic neviděl. Cinkání už neustávalo. Vždy po deseti sekundách — cink! Pak přestávka, začal jsem počítat — raz, dva… Po desáté sekundě — cink!
Přiznám se měl jsem strach, že jsem se zbláznil. Člověku v pokoji něco cinká a neví co. Začal jsem pokoj systematicky prohledávat. Čekal jsem, až to cinkne, pak jsem tím směrem udělal krok. Bylo mi už jasné, že se to ozývá od hladké zdi mezi dveřmi a výklenkem. Po čtvrtém kroku jsem se dostal až ke zdi a přiložil jsem k ní ucho. Raz, dva… počítal jsem. Po desáté sekundě se ozvalo jasné cinknutí.
Tak, řekl jsem si, teď to pěkně prozkoumám.
Snad hodinu jsem pro jistotu přikládal ucho k různým místům zdi, dokud jsem se neujistil, že cinkání vychází za šedivou skvrnou na tapetách ve výši prsou asi osmdesát centimetrů od rohu výklenku.
Už se mi vůbec nechtělo spát. Přistrčil jsem si ke zdi židli a na ní jsem začal přemýšlet. Tapety se mi nechtělo ničit. Nevím, k čemu bych dospěl, nebýt takové silné rány, spíš to bylo zarachocení, které se změnilo v cinkání. A pak ticho.
Půjčil jsem si v kuchyni nůž babičky Kaplanové. Byl dlouhý, ostrý, s pěknou špičkou. Přesně to, co potřebuji. A ještě jsem vzal kladívko. Abych tu zeď proklepal. Bylo mi divné, že mě to nenapadlo hned, ale musíte mě chápat, copak člověku v bytě každý den něco najednou začne cinkat? Klepal jsem potichoučku.
Všichni sousedé spali. Podařilo se mi pomocí kladívka odhalit čtverec tak sedmdesát centimetrů na sedmdesát, za ním byl dutý prostor. Už jsem neváhal. Vzal jsem nůž a vyřízl kus tapet uprostřed toho čtverce. Tapety se odlepily bez potíží.
Rovnou u ucha mi to znovu cinklo. Poklepal jsem kladívkem na malbu a odloupl kousek omítky. Pak mě napadlo, že jsem si měl dát na zem noviny, ale bylo už pozdě.
Za omítkou byly růžové cihly a žlutý proužek malty. Cihla tam seděla pevně, hrál jsem si s ní dobře deset minut. Za ní se objevil černý prostor. Škrtl jsem sirkou a na protější straně díry se něco zalesklo. Opatrně jsem tam strčil ruku, tak tak jsem dosáhl na dno. Uchopil jsem něco kovového. Bylo to kulaté. Vytáhl jsem předmět ven a spatřil jsem staré stříbrné mince.
Byly teplé!
Tak je to tedy — poklad! Ve vlastním bytě najdu poklad! To je divné. Ostatně co je na tom divného, copak se našlo ve starých domech málo pokladů? Je sice pravda, že se o tom spíš člověk dočte v knihách a v časopisech, ale proč by se to nemělo stát mně?
Znovu jsem prostrčil ruku do otvoru a nahmatal jsem něco, co nešlo vytáhnout. Musel jsem otvor rozšířit. Prohlédl jsem si mince, byly staré a nebyly od nás. Byli na nich nějací staří carové, přes jejich tvář bylo něco vyraženo, ten nápis se nedal přečíst. Stál na nich nějaký jezdec s kopím. Celý jsem byl špinavý a málem jsem probudil celý dům, když jsem dobýval další cihly. Teď jsem mohl dovnitř prostrčit hlavu. Neudělal jsem to ale. Vzal jsem se stolu lampu a postavil ji na židli. Druhou židli jsem postavil vedle. Oprášil jsem se, pod lampu jsem podložil svazek knih, aby světlo dopadalo dolů.
A co jsem uviděclass="underline"
Prostor vytvářel pravidelnou krychli vytesanou do zdi. Zadní stěna byla hladká a docela nová, jako kdyby ji někdo právě teď vyzdil, navíc byla pro jistotu zpevněna železnými pásy. Boční zdi jsem si hned neprohlédl, protože jsem byl zvědav především na mince. Dno jich bylo plné. Navíc tam ležela nějaká váza z drahého kovu, a to nejpodivnější — železná ruka.
Vytáhl jsem ji. Byla pěkně těžká, prsty měla trochu zahnuté, aby se v ní mohl lépe držet meč nebo kopí, navíc na ní byly upevňovací řemínky. Opatrně jsem ji položil na stůl pod vázu a v tom se stala divná věc. Shora mi na ruku padla další mince. Teplá stříbrná mince. Jako kdyby se odlepila od stropu krychle. Skutálela se mi po ruce a vydala známý zvuk — cink!
Lekl jsem se. Kdepak lekl, to je málo! Úplně jsem zapomněl, že právě kvůli tomu cinkání jsem to všechno objevil. A jak jsem uviděl mince, hned mě napadlo, že je to poklad.