Posvítil jsem si na strop. Byl černý, celistvý, leskl se, nebyl tam žádný otvor a těžko tam mohlo být něco přilepeného.
Chvíli jsem čekal, jestli se ještě něco nestane, ale nestalo se nic, tak jsem všechny poklady vylovil a rozložil na židli. Na druhé židli jsem usnul při přemýšleni, jestli s tím mám jít zítra do muzea, nebo jestli to jsou bezcenné věci. Aby se mi nesmáli.
Ráno mě probudil budík v posteli, ani nevím, jak jsem se tam dostal. Při pohledu na díru ve zdi a na předměty na židli mi bylo jasné, že se mi to nezdálo. Skutečně jsem objevil ve svém bytě poklad! Víc jsem nestačil zvážit, protože na mě bouchala babička Kaplanová, jestli jsem si nepůjčil její nůž.
Pak nastal obvyklý shon. Vzpomněl jsem si, že mám hned ráno poradu, že musím koupit olej, kde všude se musím stavit…
Po poradě jsem zašel za Mitinem, o kterém všichni vědí, že sbírá mince. Jednu jsem mu ukázal. Mitin odložil aktovku, pohladil si pleš a zeptal se, ‚kde jsem to vzal‘.
„To není důležité,“ řekl jsem, „fakt je, že ti ji nedám.“
„Hele, tys ode mne chtěl tu knížku od Bulgakova… Tahle mince je sice padělek, ale nic takového ještě nemám…
„Jaký padělek? I kdybys mi chtěl platit, tak ti ji nedám!“
„Vždyť je úplně nová. Je to takzvaný jefimok. Když tehdy v 17. století ještě neměli dostatek vlastních mincí, brali zahraniční a takhle jsme je přeráželi. Bylo to za Petra I. Kdes to vzal?“
„To ti řeknu jindy.“ A hned jsem věděl, že i kdybych to všechno měl dát do muzea, jednu minci musím schovat pro Mitina…
Večer jsem přišel domů co nejtišeji, aby mě neslyšela babička Kaplanová. Odstrčil jsem knihy, kterými jsem díru zamaskoval a podíval se do skrýše. Byl jsem pořádně překvapen; ležely tam předměty, které tam ráno nebyly: dýka v pouzdře, nějaké dva svitky s pečetěmi, přilba, kalamář, různé ozdoby, dvě safiánové boty. Co je to za vtipy? Ovšem, kdo by si tu ze mne dělal legraci? Vzal jsem botu, která ještě voněla čerstvou kůží. Zkusil jsem si přilbu, tak tak jsem ji dostal na hlavu. Byla skutečně kovová, žádná napodobenina jako pro film.
Znovu jsem strčil ruku dovnitř a ohmatával strop. Byl hladký jako zrcadlo. Odstranil jsem další cihly. Za hodinku byla celá přední zeď pryč. Železné pásy na protilehlé zdi nebyly železné, ale z nějaké černé zrcadlové slitiny. Na dně se táhly tenké škvíry, začal jsem si všímat právě jich. Vtom mě něco uhodilo do hlavy a na podlahu upadla stará pistole s mírně zahnutou rukojetí. Pohlédl jsem nahoru. Strop byl stále hladký a černý. Co to může být za tajuplné síly…
Dobře dvacet minut jsem přemýšlel. A najednou mě něco napadlo. Tahle legrácka mi připomíná poštovní schránku, do které se vhazují různé předměty. Jestli je to ale poštovní schránka, pak ji musí někdo vybírat. A tady byla právě ta záhada! Vždyť kdybych nerozbořil zeď, nikdo by ji vybírat nemohl. Ale podívejme se na to z jiné stránky: kdo ty věci posílá? Všechno to jsou předměty z doby Petra I. Kde se tu berou? Z muzea? Těžko.
A dál. Do včerejška do té schránky nikdo nic nedával. Jinak by to musela někdy slyšet třeba maminka. Vtom mě napadla taková myšlenka. Je to schránka, kterou nemůže nikdo vybírat, někdo do ní dává staré předměty. Jestli ji ale nikdo nevybírá, pak ji mohl vybírat kdysi. Rozumíte mi? Před třemi sty lety sem někdo ty předměty dával. Když byl ten dům docela nový. Před třemi sty lety. Co když otvor na vybírání existuje. Někdy v budoucnu. Za sto let. Nebo za dvě stě let. Až budou žít lidé, kteří si mohou dělat výlety do minulosti…
Jestli tomu tak je, pak je také jasné, proč se ty věci začaly objevovat až včera. To není proto, že by schránka začala fungovat teprve včera, ale proto, že včera fungovat přestala. Ano, došlo k poruše na lince ‚minulost–budoucnost‘. Porucha nějakého tranzistoru nebo co.
Ten nápad se mi zalíbil. Postavil jsem lampu na dno a zadní zeď jsem otřel kapesníkem. Nahmatal jsem úzkou škvírku a dovnitř zastrčil nůž babičky Kaplanové. Najednou zeď povolila a přede mnou se objevil ovládací pult. Všechno mi bylo najednou jasné. Uprostřed pultu byla časová stupnice. Svítil na ní bod u roku 1667. Stupnice končila rokem 2056. Dole byla spousta drátů a drátečků, ještě víc knoflíků, o jejichž smyslu jsem neměl potuchy. Najednou se bod u roku 1667 rozsvítil jasněji a ze stropu spadla vázaná kniha. Stačil jsem si všimnout, že v tu chvíli se ve stropě objevil otvor přesně tak velký, jako byla kniha. Pak se na okamžik rozsvítilo světélko u roku 1980. Konečná stanice. Ti, kdo to posílali, si jistě všimli, že došlo k poruše, ale co mám dělat já?
Vzal jsem šroubovák a začal jsem kontrolovat kontakty. Vůbec jsem se v tom nevyznal, i když jsem se jako kluk trochu zabýval radiotechnikou. Taky mě napadlo, že bych se třeba mohl dostat do minulosti ke spisovateli Čerňajevovi a dozvědět se, jak to dopadlo v jeho románu.
A najednou jsem to našel. Já vím, nemusíte mi věřit, ale byl to poškozený vodič. Neměl jsem pájku, jenom jsem to omotal izolací a bylo to. Byl jsem na sebe patřičně hrdý, protože najednou se znovu rozsvítilo světélko nad letopočtem 1667, ozvalo se slabé zahučení, ale nevypadlo nic. Jenom se rozsvítil rok 2056. Tak, a mohl jsem klidně spát. Až mi toho bylo trochu líto. Najednou někdo zaklepal na dveře.
„Copak neslyšíš zvonění?“ hubovala mě babička Kaplanová.
Za dveřmi stál nějaký člověk v modré kombinéze, v rukou držel takovou divnou tašku.
„Jdete ke mně?“ zeptal jsem se.
„Ano, můžu dál?“
„Jistě, ale mám tu nepořádek, něco jsem tu opravoval.“
Podíval se na podlahu, kde byly cihly. Pak pohlédl na mě a řekclass="underline"
„Jsem z historického muzea. Máte tu prý nějaké nesmírně cenné věci, mohl bych se na to podívat?“
Všiml jsem si něčeho podivného v jeho řeči, podivného způsobu, jak držel tu tašku a bylo mi jasné, že z žádného muzea není.
„Už jsem to spravil,“ řekl jsem. Přivedl jsem ho ke skrýši. „Jenomže nemám pájku, tak jsem to jen zaizoloval.“
Návštěvník mlčky opravil porušený spoj, poděkoval mi, ale když jsem se ho zeptal, jak to bude vypadat za sto let, řekl mi, že takové informace dávat nemůže. A zeptal se mě, co bych si přál jiného. Řekl jsem, že nic.
„Skutečně nic nechcete?“ zeptal se ještě jednou. A pak mě napadlo, že přece jenom něco chci.
„Poslyšte, když můžete být v různých dobách, můžete se dostat taky do období blokády Leningradu? Potřeboval bych tam něco poslat.“
„Co to má být?“
Řekl jsem moment, vzal jsem dvě kondenzovaná mléka, máslo, cukr, všechno strčil do tašky. Můj host zatím zametal podlahu.
„Tak jsem tu,“ řekl jsem. „Tohleto musíte odevzdat v lednu v roce 1942 spisovateli Čerňajevovi. Všichni ho tam znají, takže ho určitě najdete. On totiž nedopsal jeden román…“
„To ale nejde. Jestliže zůstane Čerňajev naživu, změní se něco v průběhu událostí…“
„Ale nic se nezmění!“ řekl jsem jistě. „Kdybyste se tak báli minulosti, nebrali byste věci ze 17. století!“
Host se usmál a řekl, že o tomhle nemůže rozhodovat sám. Pak jsem ještě musel strhnout nálepky z konzerv s kondenzovaným mlékem.
„Promluvím si o tom u nás,“ dodal. „Ještě jednou vám děkuji. Třeba se spolu ještě uvidíme.“ A byl pryč.
Druhý den jsem v kapse našel ty dvě mince. Jednu jsem dal Mitinovi, druhou jsem si nechal na památku.