Babičku pronásledují podobné události celý život, a pokud mi paměť sahá, jsou podle Elsy vždycky „skutečně hrozné“. Takže jsem zase chvíli neposlouchala, což nebyl problém, neboť mluvily potichu až do chvíle, kdy babička pozvedla hlas, aby Else sdělila, že:
„… jsem myslela, že už ho nikdy zpod té plotny nedostaneme. Víš, ona je tam taková škvíra, kam se rozhodl zalézt zrovna v noci, když všichni spali.“
„Ale to je skutečně hrozné. To tě muselo přece strašně rozrušit.“
„Rozrušit? Oleg (to měla na mysli mého otce) se div nezbláznil. Vždyť to je taky odpovědnost. Zatímco ho hledali, šla jsem do kuchyně. Zrovna jsem naprogramovala na sporáku příslušný kód, když přiletěla Kateřina, která měla nějaká podezření či předtuchu, nebo co já vím. Ještě štěstí, že jsem nestačila stisknout knoflík. Ten technik, co to pak přišel spravovat, mi řekl, že tam teplota dosahuje téměř dvou set stupňů.“
„Vylezl, když jste ho našli?“
„Co tě vede! Skrčil se tam a jen syčel. Prostě jsme museli rozebrat celý sporák. A technik říkal…“
„Přece takhle nevyvádí stále. Někdy se jistě musí chovat docela mile,“ přerušila babičku Elsa.
„Mile? Nikdy!“ odsekla babička. „Vůbec nikdy! A to je na tom to nejhorší. Vždyť já v jednom kuse trnu, co provede třeba zítra.“
„Třeba vleze do kanalizace,“ navrhla Elsa jakousi pracovní hypotézu.
„To už tady všechno bylo,“ mávla babička rukou. „Kateřina ho chytila v poslední chvíli za zadní tlapky. Takový život si vůbec nedovedeš představit. Všechno se musí zamykat, kontrolovat, uklízet… Co ti mám povídat; za posledního půl roku jsem zestárla nejmíň o deset let.“
Což ovšem vůbec nebyla pravda. Babička naopak vypadala v poslední době přímo skvěle. Ten ustavičný boj s Kerem jako by jí dodával sil. Spíš bych řekla, že mučednická koruna jí vracela mládí.
A právě v té chvíli, na kolenou a se skalpelem v zubech, mě napadlo, jak bych se asi cítila, kdybych vůbec nevěděla, o čem je řeč, o kom a o čem se tu vlastně mluví. Prostě co by si asi tak myslel náhodný nezasvěcený člověk, kterému v životě nepřišel Ker na oči. Ker…! Koho mi vlastně připomíná? Kotě? Štěně…? Sotva. A už vůbec mi nepřipomíná rohatého čertíka ze staré rytiny…
Když tatínek přivezl Kera, nebyla jsem zrovna doma. Zdržela jsem se tehdy na tréninku a poznala jsem ho tedy z celé rodiny jako poslední.
Seděl na židli a připadal mi jako malá hladová a promrzlá opička, která už docela zapomněla na vitalitu a rošťáctví opičího plemene. Přitahoval na sebe jakýsi cár šedivého hadru, se kterým se za žádnou cenu nechtěl rozloučit. Jeho světle šedé oči se přitom koukaly zle a ostražitě. Když mě uviděl, celý se naježil. Otec ho chtěl pohladit, ale Ker se od něho prudce odrazil dlouhou křehkou rukou, seskočil ze žídle a skrčil se v koutě pokoje.
„Jak vidíš, Kateřino, rozrostla se nám rodina,“ pravila truchlivě babička, která sice miluje všechno živé, ale kterou Ker — stejně jako mě — děsně rozčaroval.
Než Kera přivezli, byli jsme plni nedočkavosti a nadšení z nadcházejícího dojemného setkání s nešťastným sirotkem, kterého, jak jsme byli pevně odhodláni, budeme piplat a něžně chovat a trpělivě vychovávat. A najednou tu seděl ubohý siroteček v koutě, syčel na nás a zpod šedivého cáru vykukoval kousíček nevyvinutého blanitého křídla.
Před tím jsem nevěděla o Kerovi víc než kdokoliv jiný: Kera a ještě několik dalších mláďat našli v záchranném člunu na oběžné dráze kolem druhé planety ve hvězdném systému, jehož číselný kód jsem samozřejmě hned zapomněla. Na planetě asi byla nějaká stanice nebo základna, jejíž obyvatelé při nějaké neznámé katastrofě zahynuli. Jejich loď zřejmě nestačila nebo nemohla odstartovat, co já vím. Konečně to nejsem sama. Jisté je jenom to, že stačili nastrkat děti do záchranného člunu a navést ho na oběžnou dráhu. Doufali, že přijde pomoc… Určitě doufali!
Jenomže pomoc nepřišla a nouzové signály záchranného člunu zachytila naše expediční loď Vega. Když je našli, byly děti takřka polomrtvé. A tak je přivezli na Zem. Kam je taky měli vézt, když teď žádný domov neměly?
Vega, samozřejmě, nechala na oběžné dráze jak záchranný člun, tak i maják, aby pro případ, že pomoc přece jen přijde, bylo jasné, kam byly děti evakuovány.
Na Zemi je zpočátku chtěli nechat ve speciálním internátě, ale pak se rozhodli umístit je v rodinách. Děti přece jen potřebují soustavnou individuální péči a hlavně rodičovskou lásku. Otec měl to štěstí, že mu dovolili vzít si jednoho sirotka na vychování. Některé přítelkyně mohly puknout závistí. Naše rodina byla ovšem pro takový úkol takřka ideální: otec biolog, tedy přesněji kosmobiolog, maminka lékařka a babička široko daleko známa jako specialista na předškolní výchovu.
A tak jsme začali žít společně. Pokud tomu ovšem lze říkat společně. Nerada bych Kerovi křivdila, ale jeho nekomunikativnost a vůbec naše koexistence byla přibližně stejného druhu, jaká se vytváří mezi lidmi a divokými zvířaty.
Řekněme, že byste doma chovali hranostaje. Je to živé, silné a krásné zvíře. Zahrnujete ho láskou, dáváte mu dostatek toho nejlepšího masa, připravíte mu pohodlný kutloušek a pořád doufáte, že když ne dnes, tedy zítra nebo za týden či za měsíc vám bude vaši náklonnost oplácet. Jenže on vás klidně dnes stejně jako zítra či za měsíc kousne do natažené ruky, kašle na nabízené pochoutky, krade si potravu podle svých názorů a pod polštáři si dělá zásoby hnijícího masa. A přitom je naprosto jasné, že jen čeká na příležitost jak zdrhnout a vrátit se k ladu a nejistotě své divoké existence. Bezpochyby je přesvědčen, že jste jeho nepřítel. Že všichni kolem jsou nepřátelé, kteří ho sem zavlekli jen proto, aby ho snědli. Z jeho hlediska vlastně sežrali.
Nu — i když to není tak docela přesné, přece jen to velmi připomínalo naše soužití s Kerem.
Nic nechtěl pochopit. To však vůbec neznamená, že by nechápal, že by nebyl schopen chápat. Časem dokonce zvládnul náš jazyk a my jeho, takže bychom si mohli i povídat. Jenže…
Vzpomínám si — to byl u nás asi čtrnáct dnů — že mě mohl vzít čert, když mi jen tak pro nic za nic rozerval na kousíčky jeden ohromně důležitý dopis. A pak ty kousíčky sežral! To mě fakt namíchlo. Tak jsem mu řekla:
„Heleď, kamarádíčku! Ty si koleduješ o pár pohlavků. Neprovokuj! Já sice takové mrňousy nebiju…!“ jenže Ker se zatvářil, jako by nerozuměl ani slovo a ještě mě zlomyslně kousnul do prstu, kterým jsem mu hrozila. Fakt je, že jsem tehdy chodila v jednom kuse s pokousanými prsty a poškrábanýma rukama. A největší trapas byl to, všelijak zamlouvat, abych nemusela přiznat, že je to dílo našeho okouzlujícího sirotka. Prostě jsem musela blábolit všelijaké nesmysly o jakémsi skunkovi, který se nám zatoulal na zahradu, a vymýšlet si legendy o miloučkém a vděčném Kerovi.
A babička? Tu nebral vůbec na vědomí. Její osvědčené pedagogické teorie šmahem braly za své. Maminky si nevšímal a jedině táty se jakoby trochu bál, což zase náramně rozhořčovalo otce.
Otec byl přesvědčen, že Kerova fyzická a duševní úroveň odpovídá asi tak deseti letům, ale že roste i dospívá podstatně rychleji než lidé. Protože mě bylo v té době třináct, mělo se to podle otcových výpočtů vyrovnat asi tak za čtyři roky. Pokud se ovšem příliš nemýlil.