“Já nevím,” mínil pan Skřivánek nejistě. “Já jsem se totiž jednou chtěl zastřelit, a tak - když tady pan Kukla mluvil o tom okraji života - To je také takový okraj života, když se chce člověk zabít.”
“Jděte,” řekl pan Karas, “a proč jste to chtěl udělat?”
“Z rozmazlenosti,” pravil Skřivánek, červenaje se ještě víc. “Já totiž jsem… já vám neumím snášet bolest. A tehdy jsem dostal zánět trojklaného nervu - Doktoři říkají, že to bývá jedna z nejhorších bolestí, co kdy člověk - Já nevím.”
“To je pravda,” bručel doktor Vitásek. “Člověče, tak to vás lituju. Vrací se vám to?”
“Vrací,” zapálil se Skřivánek, “ale teď už nechci… To bych vám totiž musel povídat -“
“Tak to povězte,” povzbudil ho pan Doležal.
“To se dá těžko vyjádřit,” bránil se plaše Skřivánek. “Vůbec… už ta bolest…”
“To by člověk řval jako zvíře,” podotkl doktor Vitásek.
“Ano. A když mně bylo nejhůř… třetí noci… dal jsem si browning na noční stolek. Ještě hodinu, myslel jsem si, a déle to nevydržím. Proč já, proč zrovna já musím tolik zkoušet? Já měl pořád pocit, že se tím na mně děje strašné bezpráví. Proč já, proč zrovna já -“
“Měl jste si vzít prášky,” zavrčel doktor Vitásek. “Trigemin nebo veramon, adalin, algokratin, migradon -“
“Já je bral,” protestoval Skřivánek. “Pane, já jich spolkl tolik, že… že už vůbec přestaly účinkovat. Totiž… ty prášky uspaly mne, ale bolest neuspaly, rozumíte? Bolest zůstala, ale už to nebyla má bolest, protože já byl… tak omámen, že jsem se sám sobě ztrácel. Já jsem nevěděl o sobě, ale věděl jsem o té bolesti; a tak se mně začalo zdát, že to je bolest někoho jiného. Já toho jiného slyšel… on tak tiše vyl a bědoval; a mně ho bylo tak strašně líto… mně tekly slzy lítostí. Já cítil, jak ta bolest roste - kristepane, říkal jsem si, jak to ten člověk vydrží! Snad… snad bych ho měl zastřelit, aby se tak netrápil! Ale v ten okamžik jsem se zhrozil… to přece nejde! Já nevím; já najednou cítil takovou divnou úctu k jeho životu, právě proto, že tak nesmírně trpí -“
Pan Skřivánek si mnul v rozpacích čelo. “Já nevím, jak bych vám to vylíčil. Snad to bylo takové obluzení po těch práškách, ale přitom to bylo tak nesmírně jasné… zrovna oslňující. Já měl vidinu, že ten, kdo trpí a sténá, je lidstvo… že je to sám Člověk. A já jsem jenom svědek té trýzně… takový noční hlídač u lože bolesti. Kdybych při tom nebyl, myslel jsem, tak by ta bolest byla nadarmo; byla by jako nějaký velký čin, o kterém nikdo neví. Totiž předtím… dokud to byla má bolest… jsem si připadal tak bídný jako červ… takový nepatrný. Ale teď… když mne ta bolest přerostla… já cítil až s hrůzou, jak je život veliký. Cítil jsem, že…” Pan Skřivánek se zapotil rozpaky. “Nesmíte se mně smát. Cítil jsem, že ta bolest je… nějaká oběť. A proto, rozumíte, proto každé náboženství… kladlo bolest na oltář boží. Proto byly krvavé oběti… a mučedníci… a Bůh na kříži. Já jsem pochopil, že… že… že z bolesti Člověka plyne nějaké tajemné požehnání. Proto musíme trpět, aby se život posvětil. Žádná radost není dost silná a veliká… A já jsem cítil, že vyjdu-li z toho, ponesu v sobě něco jako svátost.”
“A nesete ji?” zeptal se páter Voves se zájmem.
Pan Skřivánek se prudce zarděl. “Ale ne,” řekl honem, “o tom přec člověk neví. Ale od té doby… je ve mně taková úcta; všechno mně připadá důležitější… každá maličkost i každý člověk, víte? Všechno má ohromnou cenu. Když se dívám na západ slunce, říkám si, že to stojí za tu nesmírnou bolest. Anebo lidi, jejich práce, jejich obyčejný život… všechno má cenu bolesti. A já vím, že to je strašná a nevýslovná cena - A já věřím, že není žádné zlo ani žádný trest; je jenom bolest, která slouží tomu, aby… aby život měl tu velikou cenu -” Pan Skřivánek se zarazil, nevěda jak dál. “Vy jste ke mně tak hodní,” vyhrkl a dojatě se vysmrkal, aby si zakryl planoucí tvář.
Život a doba spisovatele Karla Čapka v datech
1890
Narozen 9. 1. v Malých Svatoňovicích. Otec MuDr. Antonín Čapek (1855-1929), matka Božena, rozená Novotná (1866-1924). Sourozenci: Helena (1886-1961), provdaná Koželuhová, ovdověla, od roku 1930 provdaná Palivcová; Josef (1887-1945) ženatý od roku 1919.
1895-1901
V Úpici, kde rodina bydlí, navštěvuje obecnou školu a jednu třídu měšťanské školy.
1901-1909
Středoškolská studia začíná v Hradci Králové, posléze pokračuje v Brně, končí maturitou
v Praze.
1907
Rodina se stěhuje z Úpice do Prahy.
1909-1915
Studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění, anglistiku, germanistiku a bohemistiku. (V letech 1910-1911 studuje v Berlíně a v Paříži.) V listopadu 1915 je promován na doktora filozofie.
1917
Působí jako domácí učitel Prokopa Lažanského na zámku v Chyších u Žlutic. V říjnu nastupuje do redakce Národních listů.
1921-1938
Je členem pražské redakce Lidových novin, v letech 1921-1923 pracuje v Městském divadle na Královských Vinohradech jako dramaturg a režisér.
1922
Poprvé představen presidentu T.G. Masarykovi.
1925
Je zvolen předsedou československé odbočky Penklubu, kterou pomáhá založit. Stěhuje se s bratrem Josefem do nového domu na Vinohradech.
1931
Jmenován členem mezinárodního výboru pro duševní spolupráci Společnosti národů (stálý výbor pro literaturu a umění).
1933
Pracuje ve Výboru pro pomoc německým uprchlíkům, je místopředsedou Penklubu.
1934
Organizuje pomocnou sociální akci Demokracie dětem.
1935
Žení se s Olgou Scheinpflugovou, počátky stavebních úprav domu ve Strži, který novomanželé dostali od Václava Palivce do doživotního užívání.
1937
Účastní se světového kongresu Penklubů v Paříži.
1938
Podílí se na organizaci světového kongresu Penklubů v Praze. Opakovaně je navrhován na Nobelovu cenu za literaturu. Po mnichovské konferenci (29. - 30.9. 1938) čelí nenávistné kampani, bojuje s českým fašismem a prožívá nejtěžší období svého života. Umírá 25.12. na zápal plic. Pohřeb na Vyšehradě se koná 29.12.
První vydání knih Karla Čapka
1917 - Boží muka
1918 - Pragmatismus čili Filozofie praktického života
- Krakonošova zahrada
- Nůše pohádek
1920 - Loupežník
- Kritika slov
- RUR
1921 - Trapné povídky
- Ze života hmyzu (společně s Josefem Čapkem)
1922 - Lásky hra osudná (společně s Josefem Čapkem)
- Zářivé hlubiny a jiné prózy
- Továrna na absolutno
- Věc Makropolus
1923 - Italské listy
1924 - Krakatit
- Anglické listy
1925 - Jak vzniká divadelní hra a průvodce po zákulisí
- O nejbližších věcech
1927 - Adam stvořitel
- Skandální aféra Josefa Holouška
1928 - Hovory s T.G.M. (1. díl)
1929 - Povídky z jedné kapsy
- Povídky z druhé kapsy
- Zahradníkův rok
1930 - Výlet do Špatněl
1931 - Hovory s T.G.M. (2. díl)
- Marsyas čili na okraji literatury
1932 - Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek
- Obrázky z Holandska
- Apokryfy
- O věcech obecných čili zoon politikon
1933 - Dášenka čili život štěněte
- Hordubal
1934 - Povětroň
- Obyčejný život
1935 - Hovory s T.G.M. (3. díl)
- Mlčení s T. G. Masarykem
1936 - Válka s mloky
- Cesta na sever
1937 - Bílá nemoc
- Jak se dělají noviny
- První parta
1938 - Matka
- Jak se co dělá
1939 - posmrtně - Život a dílo skladatele Foltýna (torzo románu)