“Abyste se nemýlil,” zahučel plukovník.
“Že by tu byl někdo nový na špajzy?” zvážněl náhle pan Pištora. “To snad ne. Totiž on Mertl taky jde na okna páčidlem, ale nikdy nechodí na špajzy, nikdy, pane; ten jde skrz záchod do bytu a bere jen prádlo.” Pan Pištora vycenil veverčí zuby. “No, já si mrknu k Andrlíkovi.”
“Že ho nechám pozdravovat,” vrčel plukovník. To je neuvěřitelné, mínil, když byl zase ponechán svým trudným myšlenkám, jak je tahle policie neschopná. Kdyby aspoň hledali otisky prstů nebo šlépěj - dobrá, v tom je odborná metoda; ale tak pitomě na to jít - Kdepak by se policie hrabala na mezinárodní špionáž! To bych rád věděl, co dělá Vrzal.
Plukovník neodolal tomu pokušení a zavolal telefonem podplukovníka Vrzala; po půlhodinovém zuření dostal konečně spojení. “Haló,” volal medově, “tady Hampl. Prosím tě, tak jak daleko - Já vím, že nemůžeš nic říkat, ale já jen - Já vím, ale kdybys mně jen laskavě řekl, je-li to už - Ježíšmarjá, ještě pořád nic? - Já vím, že to je těžký případ, ale - Jen okamžik, Vrzale, prosím tě. Mě tak napadlo, že ze svých prostředků, rozumíš, dám deset tisíc tomu, kdo toho zloděje dopadne. Já víc nemám, ale to víš, za takovou službu - Já vím, že ne; ale já čistě soukromě - No ano, to bude má soukromá věc; služebně to nejde. - Nebo se to může rozdělit těm civilním detektivům, že? - Ale ovšem, ty o tom jako nevíš; ale kdybys těm lidem nějak naznačil, že plukovník Hampl slíbil deset tisíc - Tak dobře, tak ať to řekne tvůj strážmistr. Prosím tě, kamaráde! - Tedy promiň. Děkuju ti.”
Plukovníku Hamplovi se poněkud ulevilo po tomto štědrém rozhodnutí; měl dojem, že teď aspoň má sám nějaký podíl na stíhání toho zatraceného zlodějského špióna. Lehl si na sofa, protože byl unaven tím rozčilováním, a maloval si, jak sto, dvě stě, tři sta mužů (všichni byli zrzaví a cenili veverčí zuby jako pan Pištora) prohlížejí vlaky, zastavují auta letící k hranicím, čekají na svou kořist za rohem ulice a náhle vykročí se slovy: “Ve jménu zákona. Pojďte se mnou a držte hubu.” Pak se mu zdálo, že skládá zkoušku z balistiky na vojenské akademii, i hekal těžce a probudil se zpocen. Někdo zvonil.
Plukovník Hampl vyskočil a pokoušel se srovnat své myšlenky. Ve dveřích se zjevily veverčí zuby pana Pištory. “Tak už jsem tady,” řekly veverčí zuby. “Tak prosím, byl to on.”
“Kdo?” snažil se pochopit plukovník.
“No přece Andrlík,” podivil se pan Pištora tak, že přestal cenit zuby. “Kdopak jiný? Pepek je totiž na Pankráci.”
“Ale co máte pořád s tím Andrlíkem?” utrhl se netrpělivě plukovník.
Pak Pištora vykulil svá světlá očka. “Ale přece on ukrad ty makaróny ze špajzu,” pravil důtklivě. “Už ho zbalili na komisařství. Prosím, ale já jsem se přišel zeptat - On Andrlík říká, že prý v té piksle žádné makaróny nebyly, že tam bylo jen takové lejstro. Tak jestli to je jako pravda.”
“Člověče,” vykřikl plukovník bez dechu, “kde máte to lejstro?”
“V kapse,” vycenil zuby pan Pištora. “Kampak jsem to -,” pravil hrabaje se v listrovém sáčku, “- aha. Je to vaše?”
Plukovník mu vytrhl z ruky drahocenný, pomačkaný spis číslo 139/VII, odd. C. Oči se mu zalily slzami úlevy. “Človíčku zlatý,” vydechl, “já bych vám za to dal nevímco. Ženo,” zařval, “pojď sem. To je pan komisař - pan inspektor eh -“
“Agent Pištora,” řekl mužíček ukazuje svůj chrup co nejpotěšeněji.
“Tak on už našel ten ukradený spis,” hlaholil plukovník. “Jdi, ženo, přines skleničky a koňak. Pane Pištoro, já bych… ani nevíte jak… totiž abyste věděl… Napijte se, pane Pištoro.”
“Vždyť to nic nebylo,” zubil se pan Pištora. “Pane, ta píše! Jo, a ta piksla, milostpaní, je na komisařství.”
“Čert vem pikslu,” burácel blaženě plukovník. “Ale drahý pane Pištoro, jak jste tak rychle ten spis našel? Na zdraví, pane Pištoro!”
“Ať slouží,” děl pan Pištora uctivě. “Božíčku, to nic není. Když je vylomený špajz, tak jdeme na Andrlíka nebo na Pepka, ale Pepek teď kroutí dva měsíce na Pankráci. Když je to půda, tak to máme Píseckýho, Tonderu chromáka, Kanera, Zimu a Housku.”
“Ale, ale,” divil se plukovník. “Poslouchejte, a jakpak když je dejme tomu případ špionáže? Prosit, pane Pištoro!”
“Děkuju uctivě. - Jako špionáž, to my u nás nemáme. Ale mosazné kliky, to je Čeněk a Pinkus, na měděné dráty je teď jenom jeden, nějaký Toušek, a když to jsou pivní trubky, tak to musí být Hanousek, Buchta nebo Šlesinger. Pane, to my jdeme najisto. A kasaře, ty máme z celé republiky. Je jich - hup!, je jich teď dvacet sedm, ale šest jich sedí.”
“Patří jim to,” prohlásil plukovník krvelačně. “Pane Pištoro, napijte se!”
“Děkuju uctivě,” řekl pan Pištora, “ale já moc nepiju. Prosím, zdravíčko. Oni tihle - hup!, tihle gauneři, to není žádná inteligence, pane; každý umí jenom jeden kousek a ten dělá, dokud ho zase nechytnem. Jako ten Andrlík. Aha, povídá, sotva mě zmerčil, to je pan Pištora skrz ten špajz. Pane Pištoro, to přece nestojí za to, dyť sem popad jen lejstro v piksle. Dyť já sem se musel zdejchnout, dřív než sem něco namakal. - Tak poď, já mu povídám, ty troubo, vyfásneš za to nejmíň rok.”
“Rok vězení?” mínil plukovník Hampl soucitně. “Není to trochu moc?”
“Ale vždyť je to vloupání,” vycenil zuby pan Pištora. “Tak děkuju uctivě, pane; já mám ještě jednu výkladní skříň, to bude Klečka nebo Rudl. A kdybyste něco potřebovali, tak se jen zeptejte na komisařství. Stačí říct pan Pištora.”
“Prosím vás, pane,” řekl plukovník, “kdybyste snad - hm - za tu službu - Totiž to lejstro je… totiž nijak zvlášť, ale… já bych to nerad ztratil, víte? Tedy, kdybyste snad přijal za tu službu,” pravil honem a strčil panu Pištorovi do ruky padesátikorunu.
Pan Pištora překvapením a dojetím zvážněl. “Ale to nebylo třeba,” řekl strkaje honem ruku s bankovkou do kapsy. “To přece nic nebylo - Tak já děkuju uctivě, pane; a kdybyste někdy zas potřebovali -“
“Dal jsem mu totiž padesát korun,” řekl pan plukovník Hampl své ženě blahovolně. “Dvacet korun by pro takového tulipána taky stačilo, ale -” Pan plukovník mávl velkomyslně rukou. “Jen když se ten zatracený spis našel.”
Muž, který se nelíbil
“Pane Kolda,” řekl pan Pacovský strážmistrovi Koldovi, “já mám něco pro vás.” Pan Pacovský býval totiž za Rakouska policajtem, dokonce u jízdní stráže; ale po válce se nějak nemohl vpravit do nových poměrů, šel do penze, ohlédl se drobet po světě a konečně si najal hostinec Na vyhlídce; je to sic trochu samota, ale dnes to začínají mít lidé rádi, tyhle výlety, vyhlídky, koupání v rybníce a takové ty věci. “Pane Kolda,” řekl tedy pan Pacovský, “já do toho nevidím. Já tam mám jednoho hosta, už čtrnáct dní, nějaký Roedl to je. Copak o to, on platí slušně, nechlastá ani nehraje, ale… Víte co,” vyhrkl pan Pacovský, “přijďte se někdy na něj podívat.”
“Co s ním je?” ptal se pan Kolda.
“To je právě to,” pravil pan Pacovský pohoršeně, “já nevím. Nic vám na něm není zvláštního, ale - jakpak bych vám to řekl? Mně se ten člověk nelíbí. No.”
“Roedl, Roedl,” přemýšlel strážmistr Kolda. “To jméno mně nic neříká. Čím je?”
“Já nevím,” řekl pan Pacovský. “Říká, že je bankovní úředník; ale já vám z něho nemůžu dostat, od které banky je. Mně se to nelíbí. Je to sic takový zdvořilý človíček, ale - A poštu taky žádnou nedostává. Já mám dojem, jako by se vyhýbal lidem. A to se mně nelíbí.”
“Jak to,” mínil strážmistr Kolda, “že se vyhýbá lidem?”
“On se ani nevyhýbá,” pravil pan Pacovský nejistě, “ale… prosím vás, kdopak bude v září na venkově? A když se před hospodou zastaví auto, tak on se vám sebere třeba od jídla a jde do svého pokoje. Teda tak je to. Já vám říkám, mně se ten Roedl nechce líbit.”
Pan Kolda chvíli přemýšlel. “Tak víte co, pane Pacovský,” pronesl moudře, “řekněte mu třeba, že na podzim hospodu zavíráte. Ať si jde do Prahy nebo na jiný okres, že jo! Načpak bysme ho tu měli zrovna my? A je to.”
Den nato, v neděli, se vracel mladý četník Hurych, řečený Márinka neboli Panenka, z pochůzky; cestou ho napadlo, stavím se v hospodě, a zamířil rovnou od lesa k dvorku hospody Na vyhlídce. Když už byl v zadním vchodu, zastavil se, aby si profoukl lulku. Vtom slyšel, jak řinklo okno v prvním patře do dvora a něco za ním žuchlo na zem. Panenka vyběhl na dvorek a chytil za rameno člověka, který si tak z ničeho nic vyskočil z okna. “Pane,” řekl káravě, “co to děláte?”