“Buben a činely,” přemýšlel básník Nerad, “buben a činely… to by snad mohla být pětka, ne? Helejte,” řekl a napsal číslici 5. “To bříško je jako buben, a nahoře činely -“
“Počkejte,” řekl dr. Mejzlík a napsal si na papírek 235. “Jste si tím jist, že to auto mělo číslo 235?”
“Já jsem si vůbec žádného čísla nevšiml,” prohlásil Jaroslav Nerad rozhodně. “Ale něco takového tam muselo být - kdepak by se to tu vzalo?” divil se, hloubaje nad básnickou. “Ale víte, to místo je to nejlepší z celé básně.”
Za dva dny navštívil dr. Mejzlík básníka; básník tentokrát nespal, nýbrž měl tam nějakou dívku a marně sháněl prázdnou židli, aby ji policejnímu úředníkovi nabídl.
“Já už zase běžím,” řekl dr. Mejzlík. “Já vám jen jdu říci, že to byl opravdu vůz číslo 235.”
“Jaký vůz?” užasl básník.
“Labutí šíje ňadra buben a činely,” vysypal jedním dechem dr. Mejzlík. “A Singapore taky.”
“Aha, už vím,” děl poeta. “Tak vidíte, to máte tu vnitřní skutečnost. Chcete, abych vám přečetl pár jiných básní? Teď už jim budete rozumět.”
“Až jindy,” řekl honem policejní úředník. “Až zase budu mít nějaký případ.”
Případy pana Janíka
Ten pan Janík není ani dr. Janík z ministerstva, ani ten Janík, co zastřelil statkáře Jirsu, ani ten senzál Janík, o kterém se říká, že udělal sérii tří set dvaceti šesti karambolů, nýbrž pan Janík, šéf firmy Janík a Holeček, velkoobchod s papírem a celulózou; on je to takový slušný a trochu menší pán, co kdysi chodil za slečnou Severovou a pak už se z desperace neoženil; zkrátka takřečený papírník Janík, aby nebylo mýlky.
Tedy ten pan Janík se dostal k těm věcem čirou náhodou, a sice někde na Sázavě, kde býval na letním bytě; to bylo tehdy, když hledali mrtvolu té Růženy Regnerové, co ji zavraždil její ženich Jindřich Bašta, polil nebožku petrolejem, spálil a zahrabal v lese. Bašta byl sice usvědčen, že Růženu zabil, ale její tělo nebo kosti nemohli nalézt; devět dní už chodili četníci po lesích, jak je Bašta vodil a ukazoval jim, tuhle nebo tamhle to bylo, hrabali a kopali, ale nikde nic. Bylo zřejmo, že uštvaný Bašta je svádí ze správné stopy nebo hledí získat čas. Byl to mládenec ze slušné a zámožné rodiny, ten Jindřich Bašta, ale nejspíš mu doktor nějak zmáčkl kleštěmi hlavu, nežli přišel na svět, zkrátka nebylo to s ním jaksi v pořádku; takový zvrhlý a divný člověk to byl. Tedy devět dní vodil četníky po lesích, bledý jako strašidlo, s očima těkajícíma nystagmem hrůzy, trapno se na něho podívat. Četníci se s ním brodili borůvčím a morastem, zuřiví už, div nekousali, a mysleli si, bestie, my tě utaháme tak, že nás tam nakonec přece jen dovedeš! Bašta, stěží se vleka vysílením, klesl kdekoliv na zem a chraptěclass="underline" “Tady, tady jsem ji zahrabal!”
“Vstaň, Bašto,” zařval na něho četník. “Tady to nebylo! Dál!”
Bašta se potácivě zvedl a pletl nohama o kousek cesty dál, pokud se zase nezhroutil únavou. Tedy takový průvod to byclass="underline" čtyři četníci, dva civilní, pár hajných a strejci s motykami; a křečovitě se posunující, zsinalý vrak člověka, Jindřich Bašta.
Pan Janík se znal s četníky z hospody; následkem toho směl chodit po lesích s tím tragickým průvodem, aniž se na něho někdo utrhl, že tu nemá co dělat. Mimoto nosil s sebou krabičky se sardinkami, salám, koňak a jiné takové věci, které přišly těm pánům vhod. Devátého dne už bylo zle, tak zle, že pan Janík se rozhodovaclass="underline" víckrát s sebou nepůjdu. Četníci už přímo štěkali podrážděným vztekem, hajní prohlásili, že už toho mají dost a že mají jiné věci na práci, strejci s motykami bručeli, že za tuhle rachotu je dvacet korun denně málo, a zhroucen na zemi třásl se Jindřich Bašta křečovitými záchvěvy, už ani neodpovídaje na křik a hartusení četníků. V tu bezradnou a pustou chvíli udělal pan Janík věc, která jaksi nebyla v programu: klekl k Baštovi, strčil mu do ruky housku se šunkou a řekl lítostivě: “Koukejte se, pane Bašto - no tak, pane Bašto, slyšíte?” Bašta zavyl a vypukl v pláč. “Já to najdu… já to najdu, Pane,” vzlykal a pokoušel se vstát; vtom už byl u něho jeden z tajných a zvedal ho téměř něžně. “Jen se opřete, pane Bašto,” domlouval mu, “pan Janík vás vezme z druhé strany, tak. No tak, pane Bašto, teď ukážete panu Janíkovi, kde to bylo, že jo.”
Hodinu nato stál Jindřich Bašta, kouře cigaretu, nad mělkou jamou, ze které vyčuhovala stehenní kost.
“To je tělo Růženy Regnerové?” ptal se strážmistr Trnka sevřeně.
“Je,” řekl klidně Jindřich Bašta a sklepnul prstem popel z cigarety do otevřené jámy. “Přejí si pánové ještě něco?” -
“Víte, pane,” kázal večer v hospodě strážmistr Trnka panu Janíkovi, “vy jste psycholog, to se vám musí nechat. Na zdraví, pane! Chlap změknul, jen jak jste mu řekl ,pane Bašto’. Ten si potrpěl na čest, mizera jeden! a my, my se s ním tahali - Prosím vás, jak jste poznal, že na něj ta zdvořilost bude tak působit?”
“To,” pravil hrdina dne skromně se zardívaje, “to bylo jen tak, víte? Já, víte, já říkám každému ,pane’. Totiž mně ho bylo líto, toho pana Bašty, a tak jsem mu chtěl dát tu housku -“
“Instinkt,” prohlásil strážmistr Trnka. “Tomu já říkám čuch a psychologie. Na zdraví, pane Janík!! Vás je škoda, vy byste měl jít k nám -“
Nějaký čas nato jel pan Janík nočním vlakem do Bratislavy; byla tam valná hromada akcionářů nějaké slovenské papírny, a protože pan Janík byl na ní hodně angažován, chtěl při tom být. “Musíte mne před Bratislavou vzbudit,” domlouval konduktérovi, “aby mě nezavezli až na hranice.” Načež vlezl ve W. L. do lůžka, rád, že je v kupé sám, uložil se pěkně jako nebožtík, chvilku uvažoval o různých obchodech a usnul. Ani nevěděl, kdy to bylo, když konduktér otevřel kupé jakémusi pánovi, který se začal svlékat a vyšplhal se do hořeního lůžka. Pan Janík v polosnu viděl ještě pár nohavic a bimbající se neobyčejně chlupaté nohy, slyšel hekání člověka, který se zahrabává do přikrývek, pak cvakl vypínač a byla zase rachotící tma. Panu Janíkovi se zdálo to a ono, ponejvíce, že ho pronásledují jakési chlupaté nohy, a pak se probudil tím, že bylo dlouhé ticho a že slyšel někoho venku volat: “Na shledanou v Žilině!” I vyskočil z lůžka a podíval se oknem; viděl, že venku svítá, že vlak už stojí na bratislavském nádraží a že ho konduktér zapomněl vzbudit. Pro samé leknutí nezačal ani nadávat a v horečné rychlosti si navlékl přes pyžama kalhoty a ostatní šatstvo, nastrkal do kapes svých pět švestek a vyskočil na perón ve chvíli, kdy nádražní úředník už zvedl ruku k odjezdu vlaku.
“Uf,” odplivl si pan Janík, zahrozil za odjíždějícím rychlíkem pěstí a šel se na toaletu doobléci. Když konečně přerovnával obsah svých kapes, strnul hrůzou: v náprsní kapse měl místo jedné tašky s penězi dvě. V té tlustší z nich, která nebyla jeho, bylo šedesát nových československých pětisetkorun. Byla to patrně tobolka jeho nočního spolucestujícího; ale jak se mu dostala do kapsy, to si rozespalý pan Janík nedovedl za živého boha představit. Dobrá, to se rozumí, nejdřív se sháněl po někom od policie, aby mu odevzdal tu cizí tašku. Policie nechala pana Janíka chvíli umírat hladem a zatím telefonovala do Galanty, aby tam oznámili cestujícímu na lůžku číslo 14, že jeho tobolka s penězi je na policii v Bratislavě. Pak pan Janík musel udat své personálie a šel se nasnídat. Potom ho hledal člověk od policie a ptal se ho, není-li to mejlka; ten pán na lůžku číslo 14 totiž prohlásil, že žádné tobolky nepohřešuje. Pan Janík musel jít znovu na policii a vykládat podruhé, jak k té tobolce přišel. Zatím dva páni v civilu si těch šedesát bankovek někam odnesli, pan Janík musel půl hodiny čekat mezi dvěma detektivy, načež ho odvedli k nějakému velkému pánovi od policie.
“Pane,” řekl ten pán, “právě telegrafujeme do Parkáň-Nány, aby byl zadržen cestující na lůžku číslo 14. Můžete nám dát jeho přesný popis?”
Pan Janík nemohl říci o mnoho více, než že ten cestující měl nápadně chlupaté nohy. Pán od policie tím nebyl příliš spokojen. “Ty bankovky jsou totiž padělek,” pravil náhle. “Musíte tu zůstat, až vás budeme konfrontovat s tím spolucestujícím.”