Pan Janík v duchu proklínal konduktéra, který ho nevzbudil včas a tím zavinil, že se panu Janíkovi v tom chvatu dostala do kapsy ta zlořečená taška. Asi za hodinu došla z Parkáň-Nány depeše, že cestující na lůžku číslo 14 vystoupil už v Nových Zámcích; kam šel nebo jel potom, není zatím známo.
“Pane Janíku,” řekl konečně ten vysoký pán od policie, “zatím vás nebudeme zdržovat; my tu věc postoupíme do Prahy inspektoru Hruškovi, co je přes tyhle falzifikáty; ale já vám řeknu, že to asi bude moc vážná věc. Vraťte se co nejdřív do Prahy, a oni si vás tam zavolají. Zatím vám děkuju, že jste tak šťastně kápl na ty padělky. Pane, to není jen tak náhoda.”
Sotva se pan Janík vrátil do Prahy, už ho volali na policejní prezídium; tam ho přijal jeden ohromný a zavalitý pán, kterému všichni říkali pane prezidente, a jeden žlutý a šlašitý člověk, který se jmenoval inspektor Hruška. “Sedněte si, pane Janíku,” pravil zavalitý pán a roztrhl pečetě na malém balíčku. “Je tohle ta tobolka, co jste… eh, co jste našel ve své kapse na bratislavském nádraží?”
“Je prosím,” vydechl pan Janík.
Zavalitý pán přepočítal nové bankovky, které byly v té tašce. “Šedesát kusů,” řekl. “Všechny mají sérii 27 451. To číslo jsme už dostali signalizováno z Chebu.”
Šlašitý člověk vzal do ruky jednu bankovku, zavřel oči a mnul ji v prstech, načež k ní přičichnul. “Tak tyhle jsou ze Štýrského Hradce,” řekl. “Ty ze Ženevy nejsou tak lepkavé.”
“Štýrský Hradec,” opakoval zavalitý pán zamyšleně, “tam dělají tyhle věci pro Pešť, že?”
Šlašitý člověk jenom mrknul. “To abych jel do Vídně,” mínil. “Ale vídeňská policie nám toho chlapa nevydá.”
“Hm,” bručel zavalitý pán. “Pak ho k nám hleďte dostat jinak. Kdyby to nešlo, tak jim řekněte, že jim za něj dáme Leberhardta. Šťastnou cestu, Hruško. A vy, pane,” pravil obraceje se k panu Janíkovi, “já ani nevím, jak bych vám měl poděkovat. Vy jste ten, co našel tu holku Jindřicha Bašty, že?”
Pan Janík se zapálil. “To byla jen taková náhoda,” řekl honem. “Já skutečně… já jsem neměl nijak v úmyslu…”
“Máte šťastnou ruku,” děl uznale zavalitý pán. “Pane Janíku, to už je takový dar od pánaboha. Někdo po celý život nic nenajde, a jiný zrovna klopýtne o nejlepší případy. Měl byste se dát k nám, pane Janíku.”
“To nejde,” bránil se pan Janík. “Já… totiž já mám svůj obchod… dobře prosperující… stará firma po dědečkovi…”
“Jak chcete,” vzdychl veliký muž, “ale je vás škoda. Takové zatracené štěstí hned tak někdo nemá. My se ještě uvidíme, pane Janíku.”
Nějaký měsíc nato večeřel pan Janík se svým obchodním přítelem z Lipska. To se rozumí, taková obchodní večeře už stojí za to; zejména koňak byl jakýsi zvláště dobrý; zkrátka panu Janíkovi se naprosto nechtělo jít domů pěšky, i kývl rukou na sklepníka a kázaclass="underline" “Auto!” Když pak vyšel z hotelu, viděl, že auto už čeká u vchodu; i vlezl dovnitř, zabouchl dvířka a v té náladě zapomněl jako na smrt, že neřekl šoférovi svou adresu. Nicméně auto se rozjelo a pan Janík, pohodlně složen v koutě, usnul.
Jak dlouho jel, to nevěděl; ale probudil se tím, že se vůz zastavil a šofér mu otevřel dvířka pravě: “Tak už jsme tady, pane. Máte jít nahoru, pane.” Pan Janík se sice velmi divil, kde vlastně je, ale protože mu po tom koňaku bylo všechno jedno, šel po nějakých schodech nahoru a otevřel dveře, za kterými slyšel hlučný hovor. Bylo tam asi dvacet lidí, kteří se nedočkavě obrátili ke dveřím. Náhle nastalo divné ticho; jeden z pánů vstal a šel k panu Janíkovi: “Co tu chcete? Kdo jste?”
Pan Janík se udiveně rozhlížel; poznal pět nebo šest pánů, - byli to bohatí lidé, o kterých se proslýchalo, že mají jakési zvláštní politické zájmy; ale pan Janík se do politiky nemíchal. “Pozdrav bůh,” řekl přátelsky, “tamhle je pan Koubek a pan Heller. Tě péro, Ferry! Mládenci, já bych pil.”
“Kde se tu bere ten chlap?” rozzuřil se jeden z přítomných. “Copak on patří k nám?”
Dva páni vytlačili pana Janíka na chodbu. “Kde jste se tu vzal?” řekl jeden z nich ostře. “Kdo vás sem pozval?”
Pan Janík vystřízlivěl tímto málo přátelským hlasem. “Kde to jsem?” pravil pohoršeně. “U čerta, kam jste mne to dovezli?”
Jeden z pánů seběhl ze schodů a vrhl se k šoférovi: “Vy idiote,” řval, “kde jste toho člověka sebral?”
“No před hotelem,” bránil se šofér. “Mně odpoledne řekli, abych v deset hodin večer čekal u hotelu na nějakého pána a dovezl ho sem. Ten pán mně v deset hodin vlezl do vozu a nic mně neřekl; tak jsem jel rovnou sem -“
“Ježíšmarjá,” křičel pán dole, “vždyť je to někdo jiný! Člověče, vy jste nám to zavařil!”
Pan Janík si sedl rezignovaně na schody. “Aha,” řekl uspokojeně, “to je nějaká tajná schůze, že? Teď mě musíte zardousit a zakopat. Sklenici vody!”
“Pane,” řekl jeden z těch dvou. “Vy jste se zmýlil. Tam uvnitř nebyl ani pan Koubek, ani pan Heller, rozumíte? To je omyl. My vás necháme odvézt do Prahy; musíte prominout, že se stalo to nedorozumění.”
“Nic se nestalo,” řekl velkodušně pan Janík. “Já vím, že mě šofér cestou zastřelí a zahrabe v lese. To už je jedno. Já trouba mu zapomněl dát svou adresu; to mám z toho.”
“Vy jste opilý, že?” ptal se neznámý pán s jistou úlevou.
“Částečně,” souhlasil pan Janík. “Víte, já jsem večeřel s drážďanským Meyerem. Janík, velkoobchodník s papírem a celulózou,” představoval se sedě na schodech. “Starý závod, po dědečkovi.”
“Jděte se vyspat,” radil mu neznámý pán. “Až se z toho vyspíte, ani si nevzpomenete, že - hm, že jsme vás tak vyrušili.”
“Zcela správně,” mínil pan Janík důstojně. “Jděte se vyspat, pane. Kde mám postel?”
“Doma,” řekl cizí pán. “Šofér vás odveze domů. Dovolte, já vám pomohu vstát.”
“Není třeba,” ohradil se pan Janík. “Já nejsem tak ožralý jako vy. Jděte se vyspat. Šofére, Bubeneč!”
Auto se rozjelo zpátky; a pan Janík, lišácky mrkaje, dával pozor, kudy ho to vezou.
Ráno nato telefonoval na policejní prezídium své noční dobrodružství. “Pane Janíku,” odpověděl mu po chvilce mlčení hlas z prezídia, “tohle je pro nás moc zajímavé. Prosím vás snažně, abyste se sem ihned dostavil.”
Když se pan Janík dostavil, čekali ho už čtyři páni s tím velikým a zavalitým v čele. Pan Janík musel znovu vypravovat, co se stalo a koho viděl. “Auto mělo značku N XX 705,” dodával zavalitý pán. “Soukromý vůz. Z těch šesti osob, které pan Janík poznal, jsou mně tři nové. Pánové, já vás teď nechám. Pane Janíku, pojďte ke mně.”
Pan Janík seděl jako oukropeček ve veliké pracovně zavalitého pána, který přecházel velmi zamyšlen. “Pane Janíku,” pravil konečně, “především vás musím prosit: nikomu o tom ani slova. Státní důvody, rozumíte?”
Pan Janík mlčky kývnul. Prokrista, myslel si, do čeho jsem se to zas dostal!
“Pane Janíku,” pravil náhle zavalitý muž, “já vám nechci lichotit, ale my vás potřebujeme. Vy máte takové štěstí - Ono se řekne metoda; ale detektiv, který nemá docela pitomou kliku, není k ničemu. My potřebujeme lidi, kteří mají štěstí. Rozumu máme sami dost; ale my bychom si chtěli koupit šťastnou náhodu. Víte co, pojďte k nám.”
“A co můj obchod?” zašeptal pan Janík zdrceně.
“Ten povede váš společník; vás s tím vaším darem je na to škoda. Tak co?”
“Já… já si to ještě rozmyslím,” koktal nešťastný pan Janík. “Já k vám přijdu do týdne; ale musí-li to být… a mám-li tu schopnost… já ještě nevím; já přijdu.”
“Dobrá,” pravil zavalitý muž tiskna mu mohutně ruku. “Nepochybujte o sobě. Na shledanou.”
Ani neuplynul týden, když se pan Janík znovu ohlásil. “Tak už jsem tady,” hlaholil se zářící tváří.
“Rozhodnut?” pravil zavalitý pán.
“Zaplaťpánbůh,” oddechl si pan Janík. “Já vám jdu totiž říci, že to nejde a že se k tomu nehodím.”
“Jděte! A pročpak ne?”
“Považte si,” triumfoval pan Janík, “pět let mě okrádal můj prokurista, a já jsem na to nepřišel! Já idiot! Nu tak, řekněte sám pane, jaký bych já byl detektiv? Chválabohu! Pět let sedím s takovým taškářem, a nevím o ničem! Tak vidíte, že k ničemu nejsem! A já už měl takový strach! Ježíšmarjá, to jsem rád, že z toho nic nebude! Tak, a teď jsem z toho venku, že? Děkuju mnohokrát!”