Pád rodu Votických
Jednoho dne přišel do kanceláře policejního úředníka dr. Mejzlíka takový pomenší člověk se zlatými brejlemi a ustaranou tváří. “Archivář Divíšek,” zamumlal. “Pane doktore, já k vám jdu na poradu… jako k vynikajícímu kriminalistovi; mně totiž řekli, že vy račte být… jaksi… zvláště pokud jde o složitější případy - Totiž to je neobyčejně záhadný případ,” prohlásil důtklivě.
“Jenom řekněte, oč jde,” pravil dr. Mejzlík, bera do ruky tužku a poznámkový blok.
“Mělo by se vyšetřit,” vyhrkl archivář Divíšek, “kdo zavraždil toho pana Petra Berkovce, jak zemřel jeho bratr Jindřich a co se stalo s jeho chotí Kateřinou.”
“Berkovec Petr,” vzpomínal dr. Mejzlík, “pokud vím, nemáme tady o jeho smrti žádné hlášení. Vy chcete podat udání, že?”
“Ale ne,” řekl pan archivář. “Totiž já se k vám obracím jenom o radu, víte? Muselo se stát něco strašného.”
“Kdy to bylo?” pomáhal mu dr. Mejzlík. “Prosím, nejdřív datum.”
“Nu přece roku čtrnáct set šedesát pět,” pravil pan Divíšek, káravě pohlížeje přes brýle na policejního úředníka. “To byste měl vědět, pane: za požehnané vlády krále Jiříka z Poděbrad.”
“Aha,” řekl dr. Mejzlík a odhodil blok a tužku. “Tak, milý pane,” mluvil s nápadnou přívětivostí, “na tenhle případ je spíš doktor Knobloch.” Abyste věděli, to je policejní lékař. “Já vám ho zavolám, ano?”
Pan archivář se zasmušil. “To je škoda,” řekl, “mně tak doporučovali vás. Víte, já právě chystám historické dílo o vládě Jiříka z Poděbrad, a přitom jsem klopýtl, ano, klopýtl o takovou věc, se kterou si nevím rady.”
Neškodný, rozhodl se dr. Mejzlík. “Milý pane,” řekl honem, “já se obávám, že vám nebudu mnoho platen. Abych se vám přiznal, v dějinách jsem příliš slabý.”
“To je chyba,” mínil přísně pan Divíšek. “Dějiny byste měl znát. Ale i když, pane, vám příslušný historický materiál není znám z první ruky, já vám uvedu všechny zjištěné okolnosti; bohužel je jich málo. V první řadě je tu ten dopis pana Ladislava Pcháče z Olešné panu Janu Boršovskému z Čerčan. Ten dopis je vám ovšem znám.”
“Prosím není,” přiznával se dr. Mejzlík se zkroušeností špatného žáka.
“Ale člověče,” vybuchl pan Divíšek pohoršen, “ten dopis přece publikoval už před sedmnácti lety historik Šebek ve svých Regestech, aspoň to byste mohl vědět! Jenže,” dodával narovnávaje si brýle, “ani Šebek, ani Pekař, ani Novotný, ani nikdo jiný nevěnoval tomu dopisu patřičné pozornosti. A právě ten dopis, který byste ovšem měl znát, mne uvedl na stopu toho případu.”
“Aha,” řekl dr. Mejzlík. “Tak dál.”
“Nejdřív ten dopis,” pravil pan archivář. “Já tu jeho text bohužel nemám, ale jenom jedna jeho zmínka se týká našeho případu; on tam totiž pan Ladislav Pcháč píše panu Boršovskému, že jeho, totiž pana Jana strýc, pan Ješek Skalický ze Skalice, toho léta Páně 1465 není čekán na dvoře v Praze, jelikož Jeho Milost královská vlastní rukou panu Ješkovi ,po těch neblahých skutcích na Votici Velenově’, jak praví korespondent, uložila na dvůr královský nadále nechoditi a prchlivosti své Pánu Bohu želeti a spravedlivosti boží čekati. Tedy rozumíte,” vykládal pan archivář, “my bychom řekli, že Jeho Milost král pana Ješka konfinoval na jeho zboží a statcích. Pane, není vám něco nápadné?”
“Zatím ještě ne,” řekl dr. Mejzlík, kresle přitom na papíře podivuhodnou spirálu.
“Aha,” zvolal pan Divíšek vítězně. “Vidíte, Šebek si toho také nevšiml. Tedy velmi nápadná, pane, je ta okolnost, že Jeho Milost král nevolá pana Ješka - ať už pro jakékoliv neblahé skutky - na řádný světský soud, nýbrž doporučuje ho boží spravedlnosti. Jeho Milost tím dává zřejmě najevo,” děl pan archivář s patrnou úctou, “že ty neblahé skutky jsou takového rázu, že je sám panovník vyjímá ze světské spravedlnosti. Kdybyste Jeho Milost znal, pane, viděl byste, že to je naprosto nevšední případ; král Jiří blahé paměti tuze držel na řádné a přísné konání spravedlnosti.”
“Snad se pana Ješka bál,” mínil dr. Mejzlík. “Prosím vás, za těch jeho časů -“
Archivář Divíšek pobouřeně vyskočil. “Pane,” koktal, “co to říkáte? Král Jiří že by se někoho bál? A dokonce někoho z pouhých rytířů?”
“Tak to byla nějaká protekce,” řekl dr. Mejzlík. “To víte, u nás -“
“Žádná protekce,” křikl pan Divíšek celý rudý. “Za krále Vladislava byste snad mohl mluvit o protekci, ale za krále Jiříka, to ne, pane, na toho byste si s protekcí nepřišel! Ten by vás hnal!” Pan archivář se poněkud uklidnil. “Žádná protekce. Pane, tady zřejmě muselo být něco zvláštního na těch neblahých skutcích, že Jeho Milost král je ponechal boží spravedlnosti.”
“A jaké to byly skutky?” vzdychl dr. Mejzlík.
Pan archivář Divíšek se podivil. “To přece vy mně máte nalézt,” povídal užasle. “Načpak jste kriminalista? Proto právě k vám jdu!”
“Propánakrále,” bránil se dr. Mejzlík, ale archivář ho nenechal domluvit. “Nejdřív musíte znát fakta,” řekl poučně. “Když tedy jsem si všiml té nejasné narážky, začal jsem pátrat po těch neblahých skutcích na Votici Velenově. Bohužel se nezachoval žádný zápis; ale zato jsem v kostele na Votici Velenově našel náhrobní kámen pana Petra Berkovce, a ten kámen, pane, je právě z roku 1465! Víte, on pan Petr Berkovec byl zeť pana Ješka Skalického; pojal totiž za manželku jeho dceru Kateřinu. Tady je fotografie toho náhrobku - aha, nepozorujete nic zvláštního?”
“Ne,” řekl dr. Mejzlík, prohlížeje z obou stran fotografii náhrobního kamene, na němž byl vytesán nějaký rytíř s rukama složenýma na prsou a dokola nápis gotickou frakturou. “Počkejte, tady v rohu je otisk prstu.”
“To snad je od mého prstu,” pravil archivář; “ale všimněte si tady toho nápisu!”
“Anno Domini MCCCCLXV,” četl s námahou dr. Mejzlík. “Léta Páně 1465. To je letopočet smrti toho pána, ne?”
“To se rozumí, ale nevidíte nic? Některá písmena jsou zřejmě větší, koukejte se!” A rychle napsal tužkou: ANNO DOMINI MCCCCLXV. “Ten sochař vytesal schválně písmena O, C a C větší; to je kryptogram, rozumíte? Napište si ta písmena OCC - nenapadá vás nic?”
“OCC, OCC,” bručel dr. Mejzlík, “to by mohlo být - aha, zkratka za OCCISUS, že? To znamená zavražděn!”
“Ano,” zvolal slavnostně archivář. “Sochař tím naznačil potomstvu, že urozený pán pan Petr Berkovec de Wotice Welenova byl úkladně zavražděn. Tady to máme!”
“A zavraždil ho jeho tchán, ten Ješek Skalický,” prohlásil dr. Mejzlík v náhlém historickém osvícení.
“Nesmysl,” řekl pan Divíšek s opovržením. “Kdyby pan Ješek zavraždil pana Berkovce, volala by ho Jeho Milost na hrdelní soud. Ale to není všechno, pane: Hned vedle tohohle náhrobku je druhý, pod kterým odpočívá Henricus Berkovec de Wotice Welenova, bratr pana Petra; a na tom náhrobku je týž letopočet 1465, jenže bez kryptogramu! A pan Jindřich na tom náhrobku má v rukou meč; sochař chtěl patrně naznačit, že zemřel v čestném boji. A teď mně, proboha, povězte, jak ty dvě smrti spolu souvisí!”
“Snad je to jen náhoda,” mínil dr. Mejzlík nejistě, “že ten Jindřich přišel o život téhož roku -“
“Náhoda,” zařval archivář podrážděně. “Pane, my historikové žádnou náhodu neuznáváme! Kam bychom přišli, kdybychom připustili, že se něco stalo náhodou? Tady musí být nějaký příčinný vztah! Ale to pořád ještě není všechno. Rok nato, 1466, zemřel v Pánu pan Ješek Skalický; a prosím, jeho zboží Skalice a Hrádek připadly dědictvím jeho sestřenci, řečenému panu Janu Boršovskému z Čerčan. Víte, co to znamená? To znamená, že jeho dcera Kateřina, kterou, jak ví každé dítě, pojal roku 1464 týž pan Petr Berkovec za ženu, už také nebyla naživu! A tahle paní Katuše, prosím, nemá nikde žádný náhrobek! Račte dovolit, to je také náhoda, že paní Katuše nám naprosto mizí hned po smrti svého manžela? Co? Tomu, pane, říkáte náhoda? A proč nemá náhrobek, co? Náhoda? Nebo právě to jsou ty neblahé skutky, pro které Jeho Milost král doporučoval panu Ješkovi spravedlnost boží?”