“To je docela možné,” mínil dr. Mejzlík s poněkud větším zájmem.
“To je docela jisté,” prohlásil pan Divíšek, nepřipouštěje žádných pochyb. “A teď jde, rozumíte, o to, kdo koho zabil a jak to všechno souvisí. Smrt pana Ješka nás nezajímá, protože ,ty neblahé skutky’ přežil; jinak by mu král Jiří neukládal, aby jich Pánu Bohu želel. My máme zjistit, kdo zabil pana Petra, jak přišel o život pan Jindřich, kam se poděla paní Kateřina a co s tím vším měl co dělat pan Ješek Skalický.”
“Počkejte,” řekl dr. Mejzlík, “napíšeme si osoby:
1. Petr Berkovec - zavražděn;
2. Jindřich Berkovec - zahynul v boji, že ano?
3. Katuše - zmizela beze stopy;
4. Ješek Skalický - ponechán spravedlnosti boží. Je to tak?”
“Je,” řekl archivář pozorně mrkaje. “Ale měl byste říkat pan Petr Berkovec, pan Ješek a podobně. Tak dál.”
“Přitom vylučujete,” přemýšlel dr. Mejzlík, “že by ten Ješek zavraždil svého zetě Petra Berkovce, protože v tom případě by byl postaven před porotu.”
“Pohnán před královský soud,” opravoval archivář. “Jinak je to správně.”
“Tak počkejte: pak nám zbývá jenom Petrův bratr Jindřich. Nejspíš Jindřich zavraždil svého bratra -“
“To není možno,” bručel archivář. “Kdyby zavraždil svého bratra, nepostavili by mu v kostele náhrobek - aspoň ne hned vedle.”
“Aha. Tedy Jindřich jenom zjednal vraha na svého bratra a sám pak zahynul v nějakém boji, ne?”
“Proč by potom pan Ješek dostal od krále důtku za svou prchlivost?” mínil archivář nespokojeně sebou vrtě. “A kam se nám poděla Kateřina, he?”
“To je pravda,” bručel dr. Mejzlík. “Poslouchejte, to je složitý případ. Tak dejme tomu ten Petr zastihl Kateřinu in flagranti s Jindřichem a zabil ji. To se dozvěděl její otec a v hněvu zavraždil svého zetě -“
“To taky nejde,” namítal pan Divíšek. “Kdyby pan Petr zabil Kateřinu pro cizoložství, pak by s tím její otec jenom souhlasil. Panečku, tehdy na to byli přísní.”
“Tak počkejte,” přemýšlel dr. Mejzlík. “Řekněme, že ji zabil jenom tak; třeba se s ní pohádal -“
“Pak by jí přece jen postavili náhrobek,” vrtěl hlavou archivář. “To nejde. Pane, já si s tím lámu hlavu už rok, a nejde mi to dohromady.”
“Hm,” řekl dr. Mejzlík, dívaje se povážlivě na ten malý seznam osob. “To je zatrápená věc. Možná, že nám schází někdo pátý.”
“Co byste chtěl s tím pátým?” pravil vyčítavě pan Divíšek. “Vždyť si ani s těmi čtyřmi nevíte rady!”
“Pak tedy to musel být někdo z těch dvou, kdo zabil Berkovce: buď jeho tchán, nebo jeho bratr - Ale safra,” vykřikl náhle, “poslouchejte, že ona to udělala ta Kateřina!”
“Propána,” vyhrkl archivář stísněně, “na to jsem ani nechtěl myslet! Ježíšmárjá, že by to provedla ona? A co by s ní bylo dál?”
Doktoru Mejzlíkovi zrudly uši od přemýšlení. “Okamžik,” řekl a vyskočil, aby vzrušeně přecházel. “Aha, aha,” volal, “už do toho začínám vidět! Hrom do toho, tohle je případ! Ano, to se shoduje. - Pan Ješek v tom má hlavní roli! Aha, kruh se zavírá! A proto on Jiří - teď tomu rozumím! Poslouchejte, to byl číman, ten král Jiří!”
“To byl,” pravil pan Divíšek zbožně. “Panečku, to byl moudrý panovník!”
“Tak koukejte se,” spustil dr. Mejzlík usedaje na svůj vlastní kalamář na stole, “nejspíš to mohlo být takhle; a já na to vezmu jed, že to tak bylo! Tedy především hypotéza, kterou přijmeme, musí vzít v počet všechna daná fakta; žádná, ani sebemenší okolnost jí nesmí odporovat. Za druhé je musí vřadit do jediného souvislého děje; čím jednodušší, uzavřenější a souvislejší je děj, tím je pravděpodobnější, že se věci staly tak a ne jinak. Tomu my říkáme rekonstrukce činu, víme? Hypotéza, která všechna zjištěná fakta zařadí do nejsouvislejšího a nejpřehlednějšího dějového pásma, ta pro nás bezpodmínečně platí, rozumíte?” pravil dr. Mejzlík, pohlížeje přísně na archiváře. “To je naše metodické pravidlo.”
“Ano,” pravil archivář poslušně.
“Tedy fakta, na která musíme mít zřetel, jsou v pravděpodobném pořádku:
1. Petr Berkovec pojal za choť Kateřinu;
2. byl zavražděn;
3. Kateřina mizí bez náhrobku;
4. Jindřich bere zasvé v nějakém boji;
5. král vytýká Ješkovi Skalickému jeho prchlivost;
6. ale nepohání ho na soud: tedy Ješek Skalický byl nějakým způsobem v právu. Jsou to všechna daná fakta? Zajisté. Tedy dáclass="underline" Ze srovnání těchto faktů plyne, že Petra nezavraždil Jindřich ani Ješek; kdo ho tedy mohl zavraždit? Patrně Kateřina. Ten dohad se nám potvrzuje i tím, že nemáme po Kateřině žádný náhrobek; byla nejspíš někde zahrabána jako pes. A proč vůbec nebyla pohnána na řádný soud? Patrně proto, že ji nějaký prchlivý mstitel bezmála na místě zabil. Byl to Jindřich? Patrně ne; kdyby Jindřich trestal Kateřinu smrtí, byl by s tím starý Ješek asi souhlasil; a proč by ho potom král káral za jeho prchlivost? Tedy z toho plyne, že Kateřinu utratil její rozzuřený otec. A teď je otázka, kdo zabil v boji Jindřicha. Pane, kdo to udělal?”
“Nevím,” vydechl archivář zdrceně.
“No přece Ješek,” vykřikl dr. Mejzlík. “Člověče, vždyť už tu nikoho jiného nemáme! Teprve tím se nám celý příběh zaokrouhluje, chápete to? Tedy podívejte se: Kateřina, žena Petra Berkovce, za - hm, jak se říká, zahořela hříšnou láskou k jeho mladšímu bratrovi Jindřichovi.”
“Máte na to doklady?” ptal se pan Divíšek s ohromným zájmem.
“To plyne z logiky děje,” řekl s určitostí dr. Mejzlík. “Poslouchejte, buď jde o peníze, nebo o ženskou; to my známe. Jak dalece Jindřich tu vášeň opětoval, to nevím; ale tady musíme hledat motiv, proč by Katuše zavraždila svého muže; a já vám říkám do očí,” prohlásil dr. Mejzlík mocným hlasem, “že ona to udělala!”
“Já jsem to tušil,” vzdychl archivář chmurně.
“A nyní se objeví na scéně její otec, Ješek Skalický, jako rodinný mstitel. Zabije svou dceru, protože ji nechce odevzdat katovi; a pak vyzve na souboj Jindřicha, protože ten nešťastný mladík je jaksi spoluvinen ze zločinu a zatracení jeho jediné dcery. V tom souboji Jindřich padne s mečem v ruce. Ovšem je tu druhá alternativa: Jindřich chrání Kateřinu vlastním tělem před rozzuřeným otcem a v souboji padne. Ale ta první alternativa je lepší. Tady máte ty neblahé skutky. A král Jiří, protože cítí, jak málo je lidský soud povolán soudit čin tak divoce spravedlivý, ponechává docela rozumně toho strašlivého otce, toho prchlivého mstitele spravedlnosti boží. Slušná porota by to taky tak udělala. Do roka pak starý Ješek umírá žalem a samotou; nejspíš srdeční mrtvice.”
“Amen,” řekl archivář Divíšek spínaje ruce. “Tak to bylo. Král Jiří, jak ho znám, nemohl jednat jinak. Poslouchejte, ten Ješek, to je skvostná a drsná postava, že? Teď je ten případ dokonale jasný; člověk to zrovna vidí před sebou. A jak to všecko souvisí,” divil se pan archivář. “Pane, prokázal jste cennou službu naší historické vědě; to vrhá tak dramatické světlo na tehdejší lidi, a vůbec -” Pan Divíšek mávl rukou překonán vděčností. “Až vyjdou mé Dějiny vlády krále Jiříka z Poděbrad, dovolím si vám je, pane, poslat; to budete koukat, jak tam ten případ vědecky zpracuju!”
Po čase opravdu dostal dr. Mejzlík mohutný svazek Dějin vlády krále Jiříka z Poděbrad s vřelým věnováním archiváře Divíška. Pročetl celou knihu od A až do Z, neboť - přiznejme to - byl velmi hrd, že má podíl na vědeckém díle; ale nenašel nikde nic, až teprve na stránce 471 v bibliografických poznámkách četl toto:
Šebek Jaroslav, Regesta XIV. a XV. století, str. 213, dopis pana Ladislava Pcháče z Olešné panu Janu Boršovskému z Čerčan. Zajímavá, vědecky dosud nezpracovaná poznámka o Ješku Skalickém ze Skalice zasluhuje zvláštní pozornosti.
Rekord
“Pane okresní,” hlásil četník Hejda okresnímu soudci Tučkovi, “tak tu mám jedno těžké ublížení na těle. Himl, to je horko!”