Na šedesát mužů v přilbách i v buřinkách se vracelo od Židovských pecí, promoklí a bezmocně rozlícení, že jim bylo až do breku. Hergot, není-li tohle k vzteku! Tři lidi od policie ten lump oddělal, Bartoše, Krejčíka a Vrzala, a teď běží přímo do rukou četníkům! My máme na něj právo, mínila policie v uniformách i v civilu, a teď musíme toho skrčka, toho mizerného Oplatku, nechat četníkům! Poslouchejte, když nás odstřeloval, tak je to naše věc, ne? Ať se nám do toho žandáři nepletou; měli by mu jen zastoupit cestu, aby se musel vrátit do Prahy -
Celý den studeně mžilo; večer za soumraku šel četník Mrázek z Čerčan, kde si kupoval baterku do rádia, do Pyšel; byl beze zbraně a pískal si. Když tak jde, vidí proti sobě jít pomenšího človíčka; na tom nic není, ale človíček se zastavil, jako by váhal. Kterýpak to je, řekl si četník Mrázek, a vtom už viděl šlehnout plamínek a svalil se, drže se rukou za bok.
Ještě toho večera bylo, to se rozumí, alarmováno četnictvo z celého okresu. “Poslouchej, Mrázku,” řekl umírajícímu četnický kapitán Honzátko, “nic si z toho nedělej ; čestné slovo, že toho lumpa dostaneme. Je to ten Oplatka, a já na to vemu jed, že se chce protlouct k Soběslavi, protože se tam narodil. Čertví, proč se ti chlapi, když už jim jde o krk, táhnou k domovu. No tak, Václave, podej mi ruku; já ti slibuju, že ho odkráglujem, kdyby nás to mělo nevímco stát.” Václav Mrázek se pokusil o úsměv; myslel sice na své tři děti, ale pak si představil, jak ze všech stran se stahují četníci… snad i Toman z Černého Kostelce… votický Závada půjde jistě… sázavský Rousek taky, kamarádi, kamarádi… To bude krása, myslel Václav Mrázek, tolik četníků pohromadě! Tehdy se Mrázek usmíval naposledy; co bylo pak, byla už jen nelidská muka.
Ale té noci se stalo tohle, že votického strážmistra Závadu napadlo prohlédnout noční vlak od Benešova; kdopak ví, třeba tam sedí ten Oplatka; kruci, že by si troufal do vlaku? Ve vagónech blikala světélka, lidé dřímali na lavicích schouleni jako unavená zvířata. Strážmistr Závada procházel vagóny a myslel si, čert aby poznal člověka, kterého jsem jakživ neviděl! Vtom na krok od něho vyskočil mládenec s kloboukem do očí, praskla rána, a dřív než mohl strážmistr na úzké chodbičce strhnout pušku z ramene, byl človíček mávající revolverem z vozu venku. Strážmistr Závada měl ještě čas křiknout “Za ním!”, načež se složil v chodbě vagónu na tvář.
Zatím ten mládenec vyskočil z vozu a běžel k nákladním vagónům. Tam šel s lucerničkou železničář Hrůša a říkal si, no, až odjede šestadvacítka, půjdu si do lampárny lehnout. Vtom běžel proti němu člověk. Děda Hrůša neřekl ani švec a skočil mu do cesty; to už je takový mužský instinkt. Pak ještě viděl takové šlehnutí, a dost; ani šestadvacítka neodjela, a děda Hrůša už ležel v lampárně, ale na prkně, a železničáři se na něho chodili dívat smekajíce.
Několik supějících mužů se sice rozběhlo za prchajícím stínem, ale bylo už pozdě; nejspíš se už dostal po kolejích do polí. Ale odtud, z toho blikajícího nádraží, z toho houfce poplašených lidí se rozletěla širokým kruhem po kraji, stočeném v podzimní dřímotě, divá panika. Lidé se vtiskli do svých chalup a stěží si troufali na zápraží. Povídalo se, že tuhle a tamhle někdo viděl neznámého a divoce vypadajícího člověka; byl takový dlouhý a hubený, nebo takový menší v koženém kabátě; pošťák viděl, jak se někdo schovává za stromem; na kočího Lebedu někdo na silnici kýval, aby zastavil, ale Lebeda práskl do koní a ujel. Skutečně se stalo to, že kdosi vzlykající únavou zastavil dítě, které šlo do školy, a vytrhl mu uzlíček s krajícem chleba. “Dej sem,” zachroptěl ten člověk a dal se s krajícem na útěk. Od té chvíle se vesnice zavřely na závoru a sotva dýchaly hrůzou; jen taktak, že se odvážily přitisknout nos k okenní tabulce a podezřivě vyhlížet do šedivého a liduprázdného kraje.
Ale současně se rozvíjel druhý, soustředný pohyb. Všemi cestami po jednom po dvou přicházeli četníci; bůhví, kde se jich tolik nabralo. “Hergot, člověče,” zařval kapitán Honzátko na četníka z Čáslavi, “co tu chcete? Kdo vás sem poslal? Copak si myslíte, že potřebuju na jednoho lumpa četníky z celých Čech? He?” Četník z Čáslavi si sundal přilbu a drbal se rozpačitě v týle. “Víte, pane kapitáne,” řekl s prosebným pohledem, “on ten Závada byl můj kamarád… já mu to nemůžu udělat, abych při tom nebyl, že jo.” “Zatracení chlapi,” burácel kapitán, “tohle mně říká každý! Už mně sem přišlo na padesát četníků bez rozkazu - co mám s vámi dělat?” Kapitán Honzátko si hryzal vztekle kníry. “Dobrá, budete mít silnici tady od té křižovatky k lesu; řekněte benešovskému Voldřichovi, že ho jdete vystřídat.” “To nepůjde,” mínil rozvážně četník z Čáslavi. “Pane kapitáne, on se mně ten Voldřich na vystřídání vykašle, že jo, to se rozumí. Spíš abych vzal ten les od kraje k té druhé cestě - kdo tam je?” “Semerád z Veselky,” bručel kapitán. “Poslouchejte, vy Čáslaváku, pamatujte si: na mou odpovědnost budete střílet první, kdybyste někoho viděl. Žádné cavyky, rozumíte? Já už si nenechám odstřelovat své lidi. Tak marš!”
Potom přišel přednosta stanice. “Pane kapitáne,” řekl, “tak zas jich přijelo třicet.” “Koho třicet?” vyhrkl kapitán. “No,” řekl přednosta stanice, “přece železničářů. Víte, skrz toho Hrůšu. On to byl náš člověk, a tak oni se vám přišli nabídnout -” “Pošlete je zpátky,” rozkřikl se kapitán, “já tady nepotřebuju žádné civilisty!” Přednosta stanice nejistě přešlapoval. “Koukněte se, pane kapitáne,” mínil chlácholivě, “oni sem jeli až z Prahy a z Mezimostí. - Ono je dobře, když tak spolu drží. Víte, to oni si zas nedají vzít, když ten Oplatka zabil jednoho z nich. Jaksi právo na to mají - No tak, pane kapitáne, udělejte jim tu radost a vemte je s sebou!”
Kapitán Honzátko podrážděně vrčel, aby mu dali svatý pokoj. Během dne se široký kruh pomalu stahoval. Odpoledne telefonovalo nejbližší posádkové velitelství, je-li snad zapotřebí vojenské posily. “Ne,” utrhl se kapitán neuctivě, “to je naše věc, rozumíte?” Zatím dojeli tajní z Prahy; strašně se pohádali s vrchním četnickým strážmistrem, který je rovnou z nádraží posílal zpátky. “Cože,” rozzuřil se inspektor Holub, “nás chcete posílat pryč? Nám zabil tři lidi a vám jenom dva, vy svrabaři! My máme na něj větší právo než vy, vy zlatohlavové!” - Sotva se podařilo srovnat tento konflikt, vypukl nový na druhé straně kruhu, mezi četníky a hajnými. “Jděte nám odtud,” vztekali se četníci, “tohle není hon na zajíce!” “Až naprší,” pravili hajní, “tohle jsou naše lesy, a tady my máme právo chodit, víme?” “Mějte rozum, lidi,” urovnával to sázavský Rousek, “to je naše věc, a do toho ať se nám nikdo neplete.” - “Povídali,” pravili hajní. “To dítě, co mu ten chlap vzal chleba, je tamhle hajného z Hůrky ďouče. To my tak nemůžeme nechat, a basta!”
Toho večera byl kruh uzavřen; když se setmělo, slyšel muž chraptivý dech muže po své pravé i levé straně a mlaskání kroků v mazlavé oranici. “Stát,” letělo tiše od muže k muži. “Nehýbat se!” Bylo těžké a hrozné ticho; jen chvílemi zaharašilo suché listí v té tmě uprostřed kruhu nebo zašuměla mživá přeprška; jen chvílemi mlaskl krok přešlapujícího muže nebo něco kovově cvaklo, snad řemení či puška. K půlnoci někdo v té tmě zařval “Stůj!” a vystřelil; v ten okamžik se to semlelo tak nějak divně, padlo zmateně asi třicet ran z pušek, všichni se rozběhli v tu stranu; ale vtom zase jiní křičeli “Zpátky! Nikdo ani krok!” Jakžtakž se to urovnalo, kruh se uzavřel znovu; ale teprve teď si všichni plně uvědomili, že v té tmě před nimi se skrývá uštvaný a ztracený člověk, číhající, aby vyrazil v šíleném útoku. Cosi jako nezadržitelný třas běželo od muže k muži; někdy zašustila těžká kápěj, jako by to byl pokradmý krok. Bože, kdyby už bylo vidět! Ježíšikriste, kdyby už bylo světlo!