“Proč vraždil?” tázal se předseda.
“Jako jiní lidé,” odpovídal Bůh; “ze zloby, z chtivosti peněz, s rozvahou i nahodile, někdy s rozkoší a jindy z nutnosti. Byl štědrý a někdy pomáhal lidem. Byl hodný k ženám, měl rád zvířata a držel své slovo. Mám uvést jeho dobré skutky?”
“Děkuji,” řekl předseda, “není třeba. Obžalovaný, máte co říci k svému obhájení?”
“Ne,” pravil Kugler lhostejně; neboť teď už mu bylo všechno jedno.
“Soud se odebere k poradě,” prohlásil předseda, a tři radové se vzdálili. Bůh i Kugler zůstali v soudní síni.
“Kdo to jsou?” ptal se Kugler, ukazuje hlavou za odcházejícími.
“Lidé jako ty,” řekl Bůh. “Byli na světě soudci, a tož soudí i tady.”
Kugler si hryzl prsty. “Myslil jsem… totiž, nestaral jsem se o to, ale… čekal bych, že budete soudit vy, jakožto… jakožto…”
“Jakožto Bůh,” dokončil veliký stařec. “Ale to je právě to, víš? Protože všechno vím, nemohu vůbec soudit. To přece nejde. Že nevíš, Kuglere, kdo tě tentokrát udal?”
“Nevím,” řekl Kugler překvapen.
“Lucka, sklepnice; udala tě ze žárlivosti.”
“Promiňte,” osmělil se Kugler, “ale vy jste zapomněl říci, že jsem zastřelil v Chicagu toho ničemu Teddyho.”
“Ale kdepak,” namítl Bůh, “ten se z toho vylízal a je živ doposud. Já vím, že je udavač; ale on je, člověče, jinak dobrák a hrozně má rád děti. Jen si nemysli, že někdo je tak docela ničema.”
“Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?” tázal se Kugler zamyšleně.
“Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit.”
“A proč tedy soudí… ti lidé… i na nebi?”
“Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé - i na nebi. Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.”
V té chvíli vrátil se soud od porady a předseda Posledního Senátu přednesl silným hlasem: “Kugler Ferdinand odsuzuje se pro devětkrát opakovaný zločin vraždy úkladné, zabití a loupeže, pro přečin revertence, pro neoprávněné nošení zbraně a pro krádež růží k doživotnímu trestu pekla. Trest nastoupí ihned. Prosím, nyní další případ. Je tu obžalovaný Machát František?”
Zločin v chalupě
“Vstaňte, obžalovaný,” pravil předseda soudu. “Tedy žaloba vás viní, že jste zavraždil svého tchána Františka Lebedu; při vyšetřování jste doznal, že jste ho třikrát uhodil sekerou do hlavy v úmyslu zabít ho. Tak co, cítíte se vinen?”
Zedřený mužík se zachvěl a něco polkl. “Ne,” vypravil ze sebe.
“Zabil jste ho?”
“Jo.”
“Tedy se cítíte vinen?”
“Ne.”
Předseda soudu měl andělskou trpělivost. “Koukejte se, Vondráčku,” řekl, “ono vyšlo najevo, že jste ho už jednou chtěl otrávit; dal jste mu do kafe jed na krysy. Je to pravda?”
“Jo.”
“Z toho je vidět, že jste mu už delší dobu bažil po životě. Rozuměl jste mi?”
Mužík potáhl nosem a bezradně pokrčil rameny. “To bylo skrz ten jetel,” koktal. “Von prodal ten jetel, a já mu říkal, táto, nechte ten jetel, já koupím králíky -“
“Počkejte,” přerušil ho předseda soudu. “Byl to jeho jetel, nebo váš?”
“No jeho,” mumlal obžalovaný. “Ale nač von potřebuje jetel? A já mu říkal, táto, nechte mně aspoň to pole, co máte tu vojtěšku, ale von povídá, až umřu, tak to dostane Mařka, jako má žena, a pak si s tím dělej, co chceš, ty hlade hladová.”
“Proto jste ho chtěl otrávit?”
“No jo.”
“Proto, že vám nadával?”
“Ne. To bylo skrz to pole. Von řek, že to pole prodá.”
“Ale člověče,” vyhrkl předseda, “vždyť to bylo jeho pole, ne? Proč by to nesměl prodat?”
Obžalovaný Vondráček se podíval vyčítavě na předsedu. “Dyť já mám vedle toho pole takovej proužek brambor,” vysvětloval. “Já to koupil proto, aby to jednou s tím polem přišlo dohromady, a von řek, co mně je po tvým proužku, já to prodám Joudalovi.”
“Tak vy jste žili v nesvárech,” pomáhal předseda.
“No jo,” řekl Vondráček zamračeně. “To bylo skrz tu kozu.”
“Pro jakou kozu?”
“Von mně vydojil kozu. Já mu říkal, táto, nechte tu kozu, nebo nám dejte tu loučku u potoka. Ale von tu louku pronajal.”
“A co dělal s penězi?” zeptal se jeden z porotců.
“Co by dělal,” pravil obžalovaný zasmušile. “V truhle je schoval. Až umřu, říkal, tak to dostanete. Ale umřít, to von nechtěl. Dyť už mu bylo přes sedmdesát.”
“Tedy vy říkáte, že těmi sváry byl vinen váš tchán?”
“To byl,” mínil Vondráček váhavě. “Von nechtěl nic dát. Dokud jsem živ, povídal, tak hospodařím já, a basta. A já mu povídám, tatínku, kdybyste koupil krávu, tak já to pole zvorám, a nemusí se prodávat. Ale von řek, až umřu, tak si kup třeba dvě krávy, ale já ten můj pruh prodám Joudalovi.”
“Poslyšte, Vondráčku,” pravil předseda přísně, “nezabil vy jste ho pro ty peníze v truhle?”
“Ty byly na krávu,” řekl Vondráček zarytě. “To jsme počítali, až von umře, to bude kráva. Taková chalupa nemože bejt bez krávy, že jo. Kdepak mám vzít hnůj.”
“Obžalovaný,” vpadl do toho státní zástupce, “nám nejde o krávu, ale o lidský život. Proč jste zabil svého tchána?”
“To bylo skrz to pole.”
“To není žádná odpověď!”
“Von chtěl to pole prodat -“
“Ale peníze by vám po jeho smrti stejně zůstaly!”
“Jo, ale von nechtěl umřít,” pravil Vondráček pohoršeně. “Milostpane, kdyby byl umřel po dobrým - Já mu nikdy nic zlýho neudělal. To dosvědčí celá vesnice, já ho měl jako vlastního otce, no že jo?” řekl, obraceje se k publiku. Auditorium, kde zasedalo půl vesnice, souhlasně zašumělo.
“Ano,” ozval se předseda vážně. “A proto jste ho chtěl otrávit, že?”
“Votrávit,” zabručel obžalovaný. “Tak neměl prodat ten jetel. Milostpane, to jim každej dosvědčí, že jetel má zůstat doma. To nejni žádný hospodářství, no že jo?”
Auditorium zabručelo na souhlas.
“Obracejte se ke mně, obžalovaný,” křikl předseda. “Nebo dám vaše krajany vyvést. Povězte nám, jak se stala ta vražda.”
“No,” začal Vondráček váhavě, “to bylo v neděli, a já viděl, jak zase mluví s tím Joudalem. Táto, povídám mu, to pole mně nesmíte prodat. Ale von řek, to víš, tebe se budu ptát, ty cihláři. Tak jsem si řek, že už je nejvyšší čas, že jo. Tak jsem šel štípat dříví.”
“Byla to tahle sekyrka?”
“Jo.”
“Pokračujte!”
“Večer povídám ženě, jdi a vem děti k tetě. Vona hned začala brečet. Nebreč, povídám, já s ním dřív eště promluvím. A von pak přišel do kůlničky a řek, tohle je má sekyrka, dej ji sem! A já mu řek, že mně vydojil kozu. Nato von mně chtěl vydrat tu sekyrku. Tak jsem po něm seknul.”
“Proč?”
“To bylo skrz to pole.”
“A proč jste ho seknul třikrát?”
Vondráček pokrčil rameny. “To už tak - Milostpane, našinec je zvyklej na těžkou práci.”
“A pak?”
“Pak jsem si šel lehnout.”
“Spal jste?”
“Ne. Já jsem počítal, co bude stát ta kráva, a že tu louku vyměním za ten cípek u cesty. Vono to pak bude pohromadě.”
“A svědomí vás netrápilo?”
“Ne. Mě trápilo, že ty pole nejsou pohromadě. A pak se musí spravit chlív pro tu krávu, to bude taky stát pár stovek. Dyť von tchán už neměl ani vůz. Já mu říkal, táto, pánbůh vám hříchy odpusť, ale tohle nejni hospodářství. Ty dvě pole chtěj k sobě, to už dá cit.”
“A se starým člověkem jste cit neměl?” zahřímal předseda.
“Když von chtěl ten proužek prodat Joudalovi,” koktal obžalovaný.