Když se za chvíli vrátil k okresnímu lékaři, byl bledý a strašlivě smutný. “Tak to máte ty nápadně zkažené zuby, pane kolego,” řekl tiše. “To byla jenom černá smola, co si herci Přilepují na zuby, když hrají dědky nebo vandráky. Ten špinavý lump byl herec, pane kolego,” a beznadějně mávl rukou, dodávaje: “A k tomu ještě veliký herec.”
Toho dne objevil se doktor Goldberg u továrníka Korbela; byl to veliký a silný člověk s bradou jako galoše a tělem jako pilíř.
“Pane,” řekl mu doktor Goldberg, vyhlížeje soustředěně ze svých kulatých skel, “já k vám jdu… ve věci herce Bendy.”
“Ale,” děl fabrikant a založil ruce za hlavou. “Už se zas našel?”
“Částečně,” pravil doktor Goldberg. “Já myslím, že vás to bude zajímat… už kvůli tomu filmu, který jste s ním chtěl dělat… totiž financovat.”
“Kvůli jakému filmu?” ptal se veliký muž lhostejně. “Já o ničem nevím.”
“Já míním ten film,” řekl Goldberg tvrdohlavě, “co v něm měl Benda hrát tuláka… a paní Gréta hlavní ženskou roli. Vlastně se to mělo točit kvůli paní Grétě,” mínil doktor nevinně.
“Po tom vám nic není,” zavrčel Korbel. “Nejspíš vám Benda něco namluvil… To byly předčasné řeči. Nějaký takový plán snad byl… To vám říkal Benda, že?”
“Kdepak! Vy jste mu přece nařídil, že o tom nesmí nikomu ani pipnout; dělali jste s tím takové tajnosti. Ale víte, on si Benda nechal poslední týden svého života narůst vousy a pačesy, aby vypadal jako vandrák. On Benda bral takové detaily moc důkladně, že?”
“Nevím,” uťal továrník. “Přejete si ještě něco?”
“Tak ten film se měl točit druhého září, co? První scéna se měla brát v křivoklátských lesích za úsvitu; tulák se probouzí na kraji mýtiny… v ranních mlhách… vytřepává si listí a jehličí z hadrů… Já si tak představuju, jak by to byl Benda zahrál. Já vím, že si oblékl ty nejhorší hadry a škrpály; on toho měl na půdě plnou bednu. Proto po jeho… zmizení nechyběl ani kousek z jeho prádla a šatů - propána, že to nikoho nenapadlo! Pane, to se dalo čekat, že se vystrojí do posledního cancouru u rukávů a provázku kolem pasu jako pravý šupák; to už tak byl jeho koníček, dát si tak záležet na kostýmu.”
“A co dál?” řekl veliký muž a naklonil se víc do stínu. “Já totiž nechápu, proč mně to všecko povídáte.”
“Protože druhého září asi ve tři hodiny ráno,” pokračoval doktor Goldberg tvrdošíjně, “jste pro něj přijel… nejspíš vypůjčeným, ale rozhodně zavřeným autem; já myslím, že řídil váš bratr, protože je sportsman a nenadělá mnoho řečí. Jak bylo s Bendou smluveno, nešel jste nahoru, ale troubil jste dole. Za chvíli přišel Benda… nebo řekněme přesněji, špinavý a ježatý tulák. Tak honem, řekl jste mu, operatér už jel napřed. A jeli jste do křivoklátských lesů.”
“Číslo vozu patrně nevíte,” řekl muž ve stínu ironicky.
“Kdybych to věděl, tak by vás už zatkli,” pravil doktor Goldberg velmi jasně. “Za úsvitu jste byli na místě; je to taková mýtina nebo spíš háj stoletých dubů - překrásná scenérie, pane! Já myslím, že váš bratr zůstal u vozu na silnici a dělal, jako by něco spravoval na motoru. Vy jste vedl Bendu čtyři sta kroků od cesty a tam jste řekclass="underline" Tak, tady je to. A kde je operatér? vzpomněl si najednou Benda. V tom okamžiku jste mu zasadil první ránu.”
“Čím?” ozval se muž ve stínu.
“Olověným zabijákem,” řekl doktor Goldberg. “Protože francouzský klíč by byl na takovou lebku, jako měl Benda, příliš lehký; a vy jste ji chtěl rozmlátit k nepoznání. Když jste ho dobil, šel jste zpátky k vozu. Hotovo? ptal se váš bratr; ale vy jste asi nic neřekl, protože zavraždit člověka není maličkost.”
“Vy jste se zbláznil,” zahučel muž ve stínu.
“Nezbláznil. Já jsem vám chtěl jenom připomenout, jak to asi bylo. Vy jste chtěl Bendu odstranit kvůli tomu skandálu s paní Grétou; paní Gréta už vyváděla tuze veřejně -“
“Vy smradlavý žide,” zaburácel muž v lenošce, “co vy si to dovolujete -“
“Já se vás nebojím,” řekl doktor Goldberg, narovnávaje si brýle, aby vypadal přísněji. “Na mne si, pane, nepřijdete, kdybyste byl sebebohatší. Čím mně můžete uškodit? Ledaže si u mne nedáte řezat slepé střevo; a já bych vám to, pane, ani neradil.”
Muž ve stínu se dal do tichého smíchu. “Poslouchejte, člověče,” řekl s jakousi veselostí, “kdybyste jen desetinu z toho, co jste mně tady nažvanil, bezpečně věděl, nešel byste s tím ke mně, ale na policii, že?”
“To je právě to,” řekl velmi vážně doktor Goldberg. “Pane, kdybych mohl jen desetinu dokázat, nebyl bych tady. Myslím, že se to nikdy nedokáže; ani to, že ten shnilý tulák byl Benda, se už nedokáže. Právě proto jsem přišel.”
“Vyhrožovat, ne?” hodil muž v lenošce a sahal po elektrickém zvonku.
“Ne, ale strašit. Pane, vy jistě nemáte tuze citlivé svědomí, na to jste příliš bohatý. Ale to, že někdo jiný zná tu celou hrůzu, že někdo ví, že jste vrah, že váš bratr je vrah, že jste zavraždili herce Bendu, syna brusičova, komedianta, vy dva fabrikanti, pane, to do smrti poruší vaši velkopanskou rovnováhu. Pokud budu živ, vy dva nebudete mít pokoj. Pane, já bych vás chtěl vidět na šibenici; ale aspoň pokud budu živ, vás budu otravovat… Benda byl zlé zvíře; pane, já vím nejlíp, jak byl zlý, nadutý, cynický, nestoudný a co chcete; ale byl umělec. Všecky vaše milióny nevydají za toho opilého komedianta; se všemi svými milióny nesvedete ten královský pokyn ruky - tu vylhanou, a přece úžasnou velikost člověka -” Doktor Goldberg spráskl zoufale ruce. “Jak jste to mohl udělat? Pane, vy nikdy nebudete mít pokoj, já vás nenechám zapomenout! Do smrti vám budu připomínat: Pamatujete se na herce Bendu? Pane, to byl umělec, slyšíte?”
Vražedný útok
Pan rada Tomsa si toho večera zrovna lebedil se sluchátky na uších a s libým úsměvem poslouchal, jak mu rádio pěkně hraje Dvořákovy tance - to přece je muzika, říkal si spokojeně -, když to najednou venku dvakrát zatřesklo a z okna nad jeho hlavou se s řinkotem sypalo sklo; pan Tomsa totiž seděl v přízemním pokoji.
Tu tedy udělal, co by asi udělal každý z nás: nejdřív okamžik čekal, co bude dál, pak si sundal sluchátka a skoro přísně zkoumal, co to bylo, a teprve potom se lekl; neboť viděl, že mu někdo na dvou místech prostřelil okno, u kterého seděl; tamhle naproti ve dveřích je odštípnutá tříska a pod ní vězí kulka. První impuls byl, aby vyběhl na ulici a holýma rukama popadl toho darebáka za límec; ale když už je člověk v letech a požívá jisté důstojnosti, promešká obyčejně ten první impuls a rozhodne se pro druhý; proto pan Tomsa běžel k telefonu a zavolal si policejní komisařství: “Haló, pošlete mi sem honem někoho; právě byl na mne spáchán vražedný útok.”
“Kde to je?” řekl ospalý a lhostejný hlas.
“U mne,” rozčiloval se pan Tomsa, jako by za to policie mohla. “To je skandál, takhle z ničeho nic střílet na klidného občana, který sedí doma! Pane, ta věc se musí co nejpřísněji vyšetřit! To by tak hrálo, aby…”
“Dobrá,” přerušil ho ospalý hlas. “Já vám tam někoho pošlu.”
Pan rada zuřil netrpělivostí; zdálo se mu, že to trvá věčnost, než se ten někdo přihrabe; ale ve skutečnosti už za dvacet minut byl u něho takový rozvážný policejní inspektor a se zájmem prohlížel prostřelené okno.
“To vám sem někdo střelil, pane,” řekl věcně.
“To vím sám,” vybuchl pan Tomsa. “Vždyť jsem tady seděl u okna!”
“Kalibr sedm milimetrů,” pravil inspektor, vydlabávaje nožem kulku ze dveří. “Vypadá to jako ze starého armádního revolveru. Koukejte se, ten chlap musel stát na plotě; kdyby stál na chodníku, vězela by ta kulka vejš. To znamená, že na vás mířil, pane.”
“To je zvláštní,” mínil pan Tomsa hořce, “já bych byl málem myslel, že chtěl trefit jenom ty dveře.”
“A kdo to udělal?” ptal se inspektor, nedávaje se vyrušovat.
“Promiňte,” řekl pan rada, “že vám nemohu dát jeho adresu; já jsem toho pána neviděl a zapomněl jsem ho pozvat dovnitř.”